Zelená nebo černá budoucnost Matěje Stropnického

Byli to právě zelení, kteří dovedli vždy vzbudit hodně emocí po každé úvaze, že teď je na výměnu názorů ta správná chvíle. Rozuměj kupčení s politickým bytím či nebytím. Historie bez problémů nalistuje bývalé předsedy, kteří se v tom dobře vyznali. Není pochyb, že Matěj Stropnický má rovněž talent, jak na sebe upoutat pozornost. Nedávné eskapády se stavebními předpisy jsou toho důkazem, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz publicista Petr Štrompf.

Politik má být ten, který své práci moc rozumět nemusí, třeba ani trochu. Musí ale vědět a ovládat to, co umí loutkoherec. Dobře tahat za nitky, aby se loutka správně hýbala. A tou loutkou je přece volič. Principálem kterékoliv strany musí být ten nejschopnější rétor. Strana zelených usoudila, že právě Matěj Stropnický je ta správná volba. Budiž. Piedestal už dostal, teď už jen cíleně a správně z něj shlížet k plebsu. A říkat mu, co by měl slyšet, aby strana konečně vystoupila ze stínu pomalého zapomnění, kde už dva roky přežívá. Jasná věc, že nikdo výraznější mezi kandidáty ani nebyl. Tím hůř pro stranu, ale volme menší zlo. Nebo naopak zužitkovat potenciál nového předsedy, který dovede budit emoce. Že to tak skutečně je, taky není pochyb. Jenomže v tom je právě to zrádné úskalí, zda to potřebné body přinese. Být kontroverzní a zároveň tak trochu nedospělý, tím Matěj Stropnický rovněž disponuje. Co na tom, že emoce vzbuzuje převážně v negativním slova smyslu. Vždyť je tím pádem výrazný, uvažují u zelených.

Neméně důležitý je i vzhled potentáta. Samozřejmě každého, protože je na něj vidět. A voliči jsou i ženy. A není jich málo. Tato spíše úsměvná úvaha, že to tak ve skutečnosti není, je po čertech mylná. Stačilo udělat z pana knížete frajera s čírem a posadit ho na motorku. Buch, a najednou byl idolem velké části mládeže. Idol o dvě generace starší pak dětem děkoval za projevené sympatie. Matěj Stropnický se stylizoval do rebela – vyhodil televizi, nejezdil autem a předváděl i jiné různé klukoviny. A hlavně se nechce líbit všem, což prý považuje za hloupé. A právě v tom dělá velkou chybu – volič je i senior a vůbec nemusí stranit partaji s jedním a půl procentem veřejného zájmu. Může ale právě na základě svých emocí dát zeleným hlas, protože se mu „ten mladej Stropnickej“ prostě líbí. Sympaťák je to. Takhle totiž volič taky uvažuje. A klidně bude oponovat své manželce, že nechť jí ten chlápek klidně dál připadá jako sňatkový podvodník. Hlas od seniora prostě dostane.

Nedávný sjezd ale zároveň předvedl, že o excesy není nouze přímo v členské základně. Stačilo sledovat jistého protikandidáta, který si vzal limitovaný čas na své představení. Že si předtím řádně doplnil tekutiny, nebylo pochyb. Po upozornění, aby se umravnil, mu nakonec museli vypnout mikrofon. Před stranickými volbami koloval v zákulisí takový vtip: Kdo kandiduje na předsedu zelených? Vždycky jsou tři – Petr Štěpánek, nějaký klaun a ten, kdo to nakonec vyhraje. A právě veřejnost tak může lehce získat dojem, že stranické sjezdy jsou vlastně pouze jedním velkým mejdanem.

Což je další problém – Strana zelených chce se svým nový lodivodem torpédovat jiné, zkušenější partaje. Prostě sebrat jim aspoň trochu hlasů.  Nejlepší časy má strana totiž za sebou, v Topolánkově vládě  Bursíkova svita získala za šest poslanců čtyři ministry. To už opakovat nebude. Věc se má ovšem tak – když bude Matěj Stropnický jako obvykle pouze brojit, co kdo dělá a nemá dělat, nebo obráceně, veřejnosti nic nového neřekne. Nota bene zatím ani neříká. A volič chce slyšet nejen návod, ale znát rovněž i konkrétní cestu, jak z nějaké šlamastyky ven. Žádná obecná moudra. Nový předseda se stylem nepodobá ani někdejší hvězdě politického obřího slalomu, Stanislavu Grossovi. Na socdemácké sjezdovce zazářil, už když měl pomyslné lyže jen přes rameno. Strana zelených má teď taky svoji sjezdovku. A na ní stojí klučina, od kterého se očekává, že spolu s ním partaj vystoupá na stupně vítězů. Nevystoupá. Lyžovat se nejdřív musí umět. Teprve pak zazní potlesk. U volebních uren, samozřejmě…