K základním argumentům o nakládání s lesy NP Šumava

Uveřejněno dne 2 května 2017 v 15:03

Věda a ideologie v nakládání s původně zkulturněnou krajinou

Již skoro čtvrt století trvá a od roku 2003 se vyhrocuje kauza Národní park Šumava (NPŠ) jako setrvale neřešitelný rozpor v samé podstatě problému, jímž je nakládání s lesy národního parku v kulturní krajině při jejich transformaci v ekosystémy přírodě bližší.

Neřešitelným není tolik proto, že se tu setkává řada složitých problémů a standardních vědeckých argumentů především některých oborů přírodních věd biologických a nebiologických, především též věd environmentálních a lesnických. Jedná se přece o významný projekt – nakládání s převážně dávno zkulturněnou krajinou – nesporně velmi složitým souborem – ve velkém měřítku, a to v národním parku, jenž bude nadále hraničit s kulturní a obytnou krajinou. Proto jsou tu podle našeho názoru k uvážení hlediska nejen věd biologických či úžeji ekologie přírodních organismů, ale také věcná hlediska věd environmentálních, lesnických a též ekonomie a sociologie. V konečném stadiu přichází v takovém projektu ke slovu sféra politiky. Politikové jsou ve svém oboru školeni ve sjednávání kompromisů, řekněme ústupků v projednávané záležitosti, vyvážených co možná nějakým jiným kladem pro ni. V kauze NPŠ se však léta ukazuje kompromis jak na vědecké, tak politické základně jako těžko dosažitelný.

Je třeba se předem omluvit, že není možné vyjadřovat se ke všem pitoresknostem, které nadšenci publikovali např. o kůrovcovitých jako architektech lesa, kteří sežerou jen nepůvodní genotypy smrku nebo ke „světovému objevu“, jak lesy vlastně nemají žádný význam pro prostředí okolní krajiny co se vody týká To by musela být kniha. . .

Argumenty a názory kolem destrukcí stromového patra stávajících lesních ekosystémů

Přes závažné studie k faktům možných důsledků nadměrného, cíleně podporovaného přemnožení kůrovcovitých pro drastický ústup kulturních smrkových ekosystémů a nástup „divočiny“ v NPŠ došlo k prosazování setrvalého účelového politického tlaku zařadit NPŠ do II. stupně kategorií národních parků, jak je zformulovala IUCN. NPŠ však této kategorii věcně naprosto jasně vůbec neodpovídá – okolo 14% přírodních a přírodě blízkých lesních ekosystémů v něm není přece „převahou“ z definice IUCN. Je na místě vážná otázka, proč takový tlak byl vytvořen, trval a mocí se protlačoval po léta také do práva a legislativy. Zájmová skupina prosazující vznik divočiny bez definice jejího charakteru v co nejkratším čase na co největší ploše vysvětluje své postupy tak, že „věda se dělá jen uvnitř biologického paradigmatu“ či ideové slupky. Tu „nelze zvážit vědeckými metodami“ a jen v ní pracují dílčí vědní obory biologických věd. Tak se o ní vyjádřili přední zastánci vzniku nedefinované „divočiny“ v NPŠ. Projevilo se to např. i v jednáních Expertní pracovní skupiny hejtmanů (viz např. Lesnická práce 9/2010 a 10/2010). V poslední době se o převažující přírodnosti lesních ekosystémů podle požadavku IUCN tak hlasitě nepíše, když i Fakulta životního prostředí ČZU nechala diskutovat o bezzásahovosti i mimo ZCHÚ.

Do jednání o managementu krajiny se dostávají postuláty z oblasti mimovědecké (Krečmer 2007). Jsou to paradigmata různé provenience. Další trvale nevysvětlenou otázkou je fakt, že dramatické velkoplošné a dlouhodobé mizení stromového patra lesů v NPŠ odporuje nesporně zakládací právní normě NPŠ – vládnímu nařízení 163/1991 Sb. Ani o tom neexistují věcná vysvětlení zájmové skupiny divočinou zaujatých (Krečmer 2009). Jeden za zakladatelů NPŠ, F. Urban, se k jejich úsilí a práci na pojetí národního parku a k právnímu stavu souborně vyjádřil na zasedání Učené společnosti v Č. Budějovicích 17. října 2006 v jednom z úvodních referátů k diskusi. Stanovisko představitelů budování divočiny v NPŠ bylo v podstatě protikladné. K věcným argumentům standardními vědeckými poznatky se však prostě nediskutuje, jak to shrnul jako odborník i politik Č. Hofhanzl (Šumava se všemi otazníky, 2011; 181 stran; Národní park Šumava – spor o koncepci či obraz kulturního úpadku, 2014; 107 stran). Stejný poznatek mají autoři. Letitá nemožnost jej věcně projednávat nám připomíná jednak známý problém intelektuální „menší pravdy“, co musí ustoupit „pravdě veliké“, jednak též charakter politiky, jemuž se v diplomacii říká „fait accompli“: utajit cíle, dokud není dosaženo stavu, s nímž už nelze nic udělat. Pokládáme za nezbytné zamyslet se vážně a společně nad důvody mnohaletého setrvávání takové situace také v důsledku scházející věcné diskuse.

K tomu, že se věcná diskuse léta nedaří, můžeme uvést k vážné úvaze např. schůzky stran ve sporu o nakládání s lesy NPŠ. Během desítiletí trvání NPŠ a sporů mezi odborníky se podařilo sjednat a uskutečnit při velkém úsilí jenom dvě – roku 1998 ji organizoval Národní lesnický komitét (NLK, předseda Ing. V. Krečmer, CSc.) s představiteli STUŽ (předseda prom. biolog P. Šremer, CSc.), poté roku 2012 Odbor lesního hospodářství ČAZV (OLH, předseda prof. Ing. V. Podrázský, CSc,) s představiteli Komise životního prostředí AV ČR (KŽP, předseda MUDr. R. Šrám, DrSc.). Nevedly k žádnému jinému poznání, než k tomu, že není zájem ani na diskusi o věcném řešení kauzy.

Pokusíme se upozornit na základní argumenty stanovisek obou stran, tedy jak na základní argumenty zájmové skupiny přírodovědné, přesněji skupiny opírající se o vědy biologické a jejich potřebu sledovat vznikání divočiny s jediným hlediskem na přírodu samu, tak skupiny se standardními vědeckými poznatky také věd přírodních nebiologických, věd lesnických a věd environmentálních. Jejich standardní vědecké poznatky nabádají zvažovat hlediska další, také rizika zvoleného postupu. Stromové patro starších lesů mají totiž závěry nesčetných vědeckých projektů od hloubi XIX. století na 4 kontinentech za specifický aktivní povrch a zásadní environmentální faktor pro krajinu a její prostředí. Při jeho velkoplošné destrukci mohou tím podle přírodních zákonů vznikající přírodní procesy působit i mimo hranice národního parku, neboť nemá neprodyšnou a neprostupnou izolaci. Dřív se jim říkalo „přírodní živly“ a vědy nalezly v lesních ekosystémech krajiny kulturní a obytné významný činitel minimalizace jejich škodlivých dopadů na lidskou společnost. I proto zákonodárci od hloubi XIX. století stanovují zákonnou zvláštnost majetku „nemovitosti les“ oproti jiným druhům nemovitostí. Český zákon od roku 1996 stanovil les nenahraditelnou složkou životního prostředí (§ 1 zákona 289/1995 Sb.). Bylo by snad možné předpokládat, že v lesích může právo určovat podle jejich správního zařazení, které přírodní zákony platí či neplatí v lesích spravovaných MZe ČR či MŽP ČR? Že by stačil podpis vysokého státního úředníka k tomu, aby v lesích pod jeho správou „nehodící se přírodní zákony neplatily a objevovaly se jen ty přírodní procesy, které se „hodí“? Toť jedna ze základních otázek věcné diskuse.

Máme za nanejvýš potřebné uvážit, jak vedle přírodních zákonů, jimiž se zabývají vědy biologické, platí i na ploše národního parku neméně přírodní zákony z oborů dalších věd (meteorologie, bioklimatologie, hydrologie, pedologie a dalších věd enviromentálních a lesnických). Přírodní procesy, vyvolávané náhlými, velkoplošnými a dlouholetými změnami stavu v lesích kteréhokoliv správce, nejen ovlivňují biologické přírodní procesy, nýbrž jsou také základními činiteli životního prostředí velkých území; mohou spoluutvářet životní prostředí obyvatelstva. Stromové patro starších porostů velmi výrazně utváří základní bilance radiační, tepelné a vodní, režim proudění vzduchu a další procesy a prvky klimatogenetické, procesy půdní, jakost vod a vodní režim. To vše v takové míře, že lesní pokrývka krajiny významně ovlivňuje krajinné prostředí v mikro- a mesooměřítkách, tedy nejen na ploše a v bezprostředním okolí lesů, nýbrž bez výjimky i v národních parcích a okolí v souvislostech s rozlohou, polohou a stavem lesních ekosystémů a povahou přírodních procesů, jejich změnami vyvolaných. Vědy lesnické a environmentální mají dlouhou historii náročných projektů s bádáním o vazbách lesů a krajinného prostředí. Ta by měla být brána v úvahu, mizí-li náhle, velkoplošně a dlouhodobě stromové patro lesů přírodními kalamitami či záměrně vedených k destrukci přenecháváním lesů u nás kdekoli koncepci „bezzásahovosti“. V biologickém projektu vzniku divočiny v NPŠ drastickou destrukcí stromového patra lesů se však jejich poznatky předem nešetřily; nebyly zavčas komplexně projednány možné důsledky zaváděné doktríny v ochraně přírody.

K dokreslení stavu neurčitosti, v němž se nachází projekt NPŠ, upozorňujeme i na rozpory v oblasti ekonomiky. Jak známo, podle expertýzy, o níž se opírají představitelé zájmové skupiny vědců-biologů, lze z rozšiřujících se území NPŠ bez zásahů člověka údajně očekávat „ekosystémové služby“ v hodnotě profitu 2-4 miliard Kč ročně ( P. Kindlmann – Z. Křenová 2014); tedy jak zdůrazňují násobek toho, co přináší turismus. Naopak tamže I. Vicena a K. Simon (2014) podali kalkulaci stávajících škod destrukcí stromového patra lesů NPŠ v hodnotě okolo 100 miliard Kč. Opakují se tu již jednou objevené vazby jevů z oblasti MŽP ČR (Vyskot et al..1999, 2000). To všechno jako by přicházelo do prázdného prostoru „hluchých a neslyšících“ podle politika R. Böhnische (2014). Naivního člověka snad neudivuje, že takové náznaky nevedou politiky k zájmu o věc – vždyť v podstatě se jedná o „weell being“ obyvatelstva, jejich voličů, a to pro několik generací lidí dopředu.

Podívejme se však blíže na argumenty a názory na vytváření divočiny u nás velkoplošnou a dlouholetou destrukcí stromového patra stávajících lesních ekosystémů. Úvodem citujeme z pasovského „Neue freie Presse“ stanovisko ke kůrovci Mgr. Pavla Hubeného, tehdy pověřeného ředitele NPŠ z jeho návštěvy 16.5.2014 v NP Bavorský les (NPBW). V českém překladu zní: „Můj vztah k němu (ke kůrovci) je neutrální. Pokládám ho za nezbytnou součást ekosystému a jeho vývoje. Emoce proti němu odpovídají jednomu hledisku, jež pěstuje lidská společnost“. Domníváme se, že je tu velmi jasně formulované stanovisko sociálního geografa, který ví, že v kulturní krajině, v níž národní park byl založen, nepřestávají existovat i zájmy lidské společnosti např. na jejím životním prostředí, na jejím zmíněném „well being“. Neboť víc než sto let běží v celém světě s lesy vědecké projekty zkoumající, jak mohou být zájmy lidské společnosti příznivě nebo nepříznivě ovlivněny stavem lesní pokrývky krajiny. Neutralita k destrukčnímu činiteli lesů v národním parku je nepochybně na místě z hlediska hospodářského lesa a škod na produkci dřeva, protože tam jako záporná účetní položka hospodaření vznikat nemohou. Je však i projevem nezájmu o existenci lesa v národním parku, jestliže lesy krajiny by byly nenahraditelnou složkou jejího životního prostředí obyvatel – a právě o tom se léta vede v podstatě nekonečný spor.

Názor, že národní parky jsou kdekoli územím vyhrazeným výlučně jedinému hledisku konzervační ochrany přírody a jiné zájmy tu nemají místa, stvrdil už dávno kategoricky a s elánem pro ochranu přírody M. Vlašín, když před 16 roky na půdě AV ČR na veřejném shromáždění k posudku odborného díla expertů NLK o založení NPŠ a vývoji této kauzy (vydalo MŽP ČR, 1999) prohlásil, že v národním parku princip předběžné opatrnosti patří výlučně zájmům ochrany přírody, tedy nikoli už dalším zájmům lidské společnosti. Nově to stvrdil např. náměstek ministra životního prostředí Ing. T. Tesař ve svém vystoupení 2012 na valné hromadě České lesnické společnosti (ČLS, Lesnická práce 7/2012). Konstatoval, že za rozpory kolem managementu lesů NPŠ podle něho může vláda dr. Pitharta, když v roce 1991 vládním nařízením 163/1991 Sb. zřídila NPŠ, aniž by veřejnosti vysvětlila, že tím bylo toto území určeno jedině zájmům biologů. Při tomto smýšlení je patrně na veřejnosti, aby nesla klady i zápory toho, že tam napříště neporoste „les vysoký a rovný“, jak to vyjádřil jiný biologický odborník životného prostředí na vysokoškolském biologickém místě.

Je tedy možné, že i experti na tvorbu divočiny v NPŠ mohou si být vědomi také škodlivých účinků přírodních procesů, chráněných jimi na území NPŠ, přestoupí-li z plochy parku do okolní kulturní a obytné krajiny. Třeba i proto volí postup podle zásad „fait accompli“: stavět před hotovou věc bez předcházejícího jednání či upozornění. Je to politika v projektu divočiny v NPŠ velice účinná pro jeho prosazování, protože lesy jsou objektem této útočné politice nadmíru vhodným – katastrofický výbuch ve fabrice může být do roka a do dne napraven, avšak s funkcemi lesů to trvá nejméně desítky let – lidské generace.

Sáhněme do archivu korespondence. V roce 2012 člen KŽP AV ČR, krajinný architekt M. Říha, písemně omlouval předsedovi KŽP svou neúčast na zasedání k problematice NPŠ a napsal jisté obavy z jednostranně biologického hlediska nakládání s krajinou. K tomu sestavil velmi jednoznačné písemné stanovisko specialista biolog ve funkci mluvčího KŽP prof. M. Braniš: „Šumava podléhá velkoplošným rozpadům, a to na základě periodického výskytu velkých větrných bouří a následného napadení dřevokaznými organismy (což je přirozené). A o tuto přirozenost jde… Nejde tedy v zásadě o les, ale o přírodní vývojové procesy (sukcesi), jehož je les, jako ho známe, tedy vysoký a rovný, pouze jednou z episod“. Z toho podle něho plyne, že je mimo zájem biologů usilujících u nás o divočinu zabývat se tím, zda se destruované stromové patro lesů vůbec obnoví, kde a v jakém časovém horizontu se tak může stát; je lhostejno v jaké formě ekosystému lesního či bezlesí. Proto nejde vůbec ani o definici divočiny, která bude vznikat nastavenými postupy Ekologové to nevědí a vědět ani nepotřebují, jak vyšlo najevo i v jednáních Expertní pracovní skupiny hejtmanů kraje Jihočeského a Plzeňského.

Již mnohokrát byl položen a nezodpovězen dotaz, zda se NPŠ nijak neliší od parků na Sibiři, Aljašce, v Kongu a jinde v přírodních končinách, ani jaké mohou být při existenci národního parku s kulturními lesními ekosystémy ve zkulturněné krajině důsledky toho, přenecháme-li je bezzásahovosti a z krajiny mizí stromové patro lesů na velkém území. Klademe otázku, na čem takový zevšeobecňující názor spočívá. Seděli jsme před lety v pohodě u čaje s lesnickým kolegou a přítelem Ing. Igorem Míchalem, CSc,, jenž byl autorem velmi kvalitních publikací o lesních ekosystémech a ochraně přírody. Bylo to nedlouho po povodních na Moravě roku 1997 a on, starý pán, začal prosazovat propojení vodních ekosystémů na bystřinách, kde tehdy extrémně velké vody poškodily až destruovaly mnoho objektů hrazení bystřin. Žádal, aby ženisté zničili zbylé. Na otázku, zda ví o následcích v odnosu splavenin pro podhůří, odpověděl, že jako posluchač chodil na přednášky hydrologie i lesotechnických meliorací (LTM/HB) a následky zná, ale ty ho vůbec nezajímají – jemu jde jen o Přírodu… Znal tedy dobře „malou pravdu“, ale jeho ideou byla ovšem jeho “pravda veliká“.

Na konferenci HydroEco 2015 ve Vídni bylo oznámeno, že v Bavorsku začali rozebírat letité objekty LTM/HB v podhůří Alp a půjde se i výš do hor. Takže se zdá být na místě otázka, jaké opravdu jsou zdroje základního přesvědčení. Setrváme-li v archivu korespondence, uvažme rozdíl v myšlení biologů oproti lesníkům. Citujme o něm vyjádření představitele biologů v budování divočiny v NPŠ: „Rozdíl je v tom, že pro divočinu nemáme (my biologové) žádnou vizi, jak má správně vypadat, úlohu, kterou by divočina měla plnit (anebo být kontrolována technickými prostředky).“ Zaznamenejme tedy: vykrojíme-li ze zkulturněné krajiny národní park charakteru Šumavy, vědcům-biologům jde jen o co nejrychlejší destrukci stávajících kulturních lesních ekosystémů na co největší ploše. Nějaké další hledisko podle nich nepřichází pro ně vůbec v úvahu. Citujme dále vysokoškolského specialistu: „Kulturní krajiny je všude dost… Kulturní krajinou nelze argumentovat, protože o tu my právě nestojíme“. Projekt tvorby divočiny drastickým nakládáním s lesy v národním parku typu NPŠ tedy nemá uvažovat nic jiného než pouze hlediska biologická. K tomu lze citovat i další významná mínění z nejvyšších biologických pozic. Např. k možnému ohrožování životního prostředí kulturní a obytné krajiny byť dočasným úbytkem plochy lesů v krajině a vznikem řady nových přírodních procesů citujeme vyjádření vysokoškolského ekologa: „Šumava zůstane zelená. Kdo a proč vlastně potřebuje les na horách?“

Lesnictví a lesnické vědy jsou založeny na tom, že lesy naší krajiny kulturní a obytné jsou nenahraditelnou složkou životního prostředí, tedy též předpokladem slušné existence lidské společnosti. Na tom pracují i vědy environmentální. V biologickém zaujetí pro divočinu v NPŠ panuje však očividně přesvědčení, že opomíjením člověka je vše, jak má být. Citujeme opět z archivu korespondence vyjádření biologického experta k možným důsledkům destrukce stromového patra lesů NPŠ: „Důsledky komplexní se uvážily, byly shledány správnými, vývoj tyto úvahy přesně realizuje, neděje se nic divného nebo překvapivého“. Proč je tedy řada jiných expertů po léta překvapována jediným kritériem k nakládání s krajinou a ve velkém měřítku znepokojena chybějící věcnou diskusí? Zřejmě i proto, že vycházejí ze standardních poznatků jiných vědních oborů o krajině, jejichž zanedbání či neznalost – především v krajinách kulturních a obytných – může být environmentálně i sociálně riskantní.

Snad ještě slovo k tomu, jak ze strany laických nadšenců pro divočinu bylo léta tvrzeno i psáno, že kůrovci nejsou žádným rizikem pro lesy NPŠ. V publikaci MŽP ČR (2003) o auditu expertů IUCN roku 2002 v NPŠ je záznam auditorů, že pochyby o tom v Radě NPŠ jsou „podle mínění ekologické občanské organizace zradou“. Z archivu citujeme, co k tomu později konstatoval už zmíněny ekolog: „Nevím, kdo to tvrdil; všichni přírodovědci, které znám, věděli, že rozsáhlé disturbance (lesů) dřív nebo později nastanou, ale že v národním parku nevadí“. Teprve v roce 2006 uznává představitel občanské organizace, její expert na lesy veřejně, že šlo o omyl ekologů (Ekologie a společnost 2/2006). Setrvale však nejen na internetu můžeme číst velkorysá mínění, že „les si s kůrovci sám poradí“, jak podle vědců „les předvídá útok kůrovců a chystá se na něj dopředu“…. Asi se shodneme s biology v jednom: máme prostě ekology i „ekology“.

Závěr k uvažování dalších hledisek v podmínkách střední Evropy

Shrňme z druhé strany věcné argumenty – standardní vědecké poznatky k tomu, že záměrně přenechávat bezzásahovosti převážně kulturní lesní ekosystémy smrku na velké ploše může sice odpovídat badatelským zájmům věd biologických, užívajících postupy třeba na nejvyšší světové úrovni a se všemi dalšími pozitivními vazbami institucionálními i osobními. Vědecké poznatky věd lesnických a environmentálních z celého světa vedly však k tomu, že les byl u nás právem prohlášen nejen za významný krajinný prvek (zákon 114/1992 Sb.), ale také za nenahraditelnou složku životního prostředí (zákon 289/1995 Sb.), a to složku v obou případech významnou též pro prostředí člověka, jehož ochrana je také určena zákonem (17/1992 Sb., v § 2). S přihlédnutím k závěrům přečetných vědeckých projektů za více než sto let bylo by opravdu zvláštní mít za to, že lesy ve státní správě MŽP ČR jsou výlučně významné jen pro přírodu a její konzervační ochranu a jen lesy ve správě MZe ČR mohou být nenahraditelnou složkou prostředí člověka, významně tlumící škodlivé vlivy přírodních procesů jako přírodních živlů, nebo naopak poskytující samovolné kladné externality či ekosystémové služby environmentálního a sociálního charakteru. Přírodní zákony, podle nichž ony přírodní procesy vznikají, nelze měnit podpisem správního verdiktu. Máme za podstatnou otázku, zda vyhlášením území za zvláště chráněné pro ochranu přírody národním parkem v krajině kulturní a obytné končí jakýkoliv vztah k jiným potřebám lidské společnosti. Nevšímavost k ní dokládá např. skutečnost, že vedení NPŠ za šetření Pracovní expertní skupiny hejtmanů 2009/10 nebylo ani po měsících schopno věcně zodpovědět řadu otázek k environmentálním rizikům velkoplošné a dlouhodobé destrukce lesů NPŠ, otázek položených mu v roce 2009 (viz Lesnická práce 2/2010). Jednalo se zejména o rozlohy a polohy, kde stromové patro bylo destruováno bez účinné obnovy lesa. Bylo to očividně v souladu s proklamovaným nezájmem o to, k čemu povede sukcese po zániku stromového patra starších lesů. S podivem se ptáme, zda se vůbec někdy a někde vážně uvažovalo pořadí zájmů státu: zda veřejný zájem na životním prostředí obyvatelstva je jen nicotnou překážkou bádání velkoplošné sukcese. Jakoby možná rizika pro prostředí krajiny a obyvatelstvo vlastně ani nemohla či nesměla být pro vědce-biology samozřejmou součástí jejich velkorysého projektu.

Rádi bychom zdůraznili, že by neškodilo věcně diskutovat o velmi nápadné skutečnosti: záměr či chcete-li vědecký projekt náhlé tvorby divočiny se prosazuje ve velkém měřítku se zaujetím odborným i mocenským od založení NPŠ. Bibliografie ukazuje během dalších let velkou řadu odborných prací, které upozorňují na environmentální a sociální rizika, jež mohou postupně ohrožovat generace obyvatelstva v okolní kulturní a obytné krajině. Nelze však k tomu nalézt předem učiněné vědecké vyvrácení standardních vědeckých argumentů, zato však pozoruhodné nálezy: např. o shodnosti bioklimatu smrkových porostů živých a odumřelých, cenzurní zásahy do vydání vědecké publikace, kde příspěvek pojednal o hydrologických důsledcích zamokřování lesních půd, vystoupení na konferencích, že varování před riziky bezzásahovosti je jen citováním pouček z antikvárních učebnic, dávno překonaných. Teprve po letech se v poslední době zastánci destrukční metody pro tvorbu divočiny sami snaží něco měřit a tvrdit, že ani rozsáhlá, náhlá a dlouhodobá destrukce stromového patra lesních ekosystémů nemá žádný vliv na prostředí, např. na poměry hydrické (viz k tomu např. kritickou studii Švihla-Šach-Černohous 2016). I na úrovni státní politiky vznikla zajímavá situace, dříve nezažitá: zodpovědní státní úředníci neodpovídají na písemná upozornění kompetentních odborníků, marné zatím byly usilovné snahy o věcnou diskusi. Pamětníkům připadá, že po desítkách let prudkého rozvoje evropské civilizace je lesnictví bez změny koncepce (Simanov 2015) z dob císařů pánů. Lesnictví je na vrcholu ideových vln kolem jen jednoho hlediska nakládání s lesy (Krečmer 2015), silně se uplatňujících mocensky – i když podle prof. Höschla (Reflex 12/2015) je fakt, že už byly vlny ideologie ve vědách drastičtější.

Zdroj

Reakce
  1. 4 týdny ago

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist