Za novou přírodu kupředu, zpátky ni krok!

Před téměř třiceti roky, v prosinci 1989, začal ideologicko‐odborný spor o Národní park Šumava, resp. o další existenci lesů Šumavy. Ideologicko‐odborný proto, že jedna strana sporu hledala možnosti nového uplatnění v očekávaných změnách společenských podmínek a k tomu vytvořila ideologii „opravdové přírody“, „divočiny“, která může (pochopitelně, jak jinak) vzniknout pouze na troskách přírody „staré“, a to zavedením tzv. „bezzásahovosti“, tedy selektivním zákazem ochrany lesa.

Druhá strana pak sledovala zachování existujících přírodních hodnot Šumavy a jejich další zkvalitnění. A protože cíle obou stran se diametrálně lišily, bylo dosažení konsensu již od samého začátku velmi ztíženo.

A protože kde je ideologie, tam jsou i „vyšší“ zájmy, byly možnosti druhé, odborné skupiny uplatnit (což je něco jiného než „prosadit“) odborné argumenty v diskusi již od počátku výrazně eliminovány: přístup do médií sice ještě nebyl tak omezen jako později – společnost zatím ještě nebyla dostatečně „pokrokově“ vyvinuta –, ale odborná argumentace byla na vládní úrovni ignorována. Takže Národní park Šumava byl silově vyhlášen v r. 1991 nařízením vlády č. 163/1991 Sb., aniž byly vyřešeny zásadní rozpory, a předán k vybudování „nové, lepší přírody“. Kůrovcové kalamity tedy nespustil až Bursík, ale již Moldan. (Inu, souhlas s dostavbou Temelína prostě asi nebyl zadarmo.)

Ideologie ohánějící se vznešenými zájmy, jako je ochrana přírody, je pochopitelně přitažlivá – žádný mentálně zdravý člověk přírodu cíleně neničí ani nepoškozuje –, navíc, jako každá ideologie, nevyžaduje znalosti, ale pouze slepou víru. A kdo by nevěřil tak krásné myšlence, jakou ochrana přírody je. Jako už tolika jiným krásným myšlenkám předtím. Takže není divu, že část nelhostejné veřejnosti se s ideologií „jediné opravdové přírody“ ztotožnila. Jako už tolikrát jindy s jinými ideologiemi. Zvláště pak, když v médiích, zejména těch veřejnoprávních, byl čím dál tvrději a nekompromisněji prezentován a prosazován pouze jediný názor.

Samozřejmě nezůstalo jen u prostoduché demagogie a primitivních difamací typu „fachidioti“: aby se nová ideologie udržela a získala na věrohodnosti, musela být podpořena vědou (koneckonců i rasová politika Třetí říše a marxismus-leninismus stály na vědeckých základech); o to se postarali vládní vědci a vědkyně. (Na vysvětlenou: Vědec hledá poznání a odpovědi na otázky, vládní vědec hledá argumenty.) Takže na jedné straně arsenál ideologických nástrojů a zástup vládních vědců, na straně druhé nic, protože to nebylo připuštěno. Výběr tedy poměrně jednoduchý.

K ekologii lesa se pak vyjadřují i zástupci laické veřejnosti (konec konců každý má doma vánoční stromek, tak proč ne): argumentují např. tím, že kůrovec je tu již desítky miliónů let, a že tedy likvidace šumavských lesů kůrovcovou kalamitou je zcela v pořádku, když je smrk na Šumavě jen mizerných pár tisíc let; nebo že – byť ve výslužbě – jsou také příslušníky národa, a mají tedy plné právo na národní park, o jakém mluví v televizi, a navíc znají dokonce tajemné slovo „Mader“. Také nepřekvapí, že poměrně agilní podporu má selektivně bezzásahový režim mezi některými umělci; umění bylo vždy úzce svázáno s mystikou, mytologií a emocemi, takže ani argumentace pak pochopitelně není příliš věcná – viz např. vyjádření herce Petra Vacka, tohoto jedinečně přesvědčivého a naprosto věrohodného Milouše v Saturninovi, „Národní parky v Senátu: kdo chce ukrást kus české duše?“ v MF Dnes 18. ledna 2017 (pokud se stránka neotevře, je nutno adresu vložit přímo do prohlížeče). V neposlední řadě je také používána argumentace korupční a vyděračská typu „Když nebudeme mít národní park takový, jak říkáme my, ČR nedostane dotace z EU a celý pokrokový svět se od ní odvrátí (když ne něco horšího)!“

Výsledkem selektivně bezzásahového režimu je rozpad a vymizení lesa na třetině výměry NPŠ. Jistě, příroda to přežila. Přírodu totiž zničit nelze – lze zničit pouze její konkrétní stav na konkrétním místě v konkrétním čase. A to se na Šumavě děje a je lhostejné, zda z pitomosti, nebo pro prospěch původců. (Na vysvětlenou: Les je komplexní přírodní fenomén, který se JAKO CELEK vyznačuje určitými charakteristikami a plněním určitých funkcí. Lesní půda je pouze nástrojem evidence a vůbec nemusí být pokryta lesem; výměra lesní půdy se pochopitelně nezměnila.)

Idealistické argumenty, hodně laické veřejnosti a neustávající demagogická mediální masáž se bohužel promítly i do rozhodování zákonodárných sborů: po dlouhých letech se ideologům „opravdové přírody“ podařilo v parlamentu prosadit legalizaci selektivní bezzásahovosti v novele zákona č. 114/1992 Sb., o níž ministr ŽP (určitě z neinformovanosti) nesprávně tvrdí, že její návrh „byl diskutován opravdu s širokou odbornou i laickou veřejností“ – na tzv. kulatých stolech byla odborná veřejnost zastoupena pouze zastánci dalšího ničení šumavských lesů. Ano, dosud možnost nepostižitelného ničení přírody v zákoně explicitně uvedena nebyla, tak tedy parlament 2. prosince 2016 návrh novely ve třetím čtení schválil (viz hlasování) a odeslal ji do senátu. Letos, 18. ledna 2017, senát novelu projednal a s připomínkami, což bylo asi to nejlepší, co šlo udělat, ji vrátil zpět do parlamentu.

Argumentace poslanců a senátorů, tedy těch, kteří se do diskuse zapojili, vcelku věrně odpovídá struktuře argumentace vedené ve veřejném prostoru: ideologická klišé nebo informace neodpovídající realitě (je to dostatečně politicky korektní?), vadná „odborná“ argumentace z neporozumění obsahu odborných termínů, naprosté úlety, zarážející naivita (pokud se nejedná o přetvářku), věcnost. To vše lze najít v zápisech z jednání parlamentu i senátu: klasická je argumentace ochranou Šumavy před „developery, akvaparky a káceči“, jež ovšem nikdo nikdy neviděl, stejně jako hejkaly nebo jezinky, přičemž „ochránci“ o 20 tisících hektarech zničeného lesa asi ani neví nebo jsou jim lhostejné; nebo „nadprůměrnými příjmy“ v obcích NPŠ, což je blábol u oboustranně otitulovaných lidí přece jen poněkud zarážející. Propaganda je prostě nejvýkonnější a nejúčinnější zbraní ideologie. (Ferdinand Peroutka v únoru 1949 v deklaraci Rady svobodného Československa napsal: „Objevila se nová strašná zbraň, zbraň lži, smělé, ničeho se neostýchající lži, hromadně vyráběné ve stech kancelářích tisíci obratnými a bezcharakterními odborníky podvodu. Tato lež zmocnila se vznešených slov, jako jsou svoboda, demokracie, vůle lidu, a učinila z nich stejný prostředek ve svém nelítostném boji, jako je dýka, jako je jed.“)

V parlamentu bylo v podstatě rozhodnuto již předem; odložení třetího čtení novely až za termín krajských voleb na podzim 2016 bylo pouze účelovým rozhodnutím plynoucím z neopodstatněných obav – šumavské obyvatelstvo totiž disponuje pouze nepodstatnou volební silou, na rozdíl od „pokrokového“ zbytku společnosti, který zákaz ochrany lesa v NPŠ podporuje. Demokraticky zvolení poslanci tedy rozhodli. Bylo by spekulací hádat, do jaké míry demokraticky; kdo z nich s plnou odpovědností dle čl. 23, odst. 3, a čl. 26 Ústavy, u koho se jedná o selhání mravní nebo odborné a kdo je prostě jen poslancem typu „His master‘s voice“, který poslušně (viz hlasování) sleduje zájmy své strany a svého vůdce.

Doufat, že v parlamentu dojde 22. února 2017, kdy se mají senátní připomínky projednávat, ke změně, by bylo bláhové – tristní výsledky osobní korespondence s některými poslanci, masivní útoky tzv. „ochranářů“ i celkový stav společnosti to vylučují; vždyť i tzv. elita se naprosto nekriticky vyjadřuje k věcem mimo svůj obor, aniž by tak dokázala učinit odborně kompetentněji než jen vzletnou ideologickou proklamací. Sbírka titulů totiž může znamenat pouze to, že jejich nositel ve svém oboru dosáhl prokazatelných vědeckých výsledků; anebo také ne. Nic víc. A už vůbec není zárukou, že onen nositel nepostrádá kritický rozhled či jiná pozitiva, jako např. když někteří němečtí umělci a vědci v r. 1914 podpořili svými podpisy zahájení války.

Zdroj