Nesoudní ekologové a elektroauto jako hotová rodinná tragedie.

Tato slova nejsou moje vlastní. Autorem tohoto citátu je Cem Özdemir, předseda německých Zelených který je pronesl před třemi lety ve vysílání Deutsche welle.

V čase svátků jsem zajel na návštěvu jednoho Braniborského města. kde jsem kdysi bydlel. V mém bývalém městě se všichni známe a dozvěděl jsem se spoustu novinek. Ve městě jezdí celkem šest elektroaut a každý majitel na to nadává. Většina z nich by si to už nikdy nekoupila znovu.

První je auto spolkové pošty. To jediné z těch aut je trochu spolehlivé a kolují zvěsti o tom, že to má pohon od Chorvatského Rimecu, což jsou snad ty jediné spolehlivé pohony elektroaut. Paní pošťačka má denní rundu 23 kilometrů, pak to ve dvoře připojí kabelem a konec. Ale auto má jen jedno sedadlo a je to takový trakař mezi auty. Rodinu neodvezete.

Další je paní starostka. Na radnici jsou v koalici zelení a tak to byla nutnost. Je to plnohodnotné velké auto ale z deklarovaného šedesátikilometrového dojezdu platí v létě tak padesát, v zimě o pět kilometrů míň. Auto mizerně topí, jako ostatně všechny elektromobily. Paní starostka zajede tak leda do archivu a na lesní správu a pak šupky do dvora dobíjet. Když je zasedání zastupitelstva v okresním městě, paní starostka musí jet soukromým autem. Služební to celé neujede. Pro vybitou baterii odtahovali paní starostku zatím jen jednou.

Další dvě auta má místní elektrárna. Ředitele už nebavilo poslouchat místní zelené jak ten podnik pořád pomlouvají a tak dal koupit dvě tato auta a postavit dvě nabíjecí stanice. Jednu uvnitř závodu a jednu na veřejném parkovišti pro ty kdo by tu službu potřebovali. Zásluhy si připsali místní zelení za nevrlého vrčení pana ředitele. Má to háček. Elektrárna stojí stranou města. Kdokoli tam chce nechat auto, dost se projde. Auta toho moc nenajezdí. Úředníci elektrárny s nimi semtam zajedou do supermarketu nebo na poštu. A protože se na těch autech střídá víc lidí, občas to někdo zapomene dobít a – odtahovali třikrát za poslední rok.

Pak je tu Jorg. Starší pán co jezdí tři kilometry do práce a stačí mu nabíjet jednou týdně. Jakmile ale zarznou v zimě okna, odmrazení toho předního je neřešitelný problém. Musel vyvézt z garáže manželčino po léta opečovávané auto a parkuje tam svůj elektromobil. Manželce se to ani trochu nelíbí.

A nakonec můj letitý soused Matthias. Do práce dojíždí 11 kilometrů a musí dobíjet každý druhý den. Protože je domácí dobíjecí stanice velmi drahou záležitostí, a on je soukromou osobou a ne bohatou firmou, nebo úřadem, musí nabíjet u elektrárny. A tak dojíždí na kole každý druhý den 2 kilometry k elektrárně a teď v zime na sněhu to musí chodit pěšky. Musí, protože staré auto už prodal. Auto opět jako všechna ostatní, skoro vůbec netopí. Mattias si spočítal že až za tři roky bude muset vyměnit tu velkou baterii co to auto pohání, bude to stát přesně tolik, kolik by ho stál ten za tři roky ušetřený benzín. Navíc má auto omezenou nosnost a sedadla jen pro čtyři cestující. Auto je opět jen pro čtyři pasažéry. Že máte s manželkou tři děti ? To ekology nezajímá.

Ta elektřina není ekologická protože se při její výrobě pálí uhlí z místního lomu. Solární pole jež tu taky máme, v noci, kdy obvykle dobíjíte, nefunfuje a větrné elektrárny fungují jak si počasí usmyslí.

Až vám nějaký zelený ekologista bude namlouvat něco o sladkých hroznech a pohodlí elektromobility zamyslete se.

Třeba nad tím kolik starostí budete mít navíc, když si to koupíte. A o kolik víc peněz vydáte.

Ta auta nejedou, nikam nedojedou a nic moc neuvezou. Mimo pošťačky na to každý nadává. Nikdo z těch dotčených by si to už znova nekoupil. A chtěli jste jet na dovolenou? Zapomeňte.

Můj dědeček kdysi před deseti lety řekl, že s ekology se dá vyjednávat jedině s bičem v ruce. To jsem tehdy ještě netušil, že ten moudrý muž má hlubokou pravdu.