Kolik vody spolyká decka biopaliva?

Uveřejněno dne 26 března 2018 v 10:26

Připouštím, že po hlubokém zážitku z jubilejního Fokusu Václava Moravce s názvem „V lese“ (loňské září) jsem si sledování dalších dílů na nějaký čas odpustil. Až do tohoto úterka. Neodradilo mne datum 13. Lákavé totiž pro mne bylo jednak samo téma „Voda“, jednak avizované složení panelu odborníků.

Výsledek mne nezklamal. Tentokrát to nebylo ideologicky předem svázané představení, ale zřetelně volná beseda mezi panelisty a moderátorem, předávající i divákovi radost z přítomnosti u autentického přemýšlení. Scénář sice opětovně zahrnoval vše možné, od dálkového plavání po vize brzkého pádu asteroidu, jenž naše klimapolemiky jednou provždy (?) ukončí, ale flexibilita i hluboké vědomosti účinkujících se s tím zdárně vypořádaly.

Pitvat všechna dílčí subtémata oné dvouhodinové diskuse v krátkém textu je samozřejmě vyloučeno. Spolehlivě mimořádní byli páni profesoři Bohumír Jánský a Miroslav Bárta, schopní komentovat vše, adekvátně a s nadhledem. Klobouk dolů před specifitou projevu, znalostí i vtipem u pana docenta Koukola. Na počátku jeho představení jsem sice trochu zalitoval jeho sparing partnera, ale velmi rychle se ustálili jako harmonický pár. Pan doktor Ač očekávaně potvrdil svůj nadšený… klima-spekticismus? Klima-optimismus? (Sorry,vždy v té klasifikaci tápu.) Tedy, podle jím citovaného pana profesora Nátra, skepsi v tom, zda bude „lidstvo schopno s těmi emisemi“ něco účinně dělat. Znám dobře příslušnou argumentaci, s profesorem Nátrem jsme obývali společnou pracovnu řadu let a s patřičnou energií si na toto téma povídali. V mnohém jsme se shodli, opakovaně se rozcházeli v názoru, zda za tu klimazměnu může hlavně slepé lidstvo, nebo procesy, jež ovlivnit nedokážeme. A zda opravdu není spíš na místě stavět hráze jako Holanďané/Nizozemci.

Velmi mne proto potěšil pan profesor Jánský jednak svým typickým optimismem, jednak popisem izraelské cesty úzkostlivého šetření každou kapkou vody. I té když už ne odsolované, tak pečlivě recyklované. A nevypouštěné děravým potrubím či volným odparem ze „zavlažovacích kanálů“ zpět do žíznivé země či nebe nad ní. Možná tak zabráníme postupnému vzniku Negevské pouště i v naší středoevropské krajině. A možná i v Evropě budeme časem využívat vodní management nikoliv k vydírání souseda „níže po proudu“, ale k posilování dobrých vztahů.

Nicméně, řečeno s Vańkem, „… to jsou paradoxy“. Na jedné straně jsem si vychutnával exkursi s hydrologem panem doktorem Pithartem (ale že se ten otcovský fenotyp někdy spolehlivě v potomcích exprimuje?) po místech bývalých jihočeských říčních meandrů, revitalizovaných mokřadů či dokonce rybníků. A blahořečil panu Danielu Pitkovi. za jeho soukromé aktivity přesně v tomtéž směru. A vracel se v duchu k přednáškám a seminářům našeho kolegy docenta Jana Pokorného, již mnohá léta aktivního jak v obdobné praxi, tak v teoretickém výzkumu funkce rostlin a zejména lesů ve vodním hospodářství krajiny a její klimatizaci.

Na straně druhé jsem si však, mimo jiné pod stálou vzpomínkou na onu zářijovou „divočinovou hru na fanty“ , opakovaně připomínal, jak ještě poněkud jižněji mizí stromové patro Šumavy. A jak veřejnost, dokonce i ta odborná, je nadále uklidňována až mystifikována informacemi, že to vůbec nevadí. Neboť i tenhle „les“ přece nadále plní svoji funkci vodního zdroje. Neteče snad stále odtud Vltava? Teče…

„A všechna voda nakonec steče s kopce dolů a Stázina se dostane Kubovi za ženu,“ říká klasik Václav Čtvrtek. Steče – ale taky nám uteče.

Atraktivní vložkou debaty byly mj. výpočty „virtuální vodní spotřeby“. A tak si teď u ranní kávy znovu snažím vzpomenout, na kolik že to litrů vody ten jeden šálek espressa přijde. Ale také na krátkou polemiku, „fokusovanou“ k tématu biopaliv, coby již zřetelně nešťastnému řešení. Čemuž přitakal i pan doktor Ač.

Inu, nešťastnému jak pro koho a jak kde, pravda? K poznání, že svět není třtinová Argentina, se evropská veřejnost nemusela dostávat tak dlouhou, drahou a trpkou zkušeností. Včetně devastování půdních fondů v zemi, jako je ta naše. Kolik vody spolyká „decka“ biodieselu, biolihu či bioplynu, jsme se žel v tohle Fokusu nedozvěděli.

satan1
 

Ale buďte i nadále optimisty. Biopalivům první generace (tedy biodieselu, příkladně metylesterům řepkového oleje) je prý už zvolna odzvoněno. Budoucnost je, vedle biolihu, zejména v bioplynkách. Alespoň tak to tvrdil na nedávném semináři STUŽ na Novotného lávce jistý pan Martin Bursík. Takže v mém rodném Podorličí možná bude ubývat barvy žluté (kterou mám jinak rád), ale od obzoru k obzoru se zato potáhnou schnoucí lány kukuřice. Potrava pro bioplynky. Pokud je předčasně zdevastuje nějaký další Kiryll, nevadí, spotřebují se i tak. Splněný sen Nikity Sergejeviče Chruščova, ale v poněkud nečekané podobě.

V nich má ovšem nějaká biodiverzita naprosté utrum a naopak záplavové deště a půdní eroze opakované eldorádo.

Nikdy jsem si neužil a už neužiju potápění u korálových útesů, o nichž tak zkušeně mluvil pan docent Koukal (byť má raději ty korály hlubinnější a nejvíc ty vrásněné jako lidský mozek).

Jejich osudu moc nepomůžu ani domácím tříděním plastů, co od nás teď nechce kupovat Čína . Na chalupě sice netopím ekobriketami, ale máme krb a slouží nám ještě staré dobré piliňáky značky Satan (znáte-neznáte?).

Příliš mi ani nevadí, když nyní, díky konci evropského moratoria na produkci řepného cukru, budou přebytky využívány na výrobu „biolihu“ (opět otázka – jak se ten „bio“ liší od toho „průmyslového chemického“?) Jen mi to cestou na chalupu kolem Meříče (tedy Českého Meziříčí) bude při řepné kampani víc klouzat.

S těmi tristními oponami kukuřice či mrtvých lesů Šumavy, zaštítěnými podivnou ideologií i legislativou se ale smířit jaksi nedokážu.

Jsou to naše mrtvé korálové útesy.

satan3
satan2
 

Pilinová kamna značky SATAN – kultovní ekologické vytápění

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist