Jak Světová banka dělá chudé národy ještě chudšími

Uveřejněno dne 14 prosince 2017 000 14:43

Její politika ekologického imperialismu nutí váhajíci, ale naprosto bezbranné rozvojové země k „obnovitelné“ energii. Proč to Světová banka dělá? Je přece brána jako dobrotivá instituce, jistým způsobem obrovská, multilaterální pomocná organizace, jejiž úkolem je dělat rozvojové země likviditními a pomáhat jim z chudoby.

Donedávna tomu tak bylo. Zrozena spolu s Mezinárodním měnovým fondem na konferenci roku 1944 v Bretton Woods, pomáhala banka v raných letech zemím jako Francie vzpamatovat se z následků války. Později dávala především rozvojovým zemím vitální startovací kapitál, aby navnadila investory k riskantním kapitálovým projektům. Multiplikační efekt na investice přitom může být mimořádný. V roce 2013 dala Světová banka Kosovu 40 milionů dolarů na stavbu uhelné elektrárny. To vyslalo pozitivní signál, který povzbudil soukromý sektor k finacování stavby dalšími skoro 2 milardami dolarů.

Obdivuhodné!

Jenže to není to, co dělá Světová banka dnes. Už nefinancuje žádné uhelné elektrárny, protože nejsou čisté a zelené (clean and green). Namísto toho by chtěla rozvojové země přivést k tomu, aby braly přerušované, nespolehlivé a drasticky drahé „obnovitelné“ energie větru a slunce jako součást jisté mise – dle bývalého generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna – „v boji proti chudobě a za záchranu Planety“. Ve skutečnosti nebude žádného z těchto cílů (tímto způsobem – pozn.překl.) dosaženo. Vezměte si například Nigérii, jejíž hlavní město Lagos už vystřídalo Káhiru jako největší město Afriky, ale vyrábí tak málo elektrického proudu, že hospodářství je poháněno většinou soukromýmí (a špinavými) naftovými agregáty. V celé Africe jižně od Sahary jsou výpadky proudu na denním pořádku a náklady pro hospodářství jsou obrovské. Místní poskytovatel mobilních telefonních služeb MTM s 62 miliony zákazníků vydává 70 % provozních nákladů na naftu, aby svou síť udržel v provozu.

Nigerijská ministryně finací Kemi Adesoun říká: „My chceme postavit uhelnou elektrárnu, protože jsme uhlím obdařenou zemí, a přesto máme energetický problém. Člověk nemusí být géniem, aby poznal, že je smysluplné takovou elektrárnu postavit, nám je ovšem odpírána, protože není zelená. To není fér, protože celá západní industrializace má základ v uhelné energii.“

V tom má absolutní pravdu: není to fér. OSN lamentuje nad globální nespravedlností a přiznává, že přerozdělování blahobytu patří k jejím cílům udržitelného rozvoje, přesto její politika ekologického imperialismu vnucuje váhajícímu, ale naprosto bezbrannému rozvojovému světu „obnovitelnou energii“- nejspolehlivější cestu k záruce, že nejchudší země světa zůstanou chudé.

Na Zemi žije 1,2 miliardy lidí bez přístupu k elektrickému proudu a 2,7 miliardy lidí bez moderních možností vaření. Je odhadováno, že znečištění vzduchu v domácnostech spalováním pevných látek zaviní ročně smrt 3,5 milionů lidí. Náklady výpadků elektrického proudu v Africe jižně od Sahary dosahují v jednotlivých případech až 5 % HDP. Na rozdíl od rozvinutých zemí se nemusí tyto země při odmítání ptáky a netopýry šrotujících eko-krucifixů starat o své svědomí. Ony potřebují energii, která funguje.

Podle čísel OSN obnáší náklady světového přístupu k energii pouze 50 miliard dolarů ročně, ale to platí pouze pro energii z fosilních látek. Bude-li se trvat na používání „obnovitelné“ energie, stoupne tento účet minimálně na desetinásobek. „Obnovitelné“ nejsou pouze materiálně náročnější – kilogram oceli v plynové turbíně je schopen vyrobit tisíckrát více energie než kilogram oceli v turbíně větrné –, nýbrž vyžadují také značně komplexnější a dražší rozvodné systémy, které si rozvojové země nemůžou jednoduše dovolit.

Jak mohlom k této pomatenosti dojít? Začalo to v roce 1995, když byl jistý australsko-americký právník a investiční bankéř jménem James Wolfensohn jmenován presidentem Světové banky. Tento „erzglobalista“ byl chráněncem jedné nesporně nejzlejší a nejvlivnější osoby v historii zeleného hnutí, a to kanadského miliardáře Maurice Stronga.

Strong, který měl velmi blízko k čínskému komunistickému režimu Mao Ce-tunga, nebyl žádným fanouškem demokracie. Proto strávil dlouhý čas své kariéry prací pro OSN, v které viděl ideální instituci k vytvoření jediné světové vlády tvořené „osvícenými“ technokraty, za jakého se on sám považoval. On byl také hlavním hecířem Světového setkání v Riu v roce 1992, na kterém přemluvil 179 národů k tomu, aby podepsaly dokument s názvem „Agenda 21“, ve kterém se pojem „udržitelnost“ měl stát srdcem globální politiky. Strong pochopil, že aktivismus životního prostředí je perfektně schopen vyvolat Velkou krizi, kterou lze ve jménu „záchrany Planety“ využít k podkopání suverenity států.

Pod vedením Wofensohna se cíle Světové banky dramaticky změnily. Jestliže předtím šlo pouze o to snižovat chudobu podporou ekonomického rozvoje, jde dnes více o nejasné, progresivní cíle jako podpora životního prostředí, práva žen, pracovní práva a podpora nevládních organizací. Proto se Světová banka stala jednou ze světových organizací, které se zařadily do linie prvního zákona komentátora Johna O´Sullivana: „ Všechny organizace, které nejsou zaměřeny explicitně pravicově, budou časem zaměřeny levicově.“

Tento odklon se pod vedením současného prezidenta Světové banky, dr. Jima Yong Kima, kandidáta prezidenta Obamy, znatelně zrychlil. Rupert Darwal píše v jedné, Světové bance a jejímu presidentovi ostře kritické zprávě, že jeho politika, která nadřazuje „udržitelnost“ životního prostředí nad redukcí chudoby, je nelidská. Není žádný ekonomický důvod, nemluvě o morálním, vnucovat „drahé, poruchové technologie zemím, jejichž rozvoj tím bude zdržen a elektrifikace se znatelně prodraží.“

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist