JE UDRŽITELNOST UDRŽITELNÁ?

Uveřejněno dne 17 února 2017 v 8:51

Není dne ni hodiny, aby na nás termín „udržitelnost“ v různých podobách někde nevykoukl – většinou tehdy, když je potřeba nějakou lidskou činnost cíleně hodnotit a ovlivňovat. V poslední době o ní slyšíme hlavně v souvislosti s antifosilním zákonem či diskusí nad ratifikaci pařížské klimatické dohody.

Také nám díky tomuto termínu vznikla řada organizací, jak mezinárodních (Výbor OSN pro trvale udržitelný rozvoj), státních (Rada vlády pro udržitelný rozvoj) a, jak je v takových případech obvyklé, nepřeberná řada „neziskových“ organizací.

Jak tento termín vznikl a co obsahuje?

Milníkem ve vývoji udržitelného rozvoje bylo vydání publikace Meze růstu (známé jako První zpráva Římského klubu) v roce 1972. Studie konstatovala, že nekonečný růst není možný v prostředí limitovaných zdrojů a řešila možnosti vytvoření podmínek environmentální a ekonomické stability, která je trvale udržitelná, a rizika ohrožující další existenci lidstva a biosféry.

Existuje celá řada dalších definicí, které není problém nalézt, zde bych ještě uvedl definici ze zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. „Udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.“

Není pochyb o tom, že z obecného hlediska nelze zdánlivě těmto definicím nic vytknout.

Nicméně jako obvykle „ďábel je ukryt v detailu“. Tyto definice jsou tak obecné a široké, že do nich lze zahrnout cokoliv. Pokud totiž připustíme, že (dle Mezí růstu) jsou zdroje limitované, existuje jediná možnost jak zabránit jejich vyčerpání – buď nepřipustit další nárůst obyvatelstva nebo (zákon 17/1992)neustále snižovat úroveň „základních životních potřeb“ všech.

Je jasné, že varianta první vede ke genocidě a varianta druhá vlastně také – protože v jejím konci se obyvatelé o ty zbylé zdroje porvou.

A tím se dostáváme k první, zcela zásadní slabině konceptu udržitelnosti.

Je statický a naprosto nebere v úvahu rozvoj vědy a techniky. Uvedl bych pár příkladů.

  • Zelená revoluce

Prostým aplikováním „mezí růstu“ a jejich projekcí do budoucnosti, napsal v roce 1968 Paul L. Ehrlich populární knihu Populační bomba, ve které spekuloval, že se lidstvo řítí do demografické katastrofy. Podle Ehrlicha rostl počet obyvatel na celém světě tak rychle, že měl překonat možnosti zásobování potravinami a obecně přírodními zdroji.

V důsledku toho předvídal v roce 1969 například výrazný pokles populace USA do roku 1999 na cca 22,6 milionů“ a díky nedostatku zdrojů kolaps Velké Britanie do roku 2000. Jeho katastrofická předpověď, několikrát opakovaná, se nicméně naprosto nevyplnila, a to ani v rozvojových zemích.

A to především díky vzniku nových odrůd plodin (díky Normanu Borlaugovi a jeho „zelené revoluci“) , které umožnily zvýšení sklizně například obilí z 1000 kg/ha v roce 1960 na 3000 kg/ha v roce 2000 a technologickému pokroku. Je poněkud nepochopitelné, že Ehrlich, jako biolog, nic takového evidentně nepředpokládal.

Podobně dopadla jeho sázka s ekonomem J. Simonem týkající se tržních cen vybraných kovů (měd, chrom, nikl, cín a tungsten), o kterých Ehrlich tvrdil že porostou díky růstu populace a omezení zdrojů. Přestože populace v letech 1980 and 1990 vzrostla o cca 800 mil. lidí, ceny kovů výrazně klesly díky novým zdrojům a lepšímu využití.

Je zajímavé, jaké byly a jsou reakce různých neziskových organizací na „zelenou revoluci“. Když jim zamezila ve strašení hladomorem, vyčítají ji, že sice zvýšila produkci potravin ale „nezařídila“ jejich „spravedlivé“ přerozdělení.

  • Ropný zlom

Vytrvalé strašení „ropným zlomem“, především v době nedávné, si pamatujeme všichni. Dnes už o se o něm raději moc nemluví, protože podle různých předpovědí měl nastat již dávno.

Nestalo se to opět „díky“ vědě a technologickému pokroku. Stále se totiž nacházejí nová ložiska, zlepšená technologie umožňuje lépe vytěžit ta stará a objevují se další a další zdroje od ropných písků až po hydraulické frakování.

To poslední umožnilo USA stát se v posledních letech z dovozce fosilních paliv jejich exportérem.

Každý si jistě sám najde řadu dalších příkladů, jak technologický pokrok zásadním způsobem mění naše současné možnosti, a řada dalších dosud nepoznaných možností je před námi. Například v energetické oblasti by zvládnutí jaderné fůze a objev efektivních metod skladování energie vyřešil dnešní problémy, včetně čerpání „omezených zdrojů“.

Je samozřejmé, že ani technologický pokrok sám o sobě nemůže řešit problémy spojené s nekontrolovaným nárůstem populace v některých zemích, to by ale bylo na jinou úvahu.

Druhou takovou slabinou je cílené omezování možností lidstva pouze na planetu Zemi.

Mimo toho, že je pojem „udržitelný rozvoj“ naprosto statický, neuznávající pokrok a technický rozvoj, je navíc pevně „vězící“ v limitech planety Země.

Je to podobné, jako rozvoj předkolumbovského Španělska (a Evropy), který byl také limitován. A stačilo tak málo – Kolumbova výprava na 3 malých lodích měla 100 mužů a cesta do „nového světa“ – dnes bychom řekli za hranice „udržitelnosti“ trvala 5 týdnů.

Nám to na Měsíc trvalo 72 hodin a na rozdíl od předkolumbovských Evropanů víme, že to jde. Jen chtít a opravdu to potřebovat. Už dnes je to jen a jen ekonomický, ne technický problém. A Měsíc je samozřejmě jen začátek dlouhé cesty. Ale až někdy opravdu dojde na ty „limity růstu“, víme jak na to. A je rozhodně škoda, že se o tom málo mluví, či spíše vůbec nemluví. Přitom ještě před 50ti lety bylo „dobývání vesmíru“ a využívání jeho přírodních zdrojů pokládáno za naprosto samozřejmý cíl dalších generací.

Závěrem lze říci, že z hlediska „technického“ jde koncept „udržitelnosti“ proti základnímu směřování a důvodům úspěchu západní civilizace. Jak napsal H. Fajmon, „západní civilizace je charakteristická právě snahou hledat nové možnosti a jít kupředu. Je to její klíčový rys, a pokud jej odstraníme, povede to k postupnému zániku této civilizace. Tuto základní charakteristiku naší vlastní civilizace princip „trvale udržitelného vývoje“ zcela popírá. Jeho ideálem je to, abychom se nyní dobrovolně omezovali ve svých životech, aby budoucí generace mohly žít stejný život jako žijeme my a nemusely se přizpůsobovat novým poměrům.“

Proč k tomu došlo?

Dosud úspěšný technologický rozvoj umožnil občanům „západních“ zemí život v blahobytu, o kterém se předchozím generacím ani nesnilo. Bohužel také vytvořil vrstvu lidí, kteří tento blahobyt využívají s minimálním vlastním úsilím a nemají tak říkajíc „roupama co dělat“.

Jejich cílem již není tvorba hodnot, jako u generací předchozích, ale jen přerozdělování hodnot vytvořených někým jiným v jejich prospěch, prostě jak se dříve říkalo „bezpracný zisk“.

Dalším důvodem odklonu od vědy a techniky je i skutečnost, že stále větší část občanů „západního světa“ je neschopna a neochotna pojmu „technologický rozvoj“ rozumět. Důvodem je upadající zájem o studium technických a přírodních věd a stoupající podíl „vzdělání“ v oborech „tlamocvičných“.

Takto „vzdělaný“ občan pak samozřejmě nechápe, že o přírodních zákonech se nehlasuje a že platí, i kdyby se všichni aktivisté a politici světa „na hlavu postavili“. Tento svět přitom dosud funguje jen díky tomu, že nastavená úroveň technologie to ze setrvačnosti umožňuje, ale když to půjde ještě chvíli dál, sesype se jak „domeček z karet“.

Protože absolvent „genderových studií“ či „business trenérů“ samozřejmě netuší jak funguje například spalovací motor – natož aby ho uměl opravit.

Důsledky tohoto neblahého trendu se již začínají reálně projevovat – podle analýz bude současná generace v „západních zemích“ první, která se nebude mít lépe, než ty předchozí.

Co říci závěrem?

Pojem udržitelný rozvoj je obecně pojem statický, neuznávající pokrok a technický rozvoj a „vězící“ v limitech planety Země.

Z hlediska věcného je navíc jeho definice velice neurčitá a poskytuje široký prostor v podstatě neomezenému počtu výkladů. Proto je tento pojem v současné době spíše ideologicky zneužíván s cílem omezovat jak technologický a ekonomický rozvoj, tak i svobodu jedince, než využíván k ochraně přírody.

Dlouhodobě je tedy zcela neudržitelný.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist