Zelená utopie: Přichází greenpunk a socialismus? Ne, to jen americké senátorky chtějí vybudovat rovnou komunismus! Tentokrát v zelené místo rudé. Nechceš pracovat? Zaplatíme ti flákání. Sbohem svobodo!
Uveřejněno dne 19 března 2019 000 9:14
DMITRIJ DROBNICKIJ vysvětluje, proč dnešní svět dopřává sluchu nové iniciativě amerických senátorek, které pod vlivem ekologického mesiášství a intelektuálního deficitu plamenně prosazují zelený socialismus.
Americká společnost a po ní i celý svět očekávají velkou transformaci. Za deset let budou průmyslové emise oxidu uhličitého sníženy na tzv. neutrální nulu. Vývoj nových technologií učiní benzinové motory a dokonce i letadla nepotřebnými.
Převážná většina lidí přesídlí do nově přestavěných „megapolis“, po jejichž ulicích se budou prohánět auta na elektrický pohon a pod zemí svištět vysokorychlostní elektrické vlaky.
Hodně věcí bude úplně zadarmo – lékařská péče, vzdělání (včetně vysokých škol), pitná voda a dokonce i jídlo. Stát zajistí slušnou existenci každému, kdo nemůže pracovat, nebo nechce pracovat.
Barevné idealistky imitují Roosevelta
Takovou „zelenou“ socialistickou společnost navrhuje vybudovat levicové křídlo americké Demokratické strany. Program nazvaný „Green New Deal“ (zelený nový úděl) byl oficiálně oznámen novopečenou kongresmankou za stát New York Alexandrií Ocasio-Cortezovou.
Tento program již podpořili mnozí představitelé Demokratické strany. Devět senátorů a 64 členů Sněmovny reprezentantů je připraveno hlasovat pro návrh usnesení. Navíc na podporu „údělu“ vystoupily Demokratky, které se rozhodly zkusit své štěstí v prezidentských primárkách v roce 2020 – Camilla Harrisová, Elizabeth Warrenová, Corey Bookerová, Christine Gillibrendová a další.
Název „údělu“ připomíná program „New Deal“ přijatý za Franklina Delano Roosevelta ve třicátých letech minulého století k překonání Velké hospodářské krize. V jiných zemích byl často nazýván „novým kurzem“ či „novým údělem“.
Historici a ekonomové se dosud přou o efektivitě programů Rooseveltovy státní správy. Ale americká levice dokázala z „nového údělu“ udělat národní mýtus. Dnes se Rooseveltovu politiku odvažuje veřejně kritizovat jen málokdo. „Nový úděl“ se bezděky stal synonymem nejen nové společenské smlouvy, ale také přechodu Spojených států na nové sociálně-ekonomické zřízení, které přispělo k prosperitě.
„Zelený nový úděl“ je představován jejími zastánci jako logické pokračování Rooseveltova „údělu“. Společnost se opět transformuje a tíhne vstříc všeobecnému štěstí. „Nový úděl“ ve třicátých letech umožnil předejít ekonomické katastrofě. „Zelený úděl“ má předejít ekologické katastrofě. Průběžně bude údajně vyřešeno mnoho sociálních problémů. V každém případě slibuje Američanům desítky milionů „zelených“ pracovních míst. A těm, kteří je nemohou nebo nechtějí přijmout, slibuje bezplatné živobytí.
Kdo má rozum, ten se směje
Nutno přiznat, že vyhlášení nového programu vyvolalo značné rozpaky. Faktem je, že ještě několik dní před vystoupením Alexandrie Ocasio-Cortezové (v USA ji stále častěji jmenují AOC) pronikly do tisku všelijaké verze „údělu“. Ukázalo se, že na něm pracovalo několik levicově liberálních mozkových center, ale jejich spolupracovníci po zveřejnění oficiálního dokumentu jménem AOC zjistili, že se program dalece odchýlil od původní verze.
Dokonce i samotná slečna Cortezová byla nucena během projevu ve Washingtonu přiznat, že „během deseti let se asi těžko podaří zbavit se všech letadel a všech prdících krav“ (ano, trávicí plyny velkého rohatého skotu údajně vytvářejí „skleníkový“ efekt a způsobují tak změnu klimatu). Ale jak mladá kongresmanka zaníceně dodala, k ekonomice bez uhlovodíků neexistuje žádná alternativa.
Jinak nastane katastrofa. Od okamžiku svého zvolení trvá AOC na tom, že lidstvo nemá více než 12 let na to, aby radikálně přebudovalo veškerou energetiku planety, a tedy i ekonomiku, infrastrukturu a životní styl.
Autoři nové iniciativy plánují „aktivně přesvědčovat“ ostatní země, aby podpořily zelený úděl. Přitom nejschůdnější alternativou k uhlovodíkové energii je jaderná energie, která byla rovněž prohlášena „nečistou“, a proto určenou k likvidaci.
Všechno to samozřejmě vypadá jako nějaký greenpunk. Všude samé solární panely a větrné elektrárny, elektromobily, jízdní kola, přeplněná, ale zato energeticky účinná velkoměsta, vzducholodě namísto letadel a elektricky poháněné lodě. A zdarma strava pro každého. Samozřejmě veganská, protože krávy musejí zmizet i se svojí plynatostí.
I liberálové se namísto zelené červenají
Mnozí liberálové se snažili dojem ze „zeleného údělu“ zmírnit. Tak předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová nazvala nový program „jedním z návrhů“ a „zeleným snem“. Známý levicový ekonom Paul Krugman vyzval chápat socialismus jako „eufemismus“ sociálně orientované liberální demokracie a nedémonizovat její zastánce. A publicista vydavatelství Politico Michael Grunwald připustil nedosažitelnost cílů stanovených v „údělu“, ale označil to za „dobrý začátek seriózní diskuse“.
Nicméně nikdo z „progresivistů“ – slyšte nikdo! – se od „Green New Deal“ nedistancoval. Nenazval ji šílenou pseudovědeckou fantasmagorií. Receptem na národní pohromu. Všichni liberálové uznali přínos jak socialismu, tak energetiky bez uhlovodíků (a bez atomů).
Pochopitelně konzervativců, kteří se „zelenému“ program vysmáli, bylo dost a dost. Objevil se také humorný návrh poslat AOC na Havaj a poté zrušit letové spoje na souostroví. Našly se ovšem i vážné rozbory ouvertury Miss Cortezové a jejích soudružek.
Ale kdo by poslouchal konzervativce! Vždy se staví proti zeleným iniciativám, protože je považují za špatné. Zato liberálové je vždy obhajují, protože jsou „dobré“.
Politická debata v USA již dávno upadla do „etického“ bahna. Není divu, že zeď na hranicích s Mexikem Demokraté nazvali „nemorální“. Konzervativci byli obviněni z rasismu, xenofobie a toxické maskulinity. Rozumí se přece samo sebou, že klima na Zemi se brzy stane nevhodným pro život. Konzervatismus v sobě prostě má takové to vrozené „vnitřní zlo“, že ano?
Tak vypadá politický marketing
„Zelený nový úděl“ je pohříchu pouhý politický marketing. Když vykládají o „zelené energii“, obvykle ukazují větrné elektrárny a solární panely. To je ovšem podvod. V Evropě navzdory obrovským investicím do „čisté energie“ se tato podílí na celkové výrobě elektřiny pouze 11%. A na těchto 11% se slunce a vítr podílí pouze 16,8%. Největší příspěvek k „alternativní energetice“ dává spalování biomasy. To je odpadu, ethanolu a … dřeva.
Hlavním „alternativním palivem“ je drcené dřevo (jednoduše řečeno – palivové dřevo), které je teoreticky obnovitelné. Ale nikdo dosud nevypočítal, zda nové pokolení stromů bude mít čas dorůstat, když se celá jedna světová generace lidí změní na zelenou. Ale je tu další problém. Při spalování dřeva dochází k emisím oxidu uhličitého, a to ve větších objemech (počítáno na kW/h), než při spalování zemního plynu.
A zde „morální autority“ použily trik nazvaný „neutrální nula“, nebo také „neutralita oxidu uhličitého“. Namísto poražených stromů sází nové. Mladé rostliny údajně absorbují CO2aktivněji. Proto spalování starých stromů spolu s jejich nahrazováním novými stromy vede k celkovému nulovému navýšení koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře.
Je to logické? Naprosto. Jen kdyby to byla pravda. Žádný výpočet nepotvrzuje „neutralizaci oxidu uhličitého“ z elektráren spalujících dřevní masu. Nemluvě o tom, že stromy mohou být vysazovány při spalování zemního plynu, aniž by se kácely lesy.
Když slunce nesvítí a vítr nefouká
Ještě horší je to s energií slunce a větru.Jak všichni vědí, slunce nesvítí pořád. Ani vítr stále nefouká. Tudíž aby se zachovalo napětí v síti, používají se staré dobré tepelné elektrárny. V Německu a Kanadě museli znovu zprovoznit uhelné elektrárny, a ty opravdu znečišťují ovzduší. Baterie elektromobilů také nenabijete ze solárních panelů. Prostě dřevo, plyn, nebo uhlí se spalují „někde venku“, aby po městě mohla jezdit auta „neznečišťující životní prostředí“.
Dokonce i samotná teorie antropogenního globálního oteplování je spíšefantasmagorické dogma než vědecky podložená realita. Jediným „přínosem“ nasazení „zelené“ energie je omezení tradičních zdrojů energie, včetně těch jaderných. Přitom dnes zaznamenaný přebytek elektrické energie je přechodný jev. Podle Americké asociace průmyslu polovodičů bude do roku 2040 pouze počítačová technologie spotřebovávat více elektřiny, než kolik jí dnes vyrábí celý svět.
A co teprve digitalizace? Nemluvě o novém technologickém průlomu a rostoucích spotřebách domácností?
Odpověď zní ne. Komu to tedy prospěje?
„Zelený socialismus“ nepředznamenává přechod na nový technologický řád. Ale překvapivě dobře ladí se zájmy nadnárodních korporací: Za každou cenu zachovat status quo a zabránit roztočení kola nové industrializace, což by nevyhnutelně znamenalo novou mezinárodní konkurenci a nacionálně-technologický protekcionismus.
Veřejné investice do ekologické energie a životního prostředí budou ideální výmluvou pro nedostatek finančních prostředků na rozvoj infrastruktury pro novou technologickou poptávku.Právě státní funkcionáři a zastánci „Zeleného nového údělu“ požadují vybírat peníze od soukromých podnikatelů prostřednictvím super daní a přerozdělovat je na ten jejich greenpunk. Jinak řečeno nasvržení reindustrializace.
První prověrka „údělu“ jako politického nástroje nastane velmi brzy. S jeho pomocí se pokusí potopit zákon pocházející z pera Trumpovy administrativy o nápravě chátrající infrastruktury. Pod tlakem ultralevičáků mohou Demokraté v celé své sestavě odmítnout hlasovat pro cokoliv, kromě „infrastruktury slunce a větru“.
Pokud se „zelený socialismus“ stane dominantní ideologií americké Demokratické strany, bude tato ideologie okamžitě „importována“ do dalších zemí (a jako vždy v té nejubožejší formě). A pokud o zeleném socialismu promluví mudrci v Davosu, bude vystaráno! Na předních západních univerzitách se začne vyučovat jako „vývojový trend 21. století, který nemá alternativu“.
Veškeré „živobytí zadarmo“ stejně jako „miliony zelených pracovních míst“ znamenají jeden velký přelud. Ale nebezpečí další „jediné pravé doktríny“ je zcela reálné. A může se dotknout jak amerického zákona o infrastruktuře, tak národní průmyslové politiky evropských států.
