Klimatický panel varuje před „novým druhem“ skepticismu

Noví skeptici sice věří, že klimatická změna je skutečná a zaviněná lidmi, ale nevěří, že se s tím dá něco dělat. Vědecký portál Phys.org informuje o eseji, který ve vědeckém žurnálu Science publikovala skupina čtyř badatelů. Paul. C. Stern et al, The challenge of climate-change neoskepticism, Science (2016).

Autoři v něm tvrdí, že kromě tradičního popírání existence klimatu (ehm) se objevuje nový a nebezpečnější druh skepticismu. Říkají tomu „neoskepticismus“. Noví skeptici sice věří, že klimatická změna je skutečná a zaviněná lidmi, ale nevěří, že se s tím dá něco dělat. Tomuto skepticismu propadají už i mnozí zapálení alarmisté, protože vidí, že i po čtvrt století od uzavření Mezinárodní úmluvy o ochraně klimatu (1992) koncentrace CO2 v atmosféře stále roste. A roste stále rychleji.

Podle neoskeptiků prý investice do boje proti oteplování jsou marné mrhání peněz. Hlavně proto, že vědci nemohou prokázat, k jakým výsledkům to či ono opatření povede. Například se vědci neshodnou, kde je klimatický „bod zlomu“ ba ani na tom, zda nějaký vůbec je.

Příkladem takového neoskeptika je i obyčejný občan, pan Chuck Nobles z Portlanduv Oregonu. On věří, že změna klimatu je skutečná a že ji zavinili lidé. „Důkazy jsou podle mne jasné,“ tvrdí. Ale není s jist, jestli se s tím dá něco dělat. „Planeta to přežije. A lidé se prostě budou muset přizpůsobit změněným životním podmínkám.“ Pan Nobles učí marketing a management na universitě v Portlandu. „Když přijmeme dramatická opatření, po jakých klimatičtí radikálové volají, mohlo by to poškodit ekonomiku. Musíme pracovat na tom, abychom pochopili přínosy a náklady a musíme je porovnávat racionálně.“

Neoskeptici zkrátka nevěří v lidskou schopnost poroučet větru dešti. A podle Paula Sterna a kolektivu je však taková nevíra nebezpečná. Čím déle budeme otálet, tím horší prý budou dopady klimatické změny.

Autoři přemýšlejí, jak proti neoskepticismu bojovat, aby neprosákl do světové debaty o klimatu. Za prvé, vědci by měli poctivě uznat, že tu vskutku panují nejistoty. Neměli by tedy zapírat a pokoutně utajovat svá selhání jako jsme to viděli v aféře Climategate. Pokud někdo poukazuje na neznalosti klimatologů, neměl by být hned označován za nepřítele vědy. Za druhé, vědci by měli přestat vymýšlet stále šílenější strašidelné scénáře – tím se totiž vědci diskreditují a ztrácejí důvěryhodnost. Když je lidé podesáté přistihnou při přehánění, nebudou jim už věřit ani tehdy, když budou mluvit pravdu. Za třetí, vědci by měli s lidmi mluvit klidně a racionálně. Mluvit o rizicích v osvědčených pojmech pojišťovnictví.

Když si člověk kupuje pojištění, také stoprocentně neví, zda ho postihne povodeň či požár. Je tato nejistota důvodem k nečinnosti? Ne. I když nevím, zda mne pohroma postihne, stejně si koupím pojistku.

Ani takováto rétorika – založená na každodenní lidské zkušenosti s pojištěním a nikoli na hysterických hoaxech o apokalypse – nemusí však být úspěšná. Pokud je totiž pojištění několikanásobně dražší než pojištěný předmět, těžko si takové pojištění někdo koupí.

Terminologická poznámka na závěr:  Žádný neoskepticismus jako nový jev ve skutečnosti neexistuje. Takovýmto lidem – jako je Bjorn Lomborg – se anglicky odedávna říká „lukewarmers“ (vlažní). Ani popírači klimatu – kteří prý na rozdíl od neoskeptiků tvoří tu hloupější skupinu skeptiků – nikdy neexistovali. Jako kovaný klimaskeptik mohu potvrdit, že jsem nikdy nenarazil na člověka který by popíral existenci klimatických změn. Každý slyšel alespoň o dobách ledových. O tom byl i klimaskeptický film „Veliký podvod s globálním oteplováním“ jehož heslo bylo: „Klima se měnilo vždy“.

Zdroj