Konsensus klimatologů na špatném základě?

Většina klimatologů zastává názor, že lidmi produkovaný oxid uhličitý má na klima velký vliv a že jeho masivní produkce už začala Zemi nebezpečně oteplovat. Ti, co jsou jiného názoru, jsou v těžké defenzivě. Možná právě jako reakce na nejnovější počin australského výzkumnického dua na jejich podporu, začal sociálními sítěmi kolovat vtip: „Co vznikne, když se spojí bioložka s matematikem? „No přece noční můra klimaalarmistů“.

IPCC, neboli Mezivládní panel pro změny klimatu, je asi nejznámější instituce formující veřejné mínění ve smyslu oteplování planety. Důvěru nabyla udělením Nobelovy ceny. Autority jako Al Gor a Rádžéndra Pačaurí z ní udělali mezinárodně uznávanou instituci sloužící vládám svými zprávami jako politické poradenství s dalekosáhlými důsledky na ekonomiku. Ze zpráv IPCC opakovaně zaznívá, že oteplení je jednoznačné, je způsobeno antropogenní činností a že za to může produkce skleníkových plynů. Má jít o konsenzus tisíců vědců. Dvojice Australanů si z věhlasu instituce moc nedělá. V duchu hesla nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme prohlašují, že argumentační pyramida IPCC stojí na špatném základě. Těmi kveluranty jsou bioložka Jennifer Marohasy a počtář John Abbot. Výsledky získané pomocí „neural network technology“, o nichž si myslí, že je k takové kritice Panelu opravňují, uveřejňuje nejnovější číslo časopisu GeoResJ. Praví tam doslova, že globální oteplování je „téměř zcela přirozené“.

Co je „neural network technology“

Zjednodušeně řečeno, forma umělé inteligence, která umí pracovat s velkými datovými soubory, hledat v nich zákonitosti (učit se), a pak pomocí algoritmů předpovědět, jak se systém bude dál chovat. Jde o sofistikovaný model prognózování, jemuž „modelem stálo“ lidské myšlení a zpracovávání dat naší neuronovou sítí (odtud má název). Metoda si úspěšně razí cestu do celé řady přírodovědných disciplín a  stále častěji se uplatňuje i při věštění mnohem praktičtějších záležitosti lidské činnosti.

Kdo jsou Marohasy a Abbot?

John Abbot je matematik specializující se na strojové učení umělých neuronových sítí. Jejich využitím se prosadil jako burzovní expert předvídající chování akciových kurzů.

Jennifer Marohasy je bioložka, která obhájila doktorát na University of Queensland. Zastávala řadu funkcí a  spolu s Abbotem si nedávno přibrala měsíční předpovědi srážek. Jejich předpovědi pro jednotlivé oblasti Austrálie jsou údajně spolehlivější než ty, které vydává Australien Bureau of Meteorology.

Co australští kverulanti kritizují nyní?

Je toho víc. Například, že vliv oxidu uhličitého, který nastínil Svante Arrhenius, byl už před těmi více než 120 lety, přeceňován. Což by ani tak nevadilo, kdyby toto nadhodnocení nepřetrvalo v modelech počítačové simulace dodnes a kdyby tyto simulace nebyly základem moderní klimatické vědy. Přitom ani nevíme, jak to s tím CO₂ve skutečnosti je. A nevíme to proto, že klíčové experimenty nebyly nikdy provedeny.

Je nabíledni, že takové osočení dané písemně ve vědeckém časopise, které většině klimatologů vzkazuje, že jejich konsensus má chybný základ a jimi vybudovaná stavba je špatná už od samé podstaty, brzo ponese své ovoce. Autoři se k takovým výrokům odhodlali na základě výsledků modelování, kterým se jim na teplotních řadách daří ve vybraných lokalitách velmi slušně „trefovat“ do skutečně naměřených teplot.

Čím se jejich práce liší?

První rozdíl je v přístupu k datům, s nimiž klimatologická obec pracuje. Australané rovněž vycházejí z dat, které již dříve sestavili jiní autoři, jen s nimi nejprve provádějí jakousi rozborku a sborku. U  teplotních řad z doby před 2000 lety samozřejmě nejde o teploměrem naměřené hodnoty, ale o odvozené teploty z jiných měřitelných přírodních charakteristik. Charakteristik, které ale na teplotě úzce závisí. Například výskyt a skladba pylu, síla stromových letokruhů, skladba jader korálů, „letokruhy“ krápníků,…

Takto získaným datům (teplotám) se říká proxy data a proxy teploty. Marohasy s Abbotem datové řady, z nichž vychází i prognostické modely IPCC, ošetřili podle nejnovějších poznatků botaniků, expertů na mořskou faunu a flóru, chemiků, fyziků,…  a vybrali z nich pro konkrétní oblasti ty, které v daných lokalitách mají nejvyšší vypovídací schopnost. 
Druhým rozdílem je metoda zpracování proxy teplot. Australané nepracují s „globalitou“, ale i své prognózy omezují „místně“. Ve své práci například uvádí: Historické profily naznačují, že před industrializací došlo k oscilacím až do přibližně 1 °C na obě strany průměrné hodnoty a to trvalo až do 20. století. Proxy měření založená na stromových kruzích z Nového Zélandu ukazují, že teploty přirozeně kolísaly v pásmu 2 °C. Ale proxy data v intervalu let 1880 až 1940 dokládají výrazné ochlazení v této oblasti. To je v rozporu s globálními trendy IPCC, ale je to v naprostém souladu s proxy daty a děním ve východní a jihovýchodní Austrálii.

Vstupní data, s nimiž australská dvojice operovala, jsou veřejně dostupná a pracuje s nimi i „konkurence“, ale jak se říká, když dva dělají totéž, nemusí ještě být výsledek tentýž. Vybrané teplotní řady a technika zpracování dat metodou neuronových sítí poskytla pro dané lokality předpovědi vývoje teplot, které jsou překvapivě odpovídající skutečnosti. To je podle autorů studie důkazem, že teploty, které měříme v současnosti, odpovídají teplotám cyklickým a zákonitým.

Takové tvrzení je ale v rozporu s konstatováním  hlavního klimatologického proudu přistupujícího k modelování z pozice „General Circulation Models“. Z těch totiž vyplývá, že si za většinu nedávného globálního oteplení můžeme sami.

Oba názory najednou platit nemohou. Australanům, jak se zdá, hraje do karet realita středověku. V době mezi lety 986 až 1234 byly teploty zhruba stejné, jako jsou dnes. A tehdy ještě nemohl být na vině oteplování průmysl. Lidstva také ještě tehdy nebylo tolik, aby planetu dýcháním a pšoukáním oteplilo.

Australané v právě nyní vydané publikaci na podporu své teorie uvádějí i další argumenty. Pokud se například jako referenční vezmeme rok 1998, tak se už řadu let ochlazuje a ne otepluje. Pokud se zvolí rok 2002, tak zase nesedí předpoklad, že by teplotu řídil uhlík (CO₂) přítomný v atmosféře. To, že globální teplotní průměry po roce 1980 klesají, se shoduje s tím, co Australanům z vložených dat nasimuloval počítač – zpomalení růstu teplot (viz přiložený graf).

Závěr autorů publikace proto zní: Čeká nás to samé, k čemuž v minulosti vždy došlo, a to je pokles teplot.

To, že autoři nynější zprávy v klimatických změnách nespatřují nic neobvyklého, je v rozporu s tvrzením mnoha výzkumnických celebrit, a tak prohlášení nemohlo zůstat bez odezvy. Článek je podle některých brak a neměl být ani publikován. Ti, co jej recenzovali, se zase ohrazují, že na něm neshledali nic zavádějícího. Očekává se, že se brzo vyrojí stovky článků, v nichž hlas kverulantů zcela zapadne. Nakolik si jejich nynější informace zaslouží pozornost, si netroufáme posoudit. Oponenti Marohasy a Abbota jim vytýkají, že ze stovek do svých výpočtů vybrali jen šest proxy teplotních řad a že taková selekce je neopodstatněná. Autoři na svou obranu argumentují zase tím, že volili pro konkrétní místa ty nejvěrohodnější údaje.

Nevraživost obou táborů se odvíjí od chvíle, kdy se Abbotovi podařilo zpochybnit argumenty australského Ministerstva pro změnu klimatu, jehož podklady posloužily k zavádění daňové reformy. Abbota tehdy zarazila neprůhlednost zpracování dat. Jeho snahy dobrat  se informací se nesetkávaly s pochopením. Ačkoli šlo o programy hrazené vládou (z daní), výzkumníci a instituce dělali mrtvého brouka a podat bližší informace o Australském programu vědy o klimatických změnách (ACCSP) odmítaly. Teprve až po odvolacím řízení sepsaným právníkem, kdy se k věci musel vyjádřit komisař pro informace, v jehož náplni práce je kontrola a uplatňování vynakládání státních prostředků ve veřejném zájmu a který má dbát na dodržování zákona, k němuž se vláda zavázala (Freedom of Information Act  – zákon o svobodě informací), se podařilo argumenty institucí operujících tvrzením, že jde o jejich duševní vlastnictví, vyvrátit.

Původní rozhodnutí o nevydání podkladů tak muselo být zrušeno a Ministerstvo pro změnu klimatu bylo donuceno jít s pravdou ven. Asi nepřekvapí, že ve financování 160 klimatologů a meteorologů, kteří materiál pro vládu připravovali, vyšly najevo „významné účetní nesrovnalosti ve výši 10 milionů dolarů„. Stalo se tak veřejným tajemstvím, čím že to byli výzkumníci motivování, aby hodně ze svých výzkumných snah směrovali ke „správné“ formulaci výsledků.

Kverulanti v souvislosti s touto kauzou upozorňují ještě na něco. A sice, že se tehdy jednalo o modelování technikou General Circulation (GCM) a že stejným modelem se argumentuje v propojení globálního oteplování s emisemi skleníkových plynů i dnes. Asi se nemůžeme divit, že si Abbot z vládních institucí a jejich modelů posléze „vystřelil“. Veřejnost se tak dověděla, že použité metody mají pramalou vypovídací schopnost, neboť s mnohamilionovými investicemi se jim nepodařilo zlepšit ani  dlouhodobou předpověď dešťových srážek. Doložil to vypracováváním vlastních předpovědí, které byly realitě blíž. Kromě mírně otřesené reputace Bureau of Meteorology, se ale nic jiného nestalo. Ostatně, vládní opatření mezitím stejně už byla přijata.

Nynější  „Marohasy – Abbot kauza“ také začíná nabírat pěkně na obrátkách. Obě strany sporu již mají své zastánce a odpůrce. Komentáře laiků, jak to bývá jejich zvykem, jsou zmatené a nekonkrétní. Jedni namítají, že klimatologie, to prý jsou také větry a u těch vždy platilo kam vítr, tam plášť. Jiné se spíše orientují na domácí záležitosti protinožců a vyzdvihují kognitivní schopnosti vačnatců. Volně přeloženo: „I kangaroo ví, že proti větru se nedá“.

Video:  Úřad Meteorologie byl načapán při drobných „podvůdcích“. Upravoval záznamy teplot – odstraňoval ze souborů ty nízké. V záznamu televize Sky News pořízeném začátkem tohoto měsíce se uvádí, že Úřad věcí veřejných (Institute of Public Affairs) požaduje provést v Úřadu meteorologie (Bureau of Meteorology) veřejnou kontrolu nezávislou komisí.

Zdroj