Jaderná energetika na prahu roku 2016

Uveřejněno dne 21 ledna 2016 000 15:36

V Číně se během roku 2015 spustilo osm bloků a výstavba nových jaderných elektráren v řadě rozvíjejících se zemí značně pokročila. Rychlý sodíkový reaktor BN800 v Rusku se po vyřešení problémů s kvalitou palivových souborů začal v závěru roku 2015 dodávat elektřinu do sítě. V Japonsku začaly opět pracovat dva reaktory v elektrárně Sendai a zprovoznění dalších se chystá na rok 2016. Klimatická konference v Paříži v závěru roku zvýraznila potřebu rozvoje jaderné energetiky jako nízkoemisního zdroje.

Již sedmý přehled vývoje jaderné energetiky za poslední rok navazuje na články z minulých let. Vývoj v roce 2014 je popsán v předchozím přehledu (aktualizovanější verze pak zde). V prosinci roku 2014 bylo ve světě 437 reaktorů s výkonem 377 GW a v prosinci 2015 pak 439 reaktorů s celkovým výkonem 382 GW (údaje ze stránek organizace World Nuclear Association). Počet reaktorů se zvýšil sice jen o dva, ale výkon o 5 GW. Jen malé zvýšení počtu reaktorů bylo dáno hlavně tím, že z databáze bylo odepsáno pět menších japonských reaktorů starších než 40 let, jejichž oprava a přizpůsobení novým bezpečnostním podmínkám by se již ekonomicky nevyplatily. Provoz byl ukončen také u elektrárny Grafenheinfeld, prvního velkého bloku s výkonem 1345 MWe v Bavorsku. Odstavení bavorského bloku je důsledkem Energiewende a je začátkem likvidace zdrojů, které doposud produkovaly 50 % elektřiny v Bavorsku. Odstavení bloku Oskarsamn 2 bylo způsobeno hlavně zvyšujícím se zdaněním výroby v jaderných elektrárnách a nepříznivých podmínek na deformovaném evropském trhu. V tomto případě jde o varný blok s výkonem 638 MWe, který je starší než 40 let. Od roku 2013 byl odstaven a připravovala se jeho rekonstrukce pro další prodloužení provozování. Ta se za daných podmínek ekonomicky nevyplatí. V USA se pak 29 prosince 2014 po 42 letech provozu odstavila elektrárna Vermont Yankee s jedním varným blokem o výkonu 602 MWe. Provozovat jediný menší blok v podmínkách nízkých cen břidlicového plynu se ekonomicky přestalo vyplácet. Elektrárna produkovala 72 % elektřiny ve Vermontu, 22 % bylo produkováno vodními zdroji. Produkce elektřiny tak byla s velmi nízkými emisemi. To se nyní změní. Počet reaktorů v USA tak klesl na 99.

 

Celkově se mezi 1. prosincem 2014 a stejným dnem roku 2015 připojilo k síti deset nových reaktorů. Kromě třetího bloku typu VVER1000 v elektrárně Rostov v Rusku a druhého bloku typu OPR-1000 elektrárny Sin Wolsong (Shin Wolsong) v Jižní Koreji se zprovoznilo ještě osm bloků v Číně. Všechny to byly tlakovodní reaktory, kromě jednoho typu CNP-600 byly všechny typu CPR-1000. Postupně za sebou šlo o bloky Fang-tian-san (Fangjiashan) 2 (1. 1.), Jang-ťiang (Yangjiang) 2 (17. 3.), Chun-jeng-che (Hongyanhe) 3 (23. 3), Ning-te (Nindge) 3 (25. 3.), Fu-čching (Funqing) 2 (7. 8.), Jang-ťiang (Yangjiang) 3 (21. 10.), Fang-čcheng-kang (Fangchenggang) 1 (27. 10.) a Chaj-jang (Changjiang) 1 (11. 11.), (v závorce za názvem jsou uvedeny data připojení k elektrické síti).

Deset nových velkých bloků je velmi dobrý výsledek a v Číně je vysoká pravděpodobnost, že podobná tendence růstu počtu zprovozňovaných bloků bude pokračovat. Jistým negativem je, že počet budovaných bloků poklesl ze 70 na 64 bloků. To je o šest méně než na konci minulého roku. Počet připravovaných projektů poklesl ze 170 na 159 a počet navrhovaných bloků stoupl z 308 na 329.

V roce 2014 stoupla celková produkce elektřiny z hodnoty 2 359 TWh na hodnotu 2 411 TWh. Je velmi pravděpodobné, že díky novým blokům a opětnému nastartování prvních jaderných reaktorů v Japonsku celková produkce elektřiny v letech 2015 a 2016 významně poroste.

 

 

Belgická jaderná elektrárna Tihange (zdroj Electrabel).

Belgická jaderná elektrárna Tihange (zdroj Electrabel).

Evropa

 

Evropa produkuje okolo čtvrtiny elektřiny z jaderných zdrojů. Stejně jako v USA zde však už dlouho dobu hlavně kvůli široké globální kampaní zelených hnutí panuje v této oblasti spíše úpadek než stagnace. Po havárii ve Fukušimě I se v několika zemích, ve kterých jaderné bloky zajišťují výrazné omezení produkce emisí, rozhodli k postupnému odstoupení od využívání jádra. V Německu, které se vrátilo k rychlému průběhu Energiewende to letos vedlo ke zmíněnému odstavení prvního velké bloku v Bavorsku a intenzivního využívání uhlí hlavně dovezeného černého. V dalších zemích, jako je třeba Švýcarsko nebo Belgie, nejsou tak striktní. Odstavování jaderných bloků podmiňují jejich náhradou nízkoemisními zdroji. To vede nakonec k podobnému průběhu, jaký se dal v předchozích desetiletích pozorovat ve Švédsku. Tam se také odhlasovalo odstavení jaderných bloků, ale po zjištění, že nelze dosáhnout jejich náhrady nízkoemisními zdroji, se toto rozhodnutí změnilo.

 

V letošním roce bylo možné podobný průběh zaznamenat v Belgii. Tam se po Fukušimě rozhodlo, že se reaktory budou bez náhrady vypínat po 40 letech provozu. Již v té době dostal výjimku a licenci pro provozování dalších deset let blok  Tihange I, který je nejmodernější ze tří nejstarších belgických bloků a má výkon 962 MWe. Po pěti letech od Fukušimy se však ukazuje, že se zde nenašla cesta, jak bez významného zvýšení dotací a cen elektřiny pro spotřebitele nahradit jaderné bloky obnovitelnými zdroji. To vedlo ke změně původního plánu. Belgická vláda rozhodla, že dva nejstarší belgické jaderné reaktory v elektrárně Doel se budou provozovat dalších deset let, tedy až do roku 2025. Provozovatel elektrárny za to bude odvádět speciální daň v hodnotě 21 milionů euro ročně, která se bude využívat k dotování obnovitelných zdrojů. Belgický úřad pro jadernou bezpečnost tak stanovil přísná bezpečnostní pravidla pro prodloužené provozování a po jeho splnění se bloky Doel 1 a Doel 2, každý s výkonem 433 MWe, mohly koncem roku 2015 opět rozběhnout. Je velmi pravděpodobné, že k podobnému prodloužení životnosti nejméně na padesát let dojde i u dalších belgických bloků. Bloky Doel 3 a Tihange 2 dosáhnou čtyřiceti let v roce 2022 a 2023 a Doel 4 a Tihange 3 v roce 2025. Bloky Tihange 2 a Doel 3 měly problémy se zjištěnými vodíkovými vločkami vzniklými při výrobě reaktorové nádoby. Reaktory musely být preventivně odstaveny. Po velmi pečlivých testech se potvrdilo, že tyto vady nemají dopad na bezpečnost provozu, takže se koncem roku mohly opět bloky spustit.

 

Reaktorová hala nového bloku v Mochovcích (zdroj elektrárna Mochovce).

Reaktorová hala nového bloku v Mochovcích (zdroj elektrárna Mochovce).

Podobné problémy se řeší i u dvou švýcarských bloků Beznau 1 a 2, které jsou starší než čtyřicet let. Tyto bloky o výkonu 365 MWe dodávají kromě elektřiny i teplo. K jejich  opětnému zprovoznění by pečlivé kontrole mohlo dojít na počátku roku 2016.

 

 

Je tak vidět, že v Evropě má stále větší význam péče o stárnoucí bloky, jejich vylepšování a prodlužování jejich životnosti. Je to vidět i u nás na příkladu Temelína a Dukovan. U Temelína se rekonstrukcí podařilo zvýšit jeho výkon o 10 % z 1962 MWe na 2158 MWe. Dukovany již brzy dovrší 30 let provozu a čekají na licenci, která umožní jejich další provoz. Z řady příkladů v Evropě i v USA je vidět, že při odpovídající péči lze jaderné bloky bezpečně provozovat déle než čtyřicet let a jsou dobré předpoklady pro provoz až šedesát let. To však je možné, pokud se bude o elektrárny a celou energetiku pečovat se znalostí věcí a s vizí dlouhodobé efektivní, ekologické a bezpečné produkce elektřiny. Kam vede řízení těch, kteří energetickým zařízením nerozumí a jejich zaměření je čistě na krátkodobé úspory a zisk, vidíme i na současných problémech s kontrolou svarů v Dukovanech a obecně na vývoji energetiky v Evropě.

S výstavbou nových bloků je situace stále velmi špatná. Asi největší pozitivní posun nastal u dostavby rozestavěných bloků VVER440 v elektrárně Mochovce. Tam se silným tlakem státu na firmu Enel docílilo zintenzivnění prací v tomto roce. Počet pracovníků stoupl o 20 % na 5 000. Celkově je provedeno již téměř 90 % prací. Pomalu se přechází od dokončování k testování před spuštěním. Je pravděpodobné, že se opravdu podaří zprovoznit třetí blok už v roce 2016 a čtvrtý v roce následujícím. Pro nás je situace s Mochovcemi zajímavá ze dvou hledisek. Na stavbě pracuje řada českých dodavatelů, například Škoda JS, a tato stavba přispěla k udržení schopnosti českého průmyslu pracovat v jaderné oblasti. Zároveň se také Enel a společnost EPH Daniela Křetínského a Patrika Tkáče dohodly o prodeji svého podílu společnosti Slovenské elektrárne. Česká společnost EPH by tak mohla získat až dvě třetiny této společnosti. Prodej bude probíhat ve dvou fázích, v první koupí EPH polovinu předpokládaného podílu a druhou polovinu pak po dostavbě bloků Mochovce 3 a 4. Předpokládá se, že EPH bude velice úzce spolupracovat se slovenskou vládou, která vlastní třetinový podíl ve společnosti Slovenské elektrárne. Osobně si myslím, že vycouvání společnosti ČEZ od snahy koupit tento podíl bylo chybou.

Daleko problematičtější je situace s dostavbou dvou bloků EPR ve finském Olkiluoto a francouzském Flamanville. U bloku Olkiluoto 3 se podařilo dokončit detailní testy reaktorové nádoby, které potvrdily, že plně odpovídá požadovaným parametrům. Úřad pro jadernou bezpečnost schválil instalovaný bezpečnostní systém. V tomto roce se počet pracovníků opět zvýšil na 2000. Na jaře 2016 by se měla dokončit instalace zbývajících částí kontrolního systému, potrubí a dalších kabeláží. V té době také provozovatel požádá o provozní licenci pro tento blok. Po obdržení licence se nastoupí cesta ke spuštění reaktoru. Situace tak vypadá přece jen optimističtěji než v minulých letech, ale přesto se předpokládá jeho komerční provoz až v roce 2018.

 

Budoucí staveniště pro rozšíření maďarské elektrárny Paks (zdroj Paks NPP).

Budoucí staveniště pro rozšíření maďarské elektrárny Paks (zdroj Paks NPP).

U bloku Flamanville se řešil problém s anomáliemi u dolní části a hlavy reaktorové nádoby, kde se vyskytují místa s větší koncentrací uhlíku oproti zadaným parametrům. Koncem roku 2015 francouzský úřad pro jadernou bezpečnost schválil program testů, které mají prokázat, že mechanické vlastnosti těchto míst odpovídají požadovaným. Schválené testy budou trvat několik měsíců a rozhodnou, zda bude možné tyto komponenty reaktorové nádoby použít. Je proto stále otázkou, jestli je zahájení provozu tohoto bloku v roce 2018 reálné.

 

 

Z projektů, které jsou připravovány k výstavbě, je asi nejzajímavější situace ve Finsku, Velké Británii a Maďarsku. Ve Finsku byl na základě zkušeností s blokem Olkiluoto 3 zrušen projekt EPR bloku jako Olkiluoto 4. Na druhé straně významně pokročila příprava stavby nové jaderné elektrárny Hanhikivi, kde se má vybudovat reaktor VVER1200. Financování je společné z finské i ruské strany. V současné době probíhá příprava staveniště i výroba prvních komponent. První betonáž jaderné části by měla proběhnout v roce 2018. V současné době na stavbě pracuje 220 pracovníků a jejich počet by se měl postupně zvýšit na 500. Do provozu by měl být blok uveden v roce 2024. Pro Finsko je dokončení bloků Olkiluoto 3 a Hanhikivi 1 velice důležité, protože nyní musí část svých potřeb elektřiny dovážet. Ve Finsku letos došlo ke zlomové události v oblasti jaderné energetiky. Finsko se stalo první zemí, která vydala stavební povolení pro vybudování konečného podzemního úložiště jaderného odpadu. Na základě intenzivního výzkumu v podzemním testovacím zařízení Onkalo se připravil projekt konečného úložiště. Jeho výstavba začne v roce 2016 v Olkiluoto a dokončení se očekává v roce 2023. Celkově by mělo úložiště, které se bude nacházet v hloubce 400 až 450 m, pojmout okolo 6500 tun vyhořelého paliva. Celkové náklady i s provozem v délce sto let by měly být 3,5 miliardy euro. Místní obyvatelé, kteří obdrží řadu výhod, se stavbou souhlasí.

Významně pokročilo i jednání o stavbě dvou nových bloků v maďarské elektrárně Paks. Zde by mělo jít opět o ruský blok VVER1200 budovaný se silnou ruskou finanční účastí. Výstavba se v současné době připravuje a zároveň Evropská komise posuzuje způsob financování tohoto projektu. V roce 2016 by měly bloky obdržet licenci, v roce 2017 pak povolení k výstavbě. Samotné budování nových bloků by mělo být zahájeno v roce 2018, jejich dokončení se plánuje v letech 2023 a 2024.

Ve Velké Británii se připravuje rozsáhlý program výstavby jaderných bloků, které by měly nahradit staré reaktory, které se zde musí postupně odstavit. Plány byly podrobněji popsány v předchozí částí cyklu. V roce 2015 se podařilo dokončit staveniště pro elektrárnu Hinkley Point C, kde se budou stavět dva reaktory EPR. Byla dokončena všechna potřebná infrastruktura pro stavbu. Zahájení budování bloků je však závislé na dořešení otázky financování. Zlomem v této oblasti bylo schválení první vládní garance v hodnotě 2 miliardy liber v říjnu 2015. Stavba se tak může reálně rozběhnout. Také jednání o licencích pro další typy reaktorů, například japonský varný blok ABWR pro elektrárnu Newydd, probíhají zdárně. Je však třeba zmínit, že právní bitvy okolo elektrárny Hinkley Point C a jaderné energetiky nekončí. Na popud protijaderných aktivistů podává Rakousko žalobu na Evropskou komisi pro její schválení britských garancí financování Hinkley Point C.

 

 

 

Instalace reaktorové nádoby čtvrtého bloku elektrárny Rostov v listopadu 2014 (zdroj RoAES).

Instalace reaktorové nádoby čtvrtého bloku elektrárny Rostov v listopadu 2014 (zdroj RoAES).

Rusko

 

Rusko má v současnosti v provozu 35 bloků. Nemá takové přerušení stavby nových jaderných reaktorů jako USA. Přesto však musí také věnovat velkou péči bezpečnému prodlužování životnosti těch starých, z nichž některé už překročily 40 let.

Jak bylo zmíněno, podařilo se v Rusku mezi 1. prosincem roku 2014 a roku 2015 dokončit a připojit k síti jeden blok. Jde o třetí blok elektrárny Rostov, který se začal budovat v roce 2009 a po zavezení 165 palivových souborů v listopadu 2014 se reaktor připojil k síti 27 prosince 2014. Komerční provoz byl po nezbytných zkouškách zahájen 17 září 2015. Reaktor je klasického typu VVER1000 a varianty 320, stejný jako předchozí bloky. I když u něj je čistý výkon stejně jako u reaktoru v Temelíně 1011 MWe. U čtvrtého bloku elektrárny byla na staveniště dopravena reaktorová nádoba, koncem listopadu byla nádoba instalována a koncem prosince 2015 se podařilo umístit na své místo první ze čtveřice parogenerátoru. Spuštění bloku se plánuje na rok 2017.

Spuštění prvních bloků VVER1200 v druhé fází Leningradské elektrárny, které jsou III+ generace, se zpozdí. První blok jaderné Leningradské elektrárny II zahájí provoz až v roce 2016, druhý blok pak až v době, kdy se definitivně odstaví první blok v Leningradské elektrárně I. To bude v roce 2018. Pro druhý blok dorazily na staveniště parogenerátory. Start třetího a čtvrtého bloku Leningradské elektrárny II se plánuje na roky 2020 a 2021, ale může se také posunout. V daném případě toto zpoždění není způsobeno problémy na stavbě, ale úspěšným prodlužováním provozu bloků RBMK-1000 Leningradské elektrárny. Spouštění nových bloků se bude řídit potřebami regionu na elektřinu a možnostmi jejího vyvedení z elektráren. Bloky RBMK, tedy stejný typ jako v Černobylu, budou odstavovány postupně, v roce 2018 první, druhý v roce 2020 a poslední dva v roce 2025, a to u každého po zhruba 45 letech provozu.

 

Umisťování tlakové nádoby reaktoru prvního bloku Leningradské elektrárny II (zdroj firma TITAN).

Umisťování tlakové nádoby reaktoru prvního bloku Leningradské elektrárny II (zdroj firma TITAN).

V elektrárně Novovoroněž II se budují dva reaktory VVER1200. Označují se někdy jako Novovoroněž 6 a 7. Začátkem roku u prvního bloku proběhly přebírací zkoušky strojovny. V polovině roku pro něj dorazilo do areálu palivo. V prosinci 2015 pak u něj byly provedeny tepelné zkoušky zařízení. Obdržení licence pro provozování reaktoru se očekává v lednu 2016 a poté by se mohlo začít zavážet palivo do aktivní zóny a v průběhu roku by mělo dojít k jeho spuštění. U druhého bloku došlo v březnu 2015 k instalaci reaktorové nádoby. Spuštění tohoto bloku se předpokládá v roce 2018.

 

 

U rychlého reaktoru BN800 sice byla odstartována štěpná reakce poprvé už v roce 2014, ale objevily se problémy s kvalitou palivových souborů. Takže testování reaktoru a jeho příprava se značně protáhly. Štěpná reakce byla několikrát spuštěna a zastavena. Už v té době plnil reaktor jeden ze svých nejdůležitějších úkolů. Má najít vylepšení a nejlepší technologická řešení pro nový větší model sodíkového reaktoru BN1200, který by už měl být komerčním typem určeným pro hromadnou výstavbu i vývoz. První by se měl začít budovat zase v Bělojarské jaderné elektrárně. Má mít větší palivové soubory a jednodušší průběh výměny paliva. Po vyřešení problémů s palivem dostal blok v listopadu 2015 povolení k provozu, opět se spustila řetězová štěpná reakce a postupně se začal zvětšovat jeho výkon. Dne 10. prosince vzrostl tepelný výkon na 35 % nominálního a došlo k zahájení dodávek elektřiny do elektrické sítě Uralu. Předpokládá se postupné zvyšování výkonu, nejdříve na 50 % nominálního.

Rychlý reaktor BN800 (zdroj OKBN).

Rychlý reaktor BN800 (zdroj OKBN).

Pro využití reaktoru pro spalování transuranů z vyhořelého paliva je velmi důležité zlepšování metod separace různých transuranů z něj. Koncem roku se úspěšně dokončila metoda pro separaci americia a curia. Ta umožňuje dostat velmi čisté americium, což by mělo umožnit jeho efektivní spalování v rychlých reaktorech. Efektivní oddělování různých transuranů umožní spalování řady z nich v rychlých reaktorech a snížení objemu a nebezpečnosti radioaktivního odpadu, který musí jít do trvalého úložiště.

 

 

 

Příprava částí reaktoru pro druhý blok VVER1200 jaderné elektrárny Ostrovets v Bělorusku (zdroj AEM).

Příprava částí reaktoru pro druhý blok VVER1200 jaderné elektrárny Ostrovets v Bělorusku (zdroj AEM).

Velmi dobře pokračuje stavba bloků VVER1200 v běloruské jaderné elektrárny Ostrovets. Pro první blok se dokončila a dopravila na staveniště reaktorová nádoba. První blok by se měl spustit v roce 2018, druhý pak v roce 2020. Tento typ bloků Rusko plánuje ve velkém vyvážet do zahraničí. Je otázka, jak rozvoj jaderného průmyslu ovlivní současná ekonomická a finanční krize v této zemi způsobená dramatickým snížením cen ropy a plynu i sankcemi a vojenskými konflikty, do kterých se Rusko zapojilo. V samotném Rusku došlo k pozdržení několika projektů z důvodů snížených potřeb elektřiny. Na druhé straně je však třeba zmínit, že právě jaderná zařízení jsou těmi, u kterých má Rusko značné komparativní výhody a značný vývozní potenciál.

 

 

 

Spojené státy

Ve Spojených státech dodávají jaderné zdroje okolo 20 % elektřiny, což znamená 63 % elektřiny z nízkoemisních zdrojů. Kromě dvou bloků, kterými jsou Comanche Peak 2 a Watts Bar 2, byly všechny reaktory zprovozněny do roku 1990. Velmi intenzivně se daří zlepšovat efektivitu a bezpečnost stávajících elektráren. Střední koeficient využití výkonu byl v roce 2014 na hodnotě 91,7 % a již patnáctý rok byl vyšší než 91 %. Také 54 neplánovaných odstavení reaktoru byl nejmenší počet za posledních 12 let.

Ve Spojených státech se nyní schyluje k historické události. Po zhruba dvaceti letech by se tam měl opět spustit nový reaktor. Jde o blok Watts Bar 2 o výkonu 1150 MWe nedaleko Spring City v Tennessee. Předchozí poslední spuštěný blok v USA byl první blok stejné elektrárny, který byl spuštěn v roce 1996. Blok Watts Bar 2 se rozestavěl v osmdesátých letech a v roce 1986 se jeho výstavba zastavila v době, kdy bylo dokončeno zhruba 55 % stavby. Stavba se obnovila v roce 2007.

V prosinci se postupně do aktivní zóny nového reaktoru Watts Bar 2 zavezly palivové soubory (zdroj TVA).

V prosinci se postupně do aktivní zóny nového reaktoru Watts Bar 2 zavezly palivové soubory (zdroj TVA).

Začátkem roku 2015 se získalo povolení úřadu pro jadernou bezpečnost NRC k provozování tohoto bloku a zahájila se cesta k jeho úplnému dokončení a spuštění. V říjnu obdržel blok licenci na 40 let provozování. V listopadu se pak začaly zavážet palivové soubory do bazénu v blízkosti reaktoru a během prosince se v něm umístilo všech 193 souborů. Dne 5. prosince pak bylo zahájeno jejich umisťování do jeho aktivní zóny. Start komerčního provozu se očekává v první polovině příštího roku. USA tak budou mít opět v provozu 100 reaktorů.

 

 

Nyní bude zajímavé sledovat, zda společnost TVA po spuštění reaktoru Watts Bar 2 přikročí k dostavbě prvního bloku v jaderné elektrárně Bellefonte, jak dříve plánovala. Jeho budování bylo přerušeno v roce 1988 v značně pokročilém stádiu.

Zároveň už významně pokročila stavba čtveřice úplně nových bloků. V tomto případě se jedná o reaktory III+ generace firmy Westinghouse typu AP1000. Dva bloky se staví jako třetí a čtvrtý v elektrárně Vogtle. V roce 2015 se podařilo překročit několik milníků. Instalace probíhá s pomocí modulů, které se sestavují ve výrobních továrnách a na místo se vozí již zkompletované. Nejtěžší s hmotností 1030 tun a výškou 21 m má označení CA01 a na třetím bloku jej v srpnu instaloval jeden z největších jeřábů na světě o výšce 171 m. V něm budou umístěny dva parogenerátory a další zařízení. Do areálu dorazil z Jižní Koreje poslední ze čtyř parogenerátorů potřebných pro oba bloky. Každý z nich váží 600 tun a měří 24 m. Začala také konstrukce vnější ochranné vrstvy kontejnmentu třetího bloku a dobudovala se tři metry tlustá základová deska jeho turbínové haly.

U čtvrtého bloku byl v červnu instalován modul, ve kterém bude umístěna reaktorová nádoba. Na podzim se podařilo instalovat první kruhový segment kontejnmentu tohoto bloku. Celkově budou tři a celková výška kontejnmentu pak bude 60 m, jeho průměr je 40 m. Zároveň byla na staveniště dopravena většina hlavních komponent budoucího bloku. Samotná elektrárna také získala poslední nezbytné povolení z ministerstva životního prostředí. A to pro způsob chlazení reaktorů s využitím chladících věží a vody ze Savannah River. Přes znatelný pokrok však u výstavby dochází ke zpoždění. Nyní se předpokládá, že se bloky dostanou do provozu v letech 2019 a 2020.

 

Jedna s klíčových komponent pro systém pasivního havarijního chlazení dopravená na staveniště bloku Vogtle 4 (zdroj Georgia Power).

Jedna s klíčových komponent pro systém pasivního havarijního chlazení dopravená na staveniště bloku Vogtle 4 (zdroj Georgia Power).

Další dvojice reaktorů se staví jako druhý a třetí blok elektrárny VC Summer. Začátkem února došlo k poškození budovaného kontejnmentu. Bylo nutné poškozenou část zkontrolovat a opravit. I to vedlo k jistému zdržení. Koncem roku 2015 již bylo na místě téměř 85 % potřebného vybavení pro druhý blok. Také tyto bloky by měly být zprovozněny v letech 2019 a 2020.

 

 

Spojené státy mají téměř 100 reaktorů a v současné době staví pouhé čtyři, pokud už blok Watts Bar 2 budeme považovat za dokončený. Mezi roky 1977 až 2013 zde byla 36 let přestávka, kdy se nezahájila stavba žádného nového reaktoru. Flotila amerických reaktorů tak nezadržitelně stárne. Proto je pro ní velmi důležité prodlužování životnosti a zvyšování jejich efektivity. Úpravami a rekonstrukcemi se podařilo zvýšit výkon flotily reaktorů celkově o 6,5 GWe a potenciálně je možné zvýšení o dalších 3,5 GWe. Důležité je prodloužení nad 40 let. Úřad pro jadernou bezpečnost vydal doposud 81 licencí pro provozování o dalších 20 let, tedy 60 let. Z těchto elektráren je nyní v provozu 77 a přes 30 už je starších čtyřiceti let. U dalších 13 bloků se případné prodloužení licence posuzuje.

 

Instalace nejtěžšího modulu reaktoru AP1000 s označením CA01 u třetího bloku elektrárny Vogtle (zdroj Georgia Power).

Instalace nejtěžšího modulu reaktoru AP1000 s označením CA01 u třetího bloku elektrárny Vogtle (zdroj Georgia Power).

V současné době se připravují podmínky pro žádosti pro udělení licence provozování reaktoru v dalším dvacetiletém období, tedy mezi 60 až 80 lety. První elektrárna, která pravděpodobně o takovou licenci požádá je elektrárna Surry. Její dva bloky zahájily provoz v roce 1972 a 1973. Předpokládá se, že by jejich provozovatel mohl žádost podat v roce 2019. To ještě sice nebudou mít bloky za sebou ani padesát let provozu, ale je potřeba, aby měl provozovatel dostatek času na přípravu provozování v dalších letech a znal podmínky, na které se musí připravit.

 

Díky novým technologiím a materiálům hlavně v oblasti reaktorové nádoby by nové bloky, které se budou nyní stavět, mohly mít životnost až 120 let. Na takových technologiích pracuje například i ruská firma Rosatom, která by je chtěla používat pro budoucí bloky III+ generace VVER1200.

 

 

 

Stavba reaktorů na Blízkém východě

Významně pokročila výstavba čtyř bloků elektrárny Barakah ve Spojených arabských emirátech. Staví se zde korejské reaktory APR1400. Stavba prvního bloku byla zahájena v roce 2012. V roce 2015 se dokončil kontejnment a blok už je hotový z více než 80 %. U druhého bloku, jehož stavba byla zahájena v roce 2013 se kontejnment o výšce 60 m a průměru 45 m dokončuje, instalovala se v něm reaktorová nádoba, parogenerátory a blok je hotový z více než 60 %. Žádost o provozní licenci už byla podána a předpokládá se, že se reaktory rozjedou v roce 2017 a 2018. V tomto roce bylo zahájeno budování čtvrtého bloku, ten by měl být dokončen v roce 2020.

O využití jaderných bloků uvažuje i Saudská Arábie. Plánuje se zde během následujících dvaceti let postavit 16 reaktorů. Konkrétně se uvažuje o malých modulárních reaktorech SMART (Systém-integrated Modular Advanced Reactor) o výkonu 100 MWe, které se vyvíjejí v Jižní Koreji. O těchto reaktorech uvažuje i Katar.

 

Druhý blok elektrárny Barakah (zdroj Enec).

Druhý blok elektrárny Barakah (zdroj Enec).

Bloky, které budou využitelné jak pro výrobu elektřiny, tak pro odsolování se snaží na Blízký i Střední východ nabízet i Rusko. Zatím nejdále je jednání s Jordánskem (dva bloky VVER1200 v elektrárně Az-Zarqa), dále se pak jedná o stavbu v Iránu (další blok v elektrárně Busehr) nebo Egyptě (čtyři reaktory VVER1200 v elektrárně El Dabaa).

 

Ruské reaktory VVER1200 za začínají budovat i v první turecké jaderné elektrárně Akkuyu. Zde se začalo připravovat staveniště a reálné zahájení budování prvního ze čtyř bloků by mělo nastat na přelomu let 2015 až 2016. Ovšem situace může být silně ovlivněna současným politickým konfliktem Ruska a Turecka spojeným se sestřelením ruského bitevníku. Druhou tureckou jadernou elektrárnu Sinop by mělo stavět firmy Areva a Mitsubishi a mělo by jít o čtyři reaktory Atmea. Zahájení výstavby se plánuje na rok 2017.

 

 

Indie spoléhá na rozvoj jádra

Přesně 31. prosince 2014 se do komerčního provozu dostal první blok elektrárny Kudankulam ve státě Tamil Nadu. I v tomto roce se nedostal přes dětské nemoci a nevyhnul se neplánovaným přestávkám. V červenci 2015 byl dokončen druhý blok této elektrárny a začalo období jeho testování před spuštěním. Zároveň se Indie dohodla s Ruskem o výstavbě třetího a čtvrtého bloku a uvažuje se i o pátém a šestém. Opět by se měl využít moderní model VVER. Indie potřebuje ještě více než Čína posílit svou energetickou soustavu a jaderné elektrárny jsou důležitou částí nízkoemisní produkce elektřiny. Stavbou většího počtu bloků v jedné elektrárně chce Indie využít synergií společné infrastruktury, koncentrované využití vzdělaného personálu a zmenšení plochy, kterou energetická zařízení zabírají. Nemusí se také získávat podpora obyvatel pro stavbu jaderných bloků v příliš mnoha místech. Proto jsou připravovány projekty výstavby šesti bloků v elektrárně Jaitapur ve státě Maharashtra, kde by měly být reaktory EPR. Dalšími dvěma projekty elektráren se šesti bloky jsou Kovadda ve státě Andhra Pradesh a Mithi Virdhi ve státě Gujarat. Stavbě nových bloků by mohlo pomoci i uvolnění omezení obchodování s jadernými technologiemi s USA, ke kterému se schyluje.

 

Elektrárna Kudankulam má dva reaktory typu VVER1000 (zdroj Atomstrojexport).

Elektrárna Kudankulam má dva reaktory typu VVER1000 (zdroj Atomstrojexport).

V dubnu 2015 bylo schváleno deset nových elektráren nebo rozšíření stávajících v devíti svazových státech Indie. Jednak jde o elektrárny s tlakovodními reaktory chlazenými těžkou vodou, kterými jsou Gorakhpur v Haryana’s Fatehabad; Chutka and Bhimpur v Madhya Pradesh; Kaiga v Karnataka a Mahi Banswara v Rajasthanu. Ve spolupráci se zahraničními firmami se budou rozšiřovat nebo nově stavět Kudankulam v Tamil Nadu (VVER); Jaitapur v Maharashtra (EPR); Chhaya Mithi Virdhi v (AP1000); Kovvada v Andhra Pradesh (ESBWR) a Haripur v West Bengal (VVER). Navíc by se měly stavět dva už zmíněné rychlé množivé bloky o výkonu 600 MWe v Kalpakkamu.

 

 

Rychlý sodíkový reaktor o výkonu 500 MWe v Kalpakkamu nabral další zpoždění, takže nyní by se palivo mělo zavézt v lednu a únoru a zahájení štěpné reakce se u něj předpokládá až v březnu nebo dubnu 2016. Po zhruba ročním úspěšném testovacím provozu by měla být zahájena v Kalpakkamu stavba dalších dvou rychlých reaktorů, tentokrát o výkonu 600 MWe. Pro další čtyři rychlé reaktory, které by se měly dokončit do roku 2030, se hledá místo. Podrobněji o tomto reaktoru v přehledu z minulého roku.

 

Blok Chaj-jang (Changjiang) 1 s reaktorem CNP-600 byl jedním z posledních připojených k síti v tomto roce (zdroj CNNC).

Blok Chaj-jang (Changjiang) 1 s reaktorem CNP-600 byl jedním z posledních připojených k síti v tomto roce (zdroj CNNC).

V první fázi, která již probíhá, Indie postavila řadu reaktorů chlazených těžkou vodou využívajících jako palivo přírodní uran. Druhou fázi zahajuje právě reaktor v Kalpakkamu a měl by se v ní postavit značný počet rychlých množivých reaktorů. Ve třetí fázi by se pak měly stavět reaktory umožňující efektivně využívat thorium, tedy kombinace rychlých a klasických reaktorů.

 

 

 

V Číně už renesance jádra probíhá

Jak je vidět, v Číně probíhá intenzivní budování nových jaderných bloků. Důraz na tuto oblast se v poslední době zvýrazňuje hlavně z ekologických důvodů. Čínská města, která se stala výrobnami pro celý svět, se často utápí ve smogu. Čína potřebuje nejen nahradit část uhelných zdrojů nízkoemisními, ale potřebuje celkově kapacity svých energetických zdrojů navýšit, aby uspokojila potřeby stále rostoucí střední třídy. Čína má vysoké cíle v oblasti obnovitelných zdrojů, ale to stačit nebude. To je důvodem proč se v příští pětiletce mezi léty 2016 až 2020 mají postavit desítky bloků. Koncem roku 2015 měla Čína v komerčním provozu 30 bloků s celkovým výkonem 27 GWe. Celkově se nyní buduje 23 bloků o výkonu 25,5 GWe a v plánu je 42 bloků s výkonem 49 GWe. Navrhovaných je pak téměř 170 dalších bloků. Podle plánů má být v roce 2030 v Číně v provozu výkon 150 GWe a v roce 2050 pak zhruba 400 bloků o celkovém výkonu zhruba 350 GWe.

V posledních letech ukázala Čína, že je schopna hromadně budovat v čase okolo pěti let. Čína převzala všechny zkušenosti z vyspělého západu a v současné době má celý potřebný řetězec od dodavatelů, přes produkci paliva až k provozování. Na základě převzatých zkušenosti navrhla své modely a v současné době je v čele vývoje reaktorů čtvrté generace. Nedávno podepsala čínská společnost CNNC (China National Nuclear Corporation) nedávno podepsala dohodu s novou jadernou společností Billa Gatese TerraPower o přípravě projektů pokročilých jaderných reaktorů. Čína je tak nejen soběstačná, ale aspiruje být jedním z největších světových dodavatelů jaderných technologií. Pro produkci velkých tlakových nádob reaktorů jsou potřeba velké kovací lisy, které dokáží pod vysokým tlakem opracovávat ingoty až o váze 600 tun. Taková zařízení nejsou běžná a před rokem 2007 byl v Číně jeden, což značně omezovalo její možnosti. Nyní jich má Čína nejvíce na světě. Kromě Číny jsou v provozu ještě v Japonsku, Francii, Rusku a Jižní Koreji. Čína připravuje například stavbu reaktorů typu Candu 6 v Rumunsku (blok 3 a 4 elektrárny Czernavoda) a v Argentině (blok 3 v elektrárně Atucha).

 

Start budování reaktoru Huanlong One jako pátého bloku elektrárny Fu-čching (Fuqing) (zdroj CNNC).

Start budování reaktoru Huanlong One jako pátého bloku elektrárny Fu-čching (Fuqing) (zdroj CNNC).

Letošní rok byl pro Čínu velice úspěšný. Jak bylo zmíněno, podařilo se od 1. prosince 2014 do stejného data roku 2015 připojit k síti osm reaktorů a Čína plánuje v následujících letech spouštět každý rok okolo sedmi reaktorů. Nejen třetí blok jaderné elektrárny Jang-tiang (Yangjiang), který se rozběhl po v tomto roce také zprovozněném druhém bloku, se podařilo dokončit za dobu kratší než pět let. Zde se staví čínské reaktory CPR1000. Potvrzuje se, že se zde tato doba výstavby stává standardem. Šest bloků této elektrárny bude stát dohromady pouze okolo 11,5 miliardy dolarů. Podle plánu probíhá i budování zahraničních reaktorů II. generace. Jako příklad může posloužit třeba ruský model, který se využil pro reaktory Tchien-wan (Tainwan) 3 a 4. U bloku Tchien-wan (Tainwan) 4 se v roce 2015 dokončila kopule kontejnmentu a začalo se s instalací vybavení. Využívají se zkušenosti ze stavby bloku 3. Je tak velmi vysoká pravděpodobnost, že se blok 3 podaří spustit v roce 2016 a blok 4 jej bude následovat o rok později.

 

Po havárii v elektrárně Fukušima I rozhodla Čína o pozastavení zahajování nových staveb bloků. Nyní se už nové projekty opět rozjíždějí a pokračuje tzv. čtvrtá vlna výstavby jaderných bloků v Číně.

 

V roce 2015 byla zahájena stavba čtyř bloků. V březnu byla zahájena stavba bloku Chun-jeng-che (Hongyanhe) 5 a v červenci pak bloku Chun-jeng-chen (Hongyanhe) 6, které jsou typu ACPR1000. V polovině dubna byla povolena stavba bloků pět a šest v elektrárně Fu-čching (Fuqing). Betonáž pátého bloku začala v květnu a betonáž šestého bloku pak v prosinci 2015. Dokončeny by měly být v roce 2019 a 2020. Oba jsou typu Hualong One. První a druhý blok této elektrárny jsou typu CPR-1000 a do komerčního provozu se dostaly v roce 2014 a 2015. Stejného typu jsou i bloky 3 a 4, jejichž dokončení se plánuje v roce 2017.

Typ Hualong One je standardizovaný model tlakovodního reaktoru, který umožňuje zjednodušit a standardizovat výrobu různých komponent spojující dva modely reaktoru III+ generace ACP1000 a ACPR1000+. Hlavní úkol byl zjednodušení dodavatelského řetězce a zlepšení ekonomiky budování i provozu.

 

První dva bloky elektrárny Fang-čcheng-kang (Fangchenggang), které jsou typu CPR1000 jsou názorným příkladem úspěšné sériové stavby jaderných reaktorů v Číně (zdroj CGNPC).

První dva bloky elektrárny Fang-čcheng-kang (Fangchenggang), které jsou typu CPR1000 jsou názorným příkladem úspěšné sériové stavby jaderných reaktorů v Číně (zdroj CGNPC).

V prosinci 2015 Čína schválila zahájení přípravy stavby čtyř nových bloků. Jedná se o pátý a šestý blok elektrárny Tchien-wan (Tainwan) a třetí a čtvrtý blok elektrárny Fang-čcheng-kang (Fangchenggang). Výstavba pátého a šestého bloku elektrárny Tchien-wan (Tainwan) měla být původně zahájena právě v roce 2011. Půjde zde o čínské bloky ACPR1000 o výkonu 1080 MWe. V elektrárně Fang-čcheng-kang (Fangchenggang) to budou dva bloky Hualong One, které budou zároveň vzorovými pro nabídku těchto bloků pro elektrárnu Bradwell B ve Velké Británii. V této elektrárně se připravují i bloky pět a šest, které by měly být typu AP1000.

 

 

V Číně se k dokončení blíží několik typů reaktorů III+ generace. V elektrárnách San-men (Sanmen) a Chaj-jang (Haiyang) se staví ve dvojicích bloky AP1000 firmy Westinghouse. Nejblíže je ke spuštění blok San-men (Sanmen) 1, u něhož se předpokládá zahájení komerčního provozu v září 2016. Blok už byl dokončen a byly zahájeny testy všech systémů. V říjnu 2015 byly například úspěšně otestovány pumpy v chladícím okruhu a v listopadu byly dokončeny testy kontejnmentu. Úspěšné průběhy testů u tohoto bloku jsou velmi dobrým signálem pro další bloky AP1000, které se budují nejen v Číně. Pro druhý blok se dopravily na staveniště a instalovaly parogenerátory. Na rozdíl od prvního bloku, pro který byly parogenerátory vyrobeny v Jižní Koreji, pro druhý blok již byly vyrobeny v Číně.

Druhá dvojice bloků AP1000 se staví v elektrárně Chaj-jang (Haiyang). U prvního bloku se letos zprovoznil velín. Ten by mohl být zprovozněn také v roce 2016, i když později než blok San-men (Sanmen) I. U druhého bloku se dokončila kopule kontejnmentu a nainstalovaly parogenerátory a také hlava reaktorové nádoby.

 

Zavážení paliva u bloku Fang-čcheng-kang (Fangchenggang) 1 (zdroj CGN).

Zavážení paliva u bloku Fang-čcheng-kang (Fangchenggang) 1 (zdroj CGN).

