Klimakemp 2019: scénář jak vyšitý z divadelní hry Járy Cimrmana

V obci Veltruby na Kolínsku a před tepelnou elektrárnou Chvaletice právě skončil tzv. Klimakemp, a s ním „Letní škola klimatické spravedlnosti“ a také „Akční dny proti uhlí“. Bohužel tohle aktivistické táboření dopadlo poněkud neslavně a rozpačitě – hurónské nadšení i v tom nezvykle slabém letním vedru vyprchalo. Důvodů bylo hned několik: 1) mizerná účast, 2) slabá energie, 3) regionální zesměšnění, 4) amatérské public relations. Přitom proti vzrušujícím myšlenkám o lepším světě a čisté budoucnosti stála obří tepelná elektrárna, ideový nepřítel, který má sex appeal asi jako Angela Merkelová na oslavách konce druhé světové války.

Rozeberme si jednotlivé body, stručně naznačené výše:

1) Mizerná účast. Ve srovnání s přelidněnými akcemi s klimatickým podtextem v západní Evropě, Hongkongu, Turecku nebo i v Polsku a Rusku se účast pár set lidí na Klimakempu podobala návštěvnosti fotbalového okresního přeboru. Konání Klimakempu uprostřed očkávané červencové výhně, která se nekonala, a navíc prázdnin a času dovolených, se podobalo stávce školáků za lepší svět někdy v srpnu. Podobnou termínovou chybu by snad neudělala ani záškolácká Greta Thunberg.

Jako když se fotí tři školní třídy najednou

2) Slabá energie. Divácká reakce a odezva mediálních kritiků byla vlažná, protože zelení herci hráli odevzdaně, amatérsky nesehraně a jakoby bez (i zelené) energie. Nezávislý pozorovatel si připadal – spíše než jako na protestním shromáždění za záchranu planety Země – jako na táboře začínajících veganů, případně na skautském táboře pro zombie. Pohled na leptosomní, dolichomorfní, astenické bytosti (jedním slovem „neduživé“ – pozn. red.) ploužící se úrodným Polabím rozhodně nedodával tolik potřebnou energii pro nerozhodné české občany, kteří stále nevědí, zda volit Losnu, nebo Mažňáka. Tedy zda mají sami za sebe a pro sebe podporovat energii z fosilních zdrojů, případně jádra, nebo výhradně tu ze slunce, větru a deště / vody. Češi tak pořád mohou jen závidět dramaturgii západních energetických demonstrací spojených s festovními barikádními blokádami, smělými fyzickými útoky, promyšlenou aktivistickou bondáží (sebepřivazování a následné policejní svazování), efektním domácím ohňostrojem včetně Molotovových koktejlů nebo histrionským řevem aktivistek. I zde je na místě srovnání s energií fotbalových utkání na západ, sever, jih i východ České republiky, kde i obyčejný zápas (natož demonstrace za životní prostředí) mají dokonale zvládnuté choreo, které strhne i fanouška klubu hostí. Klimakemp rozhodně nepřiměl mlčíčí českou většinu k většímu přemýšlení.

Nikdo přeci netvrdí, že chránit přírodu je zločin. Ale je třeba k tomu nosit pod transparentem visící penis?

3) Lhostejnost místních. Snad nejvíce ale musel organizátory zabolet fakt, že nedokázali přilákat na svou stranu místní obyvatele, kterých se údajné ohrožení ze strany tepelné elektrárny nejvíce týká. Občané Kolína, Kutné Hory, Přelouče a Pardubic zůstali k akci neteční, protože je neoslovila, nebo odjeli na dovolenou. Naopak došlo k dalším politováníhodným chybám: demonstranti byli zachyceni s kartony vody v plastových lahvích, protože chyběla cisterna, pokorně žádali na vrátnici svého elektrárenského oponenta o dovolení, zda si nemohou nabít své mobily a laptopy. Vrchol aktivistického ztrapnění přišel v sobotu večer, kdy v obci Trnávka sousedící s elektrárnou vtrhlo několik aktivistů na obecní tancovačku, sebrali kapele mikrofon a začali mít plamenné projevy proti elektrárně, největšímu zaměstnavateli v okolí. Výsledek byl kontumační: místní jim natloukli, souboj v lokále muselo vyřešit četnictvo a zelení herci s nepořízenou odtáhli na další štaci.

… a zelená je nová rudá!

4) Amatérské public relations Klimakempu bylo naprosto zfušované. Je to s podivem především proto, že mnoho účastníků nejsou praktičtí milovníci přírody, úzkostlivě žijící v souladu mezi svými ideemi a praktickým životem, ale vzdělaní právníci, píár manažeři nebo velkoměstští zaměstnanci reklamních agentur. Za propagaci Klimakempu by je měli jejich zaměstnavatelé vyhodit. Nelze se pak divit, že penetrace do hlavních českých médií byla minimální a Klimakemp byl zastíněn nejen módní přehlídkou v Karlových Varech, ale i svatbou Gondíkové s Langmajerem. Zajímavé bylo sledovat mediální souboj v public relations mezi organizátory Klimakempu a majitelem elektrárny společností Seven, vlastněnou úhlavním nepřítelem aktivistů Pavlem Tykačem. Zatímco Klimakemp používal neurčitou, ale apokalyptickou, emočně excitovanou rétoriku, firma Seven v klidu trpělivě vysvětlovala konkrétní nutnost (pochopitelně) dalšího provozu elekrárny, poukazovala na to, že elektrárna nedávno zabránila blackoutu a zdržela se sarkastických poznámek na své protihráče.

Živočišné uhlí se vyrábělo spalováním zvířecí krve, to je cajk!

Závěr: pokud chtějí organizátoři příštího Klimakempu razantně zaujmout veřejnost, tedy voliče, a tím pádem i politiky, na nichž záleží energetická koncepce České republiky, měli by udělat minimálně tento krok: angažovat jinou PR agenturu, nejlépe tu, která dělá dobře práci pro společnost Severní energetická, a změnit termín Klimakempu, nejlépe na únor, kdy rozptylové podmínky a případný smog lépe ilustrují dopady elektrárny na životní prostředí.

Jenomže i tento krok s sebou nese značná rizika: demonstrovat v únorových mrazech proti globálnímu oteplování je poněkud komické a chtít omezit provoz tepelné elektrárny v době, kdy slunce téměř nesvítí a vítr nevane, absurdní. Také lze předpokládat, že by na zimní demonstraci přislo minimum aktivistů, kteří by asi raději zůstali v Praze ve svých coworkingových centerech vyhřátých minimálně na 22 stupňů, nebo hnusnou zimu tráví na Bali, kde lze komfortněji sledovat dopady globálního oteplování.

Zkrátka a dobře – být ekologickým aktivistou v zemi, která nemá ani dostatek slunce, vody, větru nebo geotermální energie, je tedy skutečně velmi těžké … a jak říkal již Jiří Paroubek: „Nechci se vás dotknout, ale kdo z vás na to má.“

Zdroj