ŠUMAVA: Hrozí rozpad vzrostlého lesa?

Uveřejněno dne 12 února 2016 000 9:44

Naší veřejnosti je nepochybně dobře známo, že téma: kácet (a hubit kůrovce) nebo nekácet (a nechat les „bezzásahový“) je stejně staré jako sám Národní park Šumava. Jednou vítězí TI, jindy ONI, jedno je ale jisté: ubývá zde starých lesů nebo lépe řečeno lesů s věkovitými stromy, které byly vždy součástí původního lesa, neobnovuje se ve větší míře přírodní smíšený les s převážným zastoupením buku, jedle a pouze příměsí ostatních dřevin, včetně smrku.

Právě takové lesy byly kdysi pro tuto oblast typické a je třeba říci, že do tohoto stavu dospěla Příroda po mnohatisíciletém vývoji a až nyní, zprvu po vydrancování člověkem, potřebujícím dřevo, a nyní po uplatnění „bezzásahové“ ideologie změnila Šumava tvář.

Dokonce i v zachovalých původních smrkových horských lesích (dříve zdejších Národních přírodních reservacích) byste staré smrky jen stěží hledali. Nezůstane tady jejich genetická informace a rozpadlo se také přirozené prostředí věkově různorodého lesa, jenž dorůstá a stále se obnovuje, řídne a zase houstne, ale stále vytváří a chrání si lesní prostředí. Vlhkost stínu, tak potřebného pro semenáče buku a jedle, podobně jako světliny pro odrůstání smrku.

Člověk by si myslel, že ochrana přírody a její protagonisté budou mít zájem chránit původní lesní ekosystémy a živočichy, kteří jsou na ně vázáni, ba jsou na nich existenčně závislí, ale asi tomu tak není. Po dlouhých a úporných politických šarádách dospěl současný management NPŠ, včetně účelově modifikovaného odborného poradního sboru, Vědecké rady, do situace, kdy zcela zvítězila idea „bezzásahovosti“ a na uhynutí lesa navazující sukcesní vývoj nových rostlinných společenstev. Stalo se totiž, že část přírodovědně vzdělané komunity se zaměřením na ochranu přírody provedla jakousi ideologickou šarádu a evropský nedostatek nedotčených, zachovalých a původních lesů, které jsou všude ve světě předmětem ochrany, obešla tak, že za předmět ochrany prohlásila rostlinná společenstva, která začnou vznikat v místě jakéhokoli uhynulého lesa … pouze za ideologického předpokladu … že vše bude probíhat “bez zásahu člověka“.

Aktérům, kteří se nyní pokoušejí tuto ideu implantovat do Plánu péče NPŠ, nevadí, že toto samotné rozhodnutí je aktem „člověka“ a co do důsledků na lesy je neméně významné jako rozhodnutí před sto padesáti lety o masivní výsadbě a přeměně lesů na čisté smrčiny. Nic na tom nezmění názorová ekvilibristika a dokazování, jak je kůrovec nástrojem Přírody, když rozvrací smrkový les, což může platit třeba v původních skandinávských smrčinách nebo v nedotčených horských lesích Kanady, ale neplatí to na Šumavě. Zde je již vše „nepřírodně umělé“. Jak člověkem založené smrčiny, tak chování kůrovce, škodliviny v ovzduší a patrně i změna klimatu.

Idea bezzásahovosti, kterou se snaží nyní jako princip ochrany přírody uplatnit v NPŠ, je také pro mnohé aktéry i vědce přitažlivá patrně z emočních důvodů. Sám ředitel parku RNDr. Hubený se vyjádřil, že cesta pozvolné přeměny zdejších lesů lesnickou cestou a snaha přiblížit je dávnému přirozenému stavu a teprve potom nechat volnou ruku přírodě je pomalá, zdlouhavá a náročná. „Věřím v sukcesi,“ řekl a my můžeme doplnit, co s tím souvisí. A to: (patrně) schvaluji kůrovcový rozpad dospělých smrčin, dočasnou likvidaci lesnaté krajiny a všech užitečných efektů, které zde les má.

Bezděky si vybavíme velké socialistické stratégy, kteří také věřili v lepší příští, ve vítězství dělnické třídy a dějinnou nutnost revoluce, stejně jako jiní zase věřili v Prozřetelnost a blitzkrieg vyvolené rasy. Zdá se, že prostě někteří lidé svým naturelem konvenují ke katastrofám, revolučnímu zmaru a věří, že jen tak může být nastolena nová přírodní kvalita. Při tom se odvolávají na druhohorní kataklysma s masovým hynutím převážné většiny tehdejších organismů, včetně populárních ještěrů a na druhé straně nastartování vývoje savců. Pomineme-li, že se tento scénář odehrál v dimensi miliard let a byl pro naši lidskou existenci příznivý, jiné a právě nedávné revoluce už tak přínosné nebyly.

Bezzásahový způsob ochrany přírody, lesů a lesnaté krajiny v Národním parku Šumava, který se nyní prosazuje na větší polovině území parku, povede již v létě zcela jistě k postupnému a velkoplošnému hynutí smrkového lesa nejen v NPŠ, ale i na okolních lesních majetcích. Vše nastartují četné vývraty a polomy, které jsou rozesety po celém území a když se nezpracují, namnoží se na nich kůrovec a spustí jeho gradace. Takový „Pokus“ můžeme označit za bezprecedentní zásah do krajiny. Je nepochopitelné, že každý jiný projekt, např. dobudování dálnice, musí projít složitým řízením a posouzením dopadů na životní prostředí, krajinu a přírodu, ale tady, kde lze očekávat opravdu závažné následky, navíc i na samotný předmět ochrany přírody, stačí přesvědčení či „svaté nadšení“.

Znovu je třeba zdůraznit, že přírodní lesy, které se na Šumavě vyvíjely po tisíciletí a nyní, byť jsou změněny a s nepůvodním zastoupením dřevin, přece jen v souhrnu tvoří lesní společenstva věkově diferencovaná a s prostorovou strukturou, která vytváří lesní prostředí a biotop – jedinečnou existenční příležitost pro plejádu nejrůznějších rostlin a živočichů, kteří jsou na něm existenčně závislí. To vše bude, po kůrovcové kalamitě, která v důsledku bezzásahového režimu jistě vznikne, na desítky let rozvráceno, zničeno.

U Pramenů Vltavy sice mohou aktivisté Duhy plamenné vyvolávat „Les nezahynul, les žije“ a ukazovat někam do změti padlých kmenů a větví, kde mezi drny vysoké trávy se krčí pár smrkových semenáčků. Je to ale les? Přirovnání samozřejmě kulhá, ale je to podobné, jako by nás u ruin chrámu svatého Víta někdo přesvědčoval, že ta hromada kvádrů před námi … je přece známý svatostánek…

Čas neúprosně běží, zdá se, že petice lidí, kteří volají po zachování zeleného lesa na Šumavě a „zelené Šumavy“, už nic nezachrání, ale přece jen. Snad by stálo za to, kdyby třeba Ministerstvo životního prostředí problém směřování Národního parku Šumava znovu posoudilo, zvážilo věcné argumenty a oddělilo je od ideologického nánosu problematické „bezzásahovosti“ a rozhodlo ve prospěch šumavské krajiny, ochrany přírody, ale i lidí, kteří nejsou lhostejní a Šumava jim přirostla k srdci.

Autor je emeritní profesor ochrany lesa, Mendlova universita v Brně

Radomír Mrkva

Zdroj

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

TOPlist