Klaus: Politické establishmenty ve vyspělém světě pokoušejí diktovat lidstvu, co pro něj je, či není dobré

Z rozhovoru Václava Klause pro Deník.

Z vašich vyjádření vyplývá, že svět zaplavuje arogance moci, Západu vůči Východu či třetím zemím, což se týká i vašeho oblíbeného tématu o změnách klimatu. Je nadřazenost vyspělého světa, který chce cosi diktovat či naznačovat druhý určující kategorií současnosti?

Odlišme aroganci moci uvnitř země, což je debata, kterou jsme vedli doteď, od toho, jak se politické establishmenty ve vyspělém světě pokoušejí diktovat lidstvu, co pro něj je, či není dobré. To cítím v oblasti klimatické, ale zrovna tak v bezohledném prosazování evropské unifikace bez toho, jestli si to lidé v Evropě přejí. Tento fenomén samozřejmě vnímám.

Téma modré, nikoli zelené planety vás drží mnoho let. Proč je právě klima vaší srdeční záležitostí, ačkoli profesně nemáte s klimatologií nic společného?

Nejsem klimatolog, ale člověk bojující za zneužívání falešných jednotlivostí k zásadní redefinici lidské společnosti. Řekl bych, že to je moje profese. V debatě o globálním oteplování, nejde o klimatologické disciplíny, ale o mocenský souboj, o to, vnutit člověku a lidstvu jako celku jisté pohledy na svět, což s měřením teploty a odhady emisí CO₂ moc nesouvisí. A proč je to moje srdeční téma? Jsem citlivý až přecitlivělý na jakékoliv omezení lidské svobody. Vyplývá to z mého života v komunistické éře, ale nikdy také nezapomenu na to, když v 70. letech minulého století začínalo zelené hnutí a vznikl Římský klub, tzv. limity růstu a baťůžkáři, kteří nám vnucovali, že musíme mít na zádech v plastové lahvi vodu atd. To jsem od začátku považoval za fatální útok na moji osobní svobodu.

Copak není správné chránit si svoje životní prostředí?

Životní prostředí si určitě chránit musíme, ale debata o globálním oteplování s ním nemá vůbec nic společného.

I když spousta lidí tvrdí opak?

Kdo?

Vědci třeba. Tvrdí, že pouštíme do ovzduší nadměrné množství CO₂, čímž si ničíme ozónovou vrstvu.

Jestli vypouštěním CO₂ přispíváme k nějakému problému v našem ovzduší, je věc jedna. Zdůrazňuji přitom, že oxid uhličitý je naprosto blahodárný plyn, bez něhož bychom vůbec neměli vegetaci a nemohli bychom žít, takže pozor na to – CO₂ není toxická a život ničící látka. Debata ovšem stojí jinak. První otázka zní, zda mírné zvýšení globálních teplot je ničivé pro lidskou společnost. Na to jednoznačně odpovídám, že není. Už před deseti lety jsem v knize o modré planetě uváděl příklad, že životní úroveň a vyspělost ekonomiky ve Finsku a Singapuru je zhruba stejně vysoká, byť v jedné je průměrná teplota asi osm stupňů a v druhé 29. Pokud s takovým obřím rozdílem může společnost dosahovat stejných výkonů, výsledků a životní pohody, je to známka toho, že miniaturní zvyšování teplot nemůže být ničivé. Jestliže všechny klimatologické autority připouštějí, že zeměkoule se za celé století případně oteplila o 0,7 stupně Celsia, tak je to nicotné. Pomineme-li spory o způsoby a možnosti měření, je tedy nejasné, nakolik zvýšení teplot o jeden stupeň lidstvu vadí. A i když uznáme, že k tomuto vzestupu teplot došlo, musíme se ptát, jak k tomu přispěl člověk a specificky oxid uhličitý.

Na pařížské konferenci o klimatu politici dospěli k závěru, že značně, a proto přijali závěrečný protokol o ochraně klimatu a snižování emisí.

Politici v Paříži jsou legrácky, které není možné brát vážně a doufám, že Donald Trump, byť už ustoupil od mnoha svých slibů, aspoň tomuto dostojí a pařížskou dohodu vypoví. Otázka vlivu člověka na stav klimatu je podle mě mizivá a pokusy brzdit emise CO₂ mají miniaturní roli, kterou je navíc těžko měřit. Ale o tom je i tato moje nová kniha.