Paříž – fanfáry nejsou na místě

Takzvaná „klimatická konference“ ukázala v plné nahotě bezradnost světových vůdců. Politici zachraňují klima planety, které hrozí akutní válečné problémy.

Každá vědecká teorie, má-li býti uznána jako důvěryhodná, musí splňovat jednu velmi důležitou podmínku. Tou podmínkou je ověřitelnost předpovědí, které z ní vyplývají. Teorie klimatických změn způsobených exhalacemi kysličníku uhličitého do atmosféry předkládá zcela neověřitelné výsledky, když spojuje produkci takzvaných skleníkových plynů s růstem průměrné teploty na Zemi do konce tohoto století o několik stupňů. Toto tvrzení je zcela mimo jakoukoliv možnost kontroly, ledaže bychom uměli cestovat časem dopředu a zpátky.

Jestliže tedy není teorie klimatických změn vědecky kontrolovatelná, jak to, že zcela „učarovala“ světovým vůdcům, kteří jsou ochotni sjet se z celého světa na jedno místo a tam rokovat o „závazcích“ na ochranu proti změnám klimatu? Jak je potom vůbec možné, že se slibuje podpora méně rozvinutým ekonomikám v řádu sto miliard dolarů každým rokem z důvodu „ochrany před změnami klimatu“? Před padesáti lety se také slibovaly a plnily rozvojové programy pro Afriku, Asii, ale na pozadí soupeření Západu s Východem. I tehdy se zejména ze strany komunistického Východu nešetřilo tezemi o celosvětovém vítězství socialismu nad kapitalismem a z toho plynoucího všeobecného blahobytu.

Dnes jako by scházela myšlenka budoucího ráje na Zemi díky filozofii „vědeckého materialismu“, tj. komunismu, a byla nyní nahrazena, tj. substituována, v lecčems ještě bizarnější „vědeckou teorií“ o vlivu lidské činnosti na celoplanetární klima.

Těm, kteří se chtějí začíst do článků, které nejsou a priori alarmisticky zaměřeny na propagaci globálního oteplování planety v důsledku lidské činnosti, nabízím nahlédnutí do literatury, která se na problém klimatických změn dívá přeci jenom z více pohledů. Tím prvním je článek 24. sluneční cyklus a jeho důsledky. Další dva články se zabývají rostoucí koncentrací kysličníku uhličitého v atmosféře (producenti CO2 ve světě) a vlivem rostoucí koncentrace CO2 na život na Zemi z různých pohledů.

Pokud se s nimi čtenář seznámí, uvědomí si, že diskuse na pařížské světové konferenci o klimatu byla velmi zploštělá. Byla typická tím, že nevidí žádného jiného viníka než průmyslové exhalace, že připouští zvýšení průměrné teploty na Zemi do konce 21. století „maximálně o 2 stupně Celsia“ – pro srovnání za celé dvacáté století stoupla průměrná teplota na Zemi o 0,3 °C! Politici tedy „posvětili“ plán, podle něhož má teplota na Zemi růst v tomto století bezmála sedmkrát rychleji než v minulém století. I proto nejsou pravověrní „zelení“ s výsledkem konference vůbec spokojeni.

Přitom právě Paříž několik málo týdnů před klimatickým summitem prožila teroristický útok, který neměl v moderní době precedens. Změna mocenských poměrů ve světě a rozpad řady států Afriky a Asie na mikroregiony s vlastními krutovládci jsou možná daleko výraznější hrozbou pro světový pořádek. Je příznačné pro dnešní dobu, že se světoví lídři shodnou na textu slibujícím „maximální zvýšení průměrné teploty na Zemi o 2 stupně“ než na vyřešení válečných ohnisek na Blízkém a Středním východě a v Africe.

Zdroj