I na základě zkušeností z výstavby popsaných bloků AP1000 by v nejbližší době mělo také dojít ke schválení projektu a povolení k oficiálnímu startu stavby prvního reaktoru CAP1400, který je čínskou variantou bloku AP1000. Staveniště pro něj je v pokročilém stádiu v elektrárně Shidaowan, v letošním roce se začaly budovat základy strojovny.

 

Další reaktory III+ generace se budují v elektrárně Tchaj-šan (Taishan), zde jde o dva bloky EPR firmy Areva. První blok by měl být dokončen v roce 2016 a druhý pak v roce 2017.

 

Významným úspěchem bylo první testování experimentálního rychlého reaktoru CEFR na plný výkon, který je 25 MWe. Reaktor se na plný výkon rozběhl 15 prosince 2014.

 

Parogenerátor pro blok San-men (Sanmen) 2 (zdroj SNPTC).

Parogenerátor pro blok San-men (Sanmen) 2 (zdroj SNPTC).

Na závěr ještě zmiňme situaci na Tchaj-wanu. Tam se na nátlak protijaderných aktivistů zablokovalo spuštění jednoho úplně dokončeného a druhého téměř dokončeného bloku v elektrárně Lungmen. Jedná se o japonské varné reaktory ABWR o výkonu 1300 MWe. Otázka, jestli vůbec a případně kdy se tyto bloky zprovozní, je otevřená. Bude to hodně záviset na tom, jak se zelená hnutí postaví k výsledkům pařížské konference a zda zůstanou u svých protijaderných postojů.

 

 

 

 

Jižní Korea

Nejstarší korejský blok Kori 1 dovrší čtyřicet let v roce 2017. Jeho provozovatel patrně nebude žádat o prodloužení životnosti. Jižní Korea je po událostech ve Fukušimě velmi intenzivně zaměřena na bezpečnost jaderných elektráren. Zároveň staví nové bloky, takže se nejspíše rozhodne, že blok Kori I bude prvním, který se dostane do fáze likvidace.

 

Reaktory Shin Wolsong 1 a 2 (zdroj KHNP).

Reaktory Shin Wolsong 1 a 2 (zdroj KHNP).

V roce 2015 se podařilo spustit blok Sin Wolsong (Shin Wolsong) 2, který je poslední tlakovodní reaktor typu OPR-1000 s výkonem 1000 MWe. Další budované bloky už jsou tlakovodní reaktory generace III+ typu APR1400. První by měl jít do komerčního provozu v roce 2016 jako třetí blok elektrárny Sin Kori (Shin Kori). V listopadu 2015 se do něj zavezlo celkově 241 palivových souborů a začalo období komplexního testování před spuštěním. V roce 2017 a 2018 by se měly spustit bloky Sin Kori (Shin Kori) 4, Sin Hanul (Shin Hanul) 1 a 2. U druhého bloku byla v roce 2015 instalována reaktorová nádoba. V letech 2016 až 2019 se mají začít stavět bloky Sin Kori (Shin Kori) 5 a 6 i Sin Hanul (Shin Hanul) 3 a 4. Všechny by měly být typu APR 1400.

 

V tomto roce Jižní Korea upřesnila energetický plán na příštích patnáct let. Je zaměřen na snížení emisí a kromě dosud plánovaných přidává další dva nové jaderné bloky. Naopak se ruší plány na výstavbu čtyř uhelných bloků.

 

 

Japonsko se vrátilo k využívání jádra

Pro japonskou jadernou energetiku byl rok 2015 velice významný. Podařilo se učinit významné kroky k likvidaci následků havárie ve Fukušimě I. V samotném areálu se podařilo poprvé nahlédnout do nitra kontejnmentů jednak pomocí prosvěcování kosmickými miony a u prvního bloku se dovnitř kontejnmentu dostaly dokonce roboty. Veškerou nahromaděnou vodu v areálu se podařilo dekontaminovat, takže významnou aktivitou, která v ní zůstala, je pouze tritium. Pomoci několika opatření se podařilo snížit pronikání spodní vody do areálu a radioaktivní vody do oceánu. Po vyklizení bazénu bloku čtyři se v roce 2015 rozjela příprava na vyklizení prvního a třetího bloku. Nyní je poměrně přesně znám plán na jejich průběh a dokončení v následujících dvou letech. Velký pokrok nastal i v dekontaminaci a rekonstrukci zasažených území. Byla otevřena třetí část zakázané zóny – město Naraha, která je první s větším počtem obyvatel. Může se tak vrátit téměř 7 500 lidí. Rekonstrukci pomohlo otevření silnice číslo 6 a dálnice Džóban, které vedou přes silně zasažená území v blízkosti elektrárny a propojují sever s jihem.

Čína rozvíjí všechny nízkoemisní zdroje. Jedna z moderních čínských větrných farem. (zdroj Wikipedie).

Čína rozvíjí všechny nízkoemisní zdroje. Jedna z moderních čínských větrných farem. (zdroj Wikipedie).

V městě Naraha se otevřel technologický a výzkumný park, kde se bude rozvíjet robotika a metody dekontaminace a likvidace zničených reaktorů. Obnovuje se produkce rýže a dalších potravin v dekontaminovaných částech i rybolov. Dá se předpokládat, že se podle plánu podaří do roku 2017 zrušit všechna omezení pro všechny evakuovaná území kromě těch nejsilněji kontaminovaných, kde kontaminace vedla k roční efektivní dávce větší než 50 mSv. Velice podrobně se současná situace ve Fukušimě popisuje v cyklu článků, jehož poslední díl vyšel na Oslovi nedávno.

 

 

Úspěch likvidace následků havárie jaderné elektrárny Fukušima I je velmi důležitý pro akceptaci jaderné energetiky nejen v Japonsku. Druhou klíčovou událostí bylo v roce 2015 uvedení do provozu dvou bloků elektrárny Sendai. Přesně na Štědrý den odmítl soud žalobu aktivistů proti spuštění třetího a čtvrtého bloku elektrárny Takahama a těsně před koncem roku se tak začalo zavážet palivo do prvního z nich. Jde o 157 palivových souborů, z nichž 24 využívá palivo s plutoniem typu MOX. Reaktor Takahama 3 tak bude první po více než třech letech, který bude spalovat palivo MOX. Je velká šance, že už v lednu se jeden ze zmíněných reaktorů rozběhne. Druhý by se měl rozběhnout v únoru. Ke spuštění je připraven ještě blok Ikata 3, který by se mohl rozjet také začátkem roku.

Vývoj produkce elektřiny z jaderných bloků (zdroj Fukušima I poté).

Vývoj produkce elektřiny z jaderných bloků (zdroj Fukušima I poté).

Úřad pro jadernou bezpečnost posuzuje ještě další více než dvacítku reaktorů. Je dost pravděpodobné, že zkušenosti získané při posuzování první pětice reaktorů pomohou urychlit práce okolo těch následujících. Je tak velká šance, že se v roce 2016 rozjedou další. Připomeňme, že celkově v Japonsku zůstává po loňském odepsání zmíněné pětice starých menších reaktorů 43 bloků. Dá se však předvídat, že ne všechny se podaří dovést k opětnému provozování. Ve výstavbě má Japonsko dva bloky, které by mohly být dokončeny. Zda Japonsko přistoupí ke stavbě úplně nových, je otázka velmi otevřená. I když si myslím, že bez toho nedokáže splnit své cíle ve snižování emisí.

 

 

 

Závěr

V současnosti se odborníci shodují, že se vývoj jaderné energetiky vrátil na trajektorii před Fukušimou. V samotném Japonsku vypnutí všech jaderných bloků velice silně zasáhlo ekonomiku i snahy o snižování emisí. Šťastnou shodou okolností jsou pro Japonsko současné nízké ceny fosilních paliv, které přece jen do jisté míry omezí vliv intenzivního dovozu uhlí, ropy a plynu pro potřeby elektroenergetiky. I přesto je pro Japonsko obnovení využívání jaderných bloků životní nutností. Rok 2015 je tak spuštěním prvních dvou bloků v elektrárně Sendai zlomový. Příprava provozu dvou dalších bloků v elektrárně Takahama se rozběhla a je velmi pravděpodobné, že v následujících letech bude opětné spouštění bloků postupovat relativně rychle. Japonsko patří k jedněm z největších producentů a vývozců jaderných technologií, lze tak předpokládat, že se postupně vrátí i k výstavbě nových jaderných bloků. Zvláště v případě, že bude trvat celosvětový tlak na snižování emisí.

 

Vývoj počtu jaderných bloků (zdroj Fukušima I poté).

Vývoj počtu jaderných bloků (zdroj Fukušima I poté).

V roce 2015 se podařilo spustit 10 nových jaderných bloků a vše nasvědčuje tomu, že v příštích letech půjde o podobná čísla. Hlavním tahounem je Čína, která eminentně potřebuje snížit emise. Hromadná výroba energeticky náročných výrobků pro Evropu, například fotovoltaiky nejen pro Německo, a růst ekonomické úrovně v samotné Číně způsobuje, že se například i v současné době velká čínská města dusí ve smogu. Pro Čínu tak není prioritou potlačení emisí oxidu uhličitého, ale hlavně emise škodlivin. To je možná i jedním z důvodů, proč tentokrát na klimatické konferenci v Paříži byla při jednání o omezení fosilní produkce tak vstřícná. Lze tak předpokládat, že snaha o co nejrychlejší rozvoj jaderné energetiky v Číně poroste.

 

 

Kromě intenzivního rozvoje jaderné energetiky Čína intenzivně buduje i další nízkoemisní zdroje. Ve větru, který měl kapacitu koncem roku 2014 okolo 120 GW, chce v roce 2025 dosáhnout zhruba 350 GW. Pokud započteme koeficient využití, budou jaderné a větrné bloky produkovat v Číně zhruba stejné množství elektřiny. V roce 2014 vyrobily jaderné elektrárny 124 TWh, což je o trochu méně než větrné. Ty vyrobily 153 TWh. Jak už však bylo popsáno, byl v roce 2015 připojen značný výkon v jádře. Naopak růst výkonu větrných turbín se trochu zpomaluje hlavně kvůli problémům s rozvojem sítě, která by propojila větrné oblasti s oblastmi, které se rychle ekonomicky rozvíjí. Dá se tak předpokládat, že se situace zase na nějakou dobu obrátí. Větrná a jaderná produkce spolu s hydroelektrárnami jsou hlavními nízkoemisními zdroji, které by měly čínskou energetiku ekologizovat. Sluneční panely se sice instalují také velice masivně, ale ještě dlouho budou kvůli svému relativně malému koeficientu využití tvořit jen menší část produkce oproti dříve jmenovaným. Čína rozšiřuje využívání všech nízkoemisních zdrojů, takže je velká šance, že se ji ekologizace energetiky podaří.

I další státy se však snaží omezit využívání fosilních paliv hlavně v energetice. Je velmi pravděpodobné, že i na základě výsledků letošní pařížské konference se přechod právě k nízkoemisní elektroenergetice urychlí. Například Francie, Švýcarsko, Švédsko, Slovensko nebo třeba kanadská provincie Ontario ukazují, jak lze vhodnou kombinací jaderných a obnovitelných zdrojů dospět k produkci elektřiny téměř bez fosilních zdrojů. Je dost absurdní, když jsou tyto státy zelenými aktivisty za svou energetickou koncepci kritizovány a Německo s jeho spouštěním velkých uhelných bloků oslavováno. Podrobněji o průběhu a dopadech německé Energiewende (zdezdezde a zde). Je až komické, když zelení aktivisté vybubnovávají a pranýřují na pařížské klimatické konferenci firmu EDF, která má energetiku postavenou téměř výhradně na nízkoemisních zdrojích. Je však paradoxem současné doby, že hnutí, která slovně nejvíce bojují za snížení emisí a ekologii, v reálu tyto snahy nejvíce sabotují.

V roce 2016 se dá v jaderné energetice očekávat zásadní průlom. Konečně by měly být po několika odkladech zprovozněny první bloky III+ generace. Téměř určitě půjde o korejský blok ACPR1400 jako blok Sin Kori (Shin Kori) 3, ruský reaktor VVER1200 jako blok Novovoroněž 6, reaktor AP1000 firmy Westingouse jako blok San-men (Sanmen) 1 a reaktor EPR jako první blok v elektrárně Tchaj-šan (Taishan). V následujících letech pak uvidíme, jak efektivní a ekonomické jednotlivé modely budou. I na tom závisí, zda se všechny plánované bloky jednotlivých modelů uskuteční.

Po překonání dětských nemocí by se mohly v plné síle ukázat rychlé množivé reaktory CEFR v Číně a BN800 v Rusku. V Průběhu roku se k nim přidá i indický rychlý množivý reaktor v Kalpakkamu. V následujících letech se ukáže, zda splní očekávání a zahájí éru udržitelného využívání jaderné energetiky.

Ukazuje se, že potenciál životnosti provozovaných bloků je většinou nejméně 60 let a možná i více. Trvale odstavování reaktorů je dominantně způsobena politickými rozhodnutími, viz například Německo, nebo ekonomickou situací způsobenou politicky uměle navozenými deformacemi trhu. Ve Spojených státech je dalším vlivem snížení ceny plynu vlivem těžby z břidlic, která snižuje cenu fosilní produkce elektřiny. V současné době je prodlužování provozování starších bloků důležité hlavně pro Evropu a Spojené státy, kde flotila reaktorů stárne a nové se téměř nestaví.

I v dalších letech by se mohlo ve světě spouštět okolo deseti bloků ročně a hlavně v rozvíjejících se oblastech se začíná opravdová jaderná renesance. Zvyšuje se i počet zahajovaných nových staveb. Zároveň se zvyšuje kapacita a potenciál hlavních producentů jaderných technologií, kterými jsou v současné době Japonsko, Čína, Jižní Korea a Rusko. Evropa a Spojené státy své schopnosti postupně spíše ztrácejí a je otázkou, zda jim nezačíná ujíždět vlak.

 

 


 

V článku byly využity informace získané ze stránek World Nuclear Association, World Nuclear News, Atominfo.ru, stránek řady dodavatelů jaderných technologií i provozovatelů, časopisu Nuclear Engineering International, přehledu The World Nuclear Industry Status Report (WNISR) a řady dalších zdrojů. Z českých zdrojů doporučuji ke sledování server Atominfo.cz.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist