Mýty kolem jaderné energetiky – nevyřešené uskladnění odpadů

Kam s ním?

“Dnes, téměř sto let od objevu jaderného štěpení, máme sice schopnosti štěpení uranu využívat jako zdroj tepla a energie, zato nevíme, kam uskladnit vysoce nebezpečné odpady”, tvrdí odpůrci jaderné energetiky. Okamžitě pak poukazují na to, že je v tomto případě krajně nezodpovědné využívat energii, která (jak naznačují) bude naše potomky stát možná i život, protože nekvalitní uskladnění povede k výronu obrovského množství radioaktivních izotopů a k zamoření celého životního prostředí Evropy.

Jak je tomu ale ve skutečnosti? Opravdu jsou místa, kam se chystáme ukládat radioaktivní odpady tak málo zabezpečená, že je nezodpovědné takových skladů využívat? Může opravdu dojít k masivnímu zamoření? Jsou dnešní odpady skutečně něco, co musíme skladovat další miliony let?

Jak dlouho musíme dávat pozor na sklady silně radioaktivních odpadů (high-level odpad, upravený odpad z jaderných elektráren)

Už od roku 1955 se uvažuje o skladování jaderného odpadu v podzemních uložištích. Je jen logické, že se k tomu musí vybrat místo, kam neprosakuje voda. Existuje totiž obava, že by voda mohla narušit skladovací nádoby (díky korozi apod.) a zároveň se stát přenašečem – tedy vymýt z uskladněného materiálu radioaktivní izotopy například do podzemní vody.

Co se týká skladování odpadů, “jdeme na jistotu”. Přitom se vychází z metody

“každý řetěz je jen tak silný jako jeho nejslabší článek”.

Vědci porovnali aktivitu nejnebezpečnějších izotopů, které se mohou v uskladněném odpadu nacházet – a dobu jejich rozpadu. Z toho odhadli přibližnou dobu, po kterou “pro jistotu” musíme takový odpad bezpečně oddělit od životního prostředí. Uvedli pak číslo – milion roků.

To ovšem samozřejmě neznamená, že celý objem jaderného odpadu bude po tuto dobu nebezpečný. Naprostá většina koktejlu silně radioaktivních izotopů se vyzáří v řádu tisíců nebo desetitisíců let.

Odpad se musí hlavně izolovat od životního prostředí

Nejlepší izolační vlastnosti mají solné doly, jílové vrstvy nebo žula. Vodu buď vůbec nepropouštějí nebo se v místě jejich výskytu voda do inkriminované podzemní vrstvy nedostane. Do žulového masivu se může dostat maximálně puklinami. Sůl je sice rozpustná ve vodě, pokud ji pak už v určitém místě nacházíme, zjevně k ní dlouhodobě nemá voda přístup. Když by bylo možné v dané lokalitě vymývat chemikálie do okolí, sůl by v ní dávno nebyla.

Co se stane, když nebudeme izolovat?

Nabízí se samozřejmě otázka “co se stane když…”? Co se stane, když se díky nějaké katastrofě naruší celé podzemní uspořádání v místě, kde se nachází dlouhodobé úložiště?

Ponechme stranou fakt, že podobné katastrofy zanechají na povrchu Země takové následky, že už nebude nikdo, koho by zajímaly nějaké radioaktivní izotopy pomalu vymývané vodou stovky metrů pod zemí.

Odpověď na otázku, co se stane s vyhořelým materiálem, který je uschován bez jakýchkoliv bariér v podzemí, se dá najít tam, kde by nejspíš aktivisté nikdy nehledali. V samotné divoké přírodě.

Přírodní jaderný reaktor

Přírodní jaderný reaktor rozhodně není protimluv. V dávné geologické minulosti se na Zemi muselo nacházet větší množství přírodních reaktorů. Do dnešní doby se uchovalo hned několik exemplářů. Jeden z nich jsem popsala v jednom z dřívějších blogů.

Pokud tedy budeme vycházet ze skutečných dat, z reálně existujícího “reaktoru”, ve kterém probíhalo jaderné štěpení, pak zjišťujeme, že jsou interpretace anti-jaderných aktivistů značně nadsazené.

V okolí tohoto přírodního jaderného reaktoru se navzdory prosakující vodě, která má přístup k produktům jaderné reakce, nenašlo žádné dramatické zamoření životního prostředí.

Katastrofa se jednoduše nekonala.

Od svého zdroje se trochu vzdálily jen izotopy s krátkou dobou rozpadu (alkalické kovy, kovy alkalických zemin, vzácné plyny nebo radioaktivní jód). Právě ty izotopy, které září delší dobu a jsou tedy po delší dobu nebezpečné, urazily za celou dobu své existence (od vzniku v reaktoru… tedy maximálně dvě miliardy roků) jen asi dva metry!

A to i navzdory opravdu “nebezpečným” podmínkám jako je prosakující voda a žádná další izolace od okolního prostředí (žádné kovové obaly a žádné sklo, ve kterém jsou izotopy rozptýleny a demobilizovány tak jako v moderních úložištích).

Pokud tedy budeme vycházet z experimentů, které pro nás provedla sama příroda, můžeme klidně říci, že jaderné úložiště musí vydržet jen pár tisíc let, dokud se nevyzáří většina nejaktivnější izotopů (ty jsou typické tím, že mají krátký poločas rozpadu). Ukazuje se, že ty izotopy, které září sice méně intenzivně ale zato déle, se do okolního životního prostředí stejně nedostanou dále než jen pár metrů.

Ochránit jaderné úložiště v rámci pár tisíc let nejspíš nebude žádný problém. Jedná se o časový úsek, srovnatelný například s existencí egyptských pyramid. Když vydržela nadzemní stavba, neustále namáhaná vlivy atmosféry – proč by neměly vydržet daleko pevnější (a moderními materiály zhotovené) stavby v podzemí?

Jsou trvalá úložiště vůbec potřeba?

To, čemu dnes říkáme “jaderný odpad” navíc vlastně vůbec odpadem není. Jedná se o směs různých silně radioaktivních (rozpadajících se) izotopů. Dají se využít k další produkci energie – stačí je jen patřičně upravit (vizprojekt “Myrrha” v Belgii, aj.).

Není tedy vůbec vyloučené, že budeme časem kdysi uskladněné “odpady” zase používat.

A to nezávisle na tom, jak se rozhodne Evropská Unie.

Umím si představit, že dokonce i tehdy, když se EU dlouhodobě rozhodne vzdát jaderné energetiky, se jí rozhodně nevzdají země jako Indie, Čína nebo USA. Vytvoří si technologickou základnu pro “znovuzprovoznění” dnešních “odpadů” a vybudují také elektrárny, které je budou využívat.

Pak už jim jen stačí vědět, že se svého “odpadu” chceme za každou cenu zbavit. Ještě rádi jim zaplatíme za to, že ho za nás zužitkují…

Anebo zúročíme své znalosti a schopnosti … nebudeme se kvůli politikaření a představám nedouků vzdávat jediného opravdu čistého a efektivního zdroje energie – a užitek přinesou nám.