Praha v čele uhlíkových stopařů, sdílené ekonomiky a #Me(tné)Too

Přijeli samozřejmě ve svých prastarých křápech, diesel a benzín, kam oko pohlédlo. To zas bude rumařina tuhle partu zabedněnců přivést k osvícení. Ještěže náš šéf zavedl motivační program, lákáme je na prodej zlevněnejch hrnců, to pořád skvěle zabírá, mám i dneska plno. Neplejtvám ani minutou a hned do mikrofonu vysvětluju, jak Praha kráčí mílovými kroky k uhlíkové neutralitě. Vjíždíme na Jižní spojku. Míjíme svižně v elektropruhu asi pětikilometrovou frontu osobáků, zastavujeme, i když bysme s naším elektrobusem nemuseli, u závory. „Tady řidiči předkládají k ověření průkazku. Původně tu závory být neměly,“ vysvětluju. „Kamerový systém města rozpozná hybridy a elektromobily, ale zjistilo se, že je lidi dobíjejí elektřinou z uhelných elektráren, tak musí ještě předkládat průkazku SS (Solární Soběstačnosti), že svoje auto dobíjejí jen bezemisním proudem. Ale už připravujeme obří certifikovaný samolepky na střechy aut, to kamery přečtou, průkazky zmizí a závory taky.“

„Jo, o tom jsem četla, jeden německej stařík si prej na výzvu, aby předložil průkaz SS, jen vyhrnul rukáv a ukázal tetování v podpaždí,“ přikyvovala stařenka Márová. Hned jsem si v seznamu frekventantů udělal u jejího jména fixkou puntík. Potížistka.

„Já zas čet,“ přispěchal důchodce Řeháček s další informací, že se s těma průkazkama masově podvádělo, jedna firma prej vždycky na barák na Jižním Městě instalovala jeden ten sluncovej panýlek a vydala celýmu paneláku průkazky, i když tím panýlkem si nevohřáli ani jedno kafe. A firma na tom nabouchala obrovský prachy.“

Ale já byl připravenej, příručku DODO (Dotěrné dotazy) mám nabiflovanou od á do zet. „Jednalo se o exces, vedení firmy bylo potrestáno každý 1000 hodinami výkopových prací pro silnoproudé přípojky ke stožárům pouličních lamp,“ vypálil jsem pohotově.

„No, to jsem se chtěl taky zeptat,“ přerušil mě Řeháček, „na ty nabíječky v lampách. Prej vedení Prahy chce pět tisíc těchhle přípojek za tři miliardy. Pražáků je jeden milion tři sta tisíc, jedno auto připadá na dva Pražáky, to je 650 000 aut a teda přípojek, tempo pět tisíc přípojek za 10 let, to je pět set ročně, takže to bude trvat 1 300 let, aby měl každej Pražák s autem přípojku? A bude to stát, to máme jedna přípojka za 600 000 korun krát 650 000 aut, bude to, moment, bilionů korun přesně….“, mumlal Řeháček skloněný nad kalkulačkou v mobilu, „no a to nepočítám s žádným růstem aut, který v Česku zatím přibejvaj tempem 230 000 aut ročně.“ To už se ve mně vařila krev. Musel jsem toho zřejmě vysloužilého učitele matematiky okamžitě zastavit.

„A dost! Tahle vaše demagogie už přesahuje všechny meze. Hádám, že těmihle bláboly krmíte řetězový maily pro celý příbuzenstvo a kámoše. Tak za prvé: každý auto v Praze nebude mít svou přípojku, to snad chápete.“

„No jo,“ nedal se Řeháček. „I když bude na jednu přípojku tisíc aut, což je úplná blbost, že jo, tak jich musí bejt jen v elektromobilní Praze 650. Dneska jich je v celým Česku 400. A každý auto se dobíjí, ať nežeru, v nejlepší rychlonabíječce světa dvacet minut (ale za „příplatek“, což je jen eufemismus pro stoprocentní navýšení ceny), ale v normální zásuvce i dva dny. Než se jeden vypojí, odjede, druhej nacouvá a připojí, to vezme maximálně 10 minut. Takže sto řidičů po půlhodině, asi ve tři ráno přípojku moc přehazovat nebudete, tak ze dne bude aktuální cca 12 hodin. Řada na vás vyjde jednou za čtyři dny. Když teda budete mít v garáži tu extramultisupernabíječku, co ČEZ buduje ne za 600 000 korun jako Praha, ale za milión jeden kousek. Nemaj holt ty lampy, neušetřej na stojanech. Pokud budete sdílet obyčejnou zásuvku, a ne aspoň 100 kW DC, dostanete se k ní jednou za dvě stě dní. A to se vyplatí. Pokud ovšem soused po noční nezaspí a odjede, jinak jste v loji.“

„A ven!“ Už jsem se neudržel, řidič zastavil a Řeháčka jsme vykopli do pangejtu. Tohle dělám nerad, ale stejně jako na netu žádnou předsudečnou nenávist na školení trpět nebudu. Ostatní trochu čuměli, ale nakecal jsem jim, že si může najít v okolí Any time carsharing, teda sdílený auto, co si ho mobilem otevře a odjede za pouhých 1,99 Kč/min za Prahu, do, bohužel ještě silně uhlíkové zóny. Tohle vysvětlování mě nakonec přimělo, abych, než dojedeme ke mně domů, všem přiblížil, jak Praha už sdílí úplně všechno. Zvlášť, když se mě důchodkyně Kropáčková zeptala, proč nemám boty, když je říjen. „No nemám, sdílím svoje zimní boty se sousedem, a dneska je má on, vysvětlil jsem jí to. A já mám zas dneska jeho svetr, takže i když má boty, mrzne víc než já.“ Začal jsem jim pak líčit, jak jsme ve firmě ušetřili šest kanceláří, který sdílíme s dalšíma firmama. Šéf nám to objasnil, že odteďka budeme šérovat úplně všechno, s výjimkou jeho platu, samozřejmě. On říká šérovat místo sdílet, protože byl rok jako au pair v Británii, kde se naučil v Birminghamu skvěle persky, hindsky a pár slov i anglicky od jedné staré paní, co se odmítla vystěhovat ze čtvrti, kde bydlel.

„A co, když potřebujete pracovat a zrovna vám někdo sdílí stůl v kanclu,“ otázala se hned kverulantka Márová.

„No tak mám home office nebo si odnesu notebook do garáží,“ odsekl jsem. „Ale hlavně sdílíme ty auta, kamióny do Prahy vůbec nesměj, tak se všechno na kraji Prahy překládá do malejch elektrododávek. Zásobování zatím vázne, obden nejsou ve vnitřní Praze k sehnání rohlíky a mlíko a ovoce občas pochoduje samo po regálech, jak je prohnilý, ale už ty mouchy vychytáváme.“

Když jsme dojeli k nám na sídliště a prosmykli se hustou sítí kabelů, visících z oken a dobíjející auta na parkovišti, museli se mnou důchodci šlapat pět pater. Nedávno jsme totiž se sousedem Hassanem sdíleli výtah s jeho početnou rodinou a strhli jsme ho. Když se konečně doplazili k našim dveřím, dejchali jak sentinel, i Márová zmlkla, jak nemohla popadnout dech. Vešli jsme do bytu a já slyším z ložnice nějaký divný zvuky. A taky že jo. Na posteli manželka, nohy do praku, a na ní se hejbal ňákej cizí chlap.

„Ty děvko,“ zařval jsem na celej byt, až Batrlovi spadly brejle a chyt se za srdce. Ale pak se ten chlap otočil a řek: „Co blbneš, Josef, to jsem já.“ No jo, byl to Karel, co se mnou a Vojtou šérujou mou manželku. Vždyť je čtvrtek. Hned jsem ho nepoznal, protože si nechal udělat fialovej přeliv. To von občas dělá, protože je trochu bi-. Má to svý výhody, dáváme i trojku, což se v klasickým sdílení manželek moc nedělá, Karel mě na sex se starou trochu orálně připraví a všichni jsme pak spokojený. Ale někdy sedíme všichni tři v kuchyni a manželku v ložnici bolí hlava.

Hned jsem musel důchodcům vysvětlit, jak to je, protože Márová se samozřejmě hned ptala, jak to, že manželka má tři chlapy, ty prej musej zase chybět jinde jinejm ženskejm. Na to byla lehká odpověď, protože Hassan vodnaproti zas má tři manželky a tak se to vyrovnává. A to jsem před manželkou nezmínil mou sekretářku, která šéruje spoustu chlapů z firmy, včetně mě. Když jednou roznesla po kompany kapavku, půlka chlapů brala penicilín, i když všichni tvrdili, že preventivně, protože sdílíme všichni jeden unisexovej záchod. To jistě.

Když si k nám Hassan zaběh pro jídlo z naší lednice, kterou s náma šéruje, i když do ní nikdy nic nedal, protože s dávkama od radnice, i když jsou teď na německý úrovni, jak se to v EU sjednotilo, nikdy nevyjde. Když jsme vypili kafe, zase jsme hned pádili do centra. Na Budějovický nám ale došla šťáva v elektrobusu, já teda podezřívám našeho řidiče, že po nocích s ním dělá černý kšefty a vozí cizince po Praze. Chvíli jsme čekali na pojízdnou dobíječku, ale ta pořád nejela, protože je to elektrokolo, tak má dojezd i za několik hodin. Já si ale věděl rady, protože do práce jezdím teď pivním autobusem, co jsou v metru po zrušení vjezdu benzíňáků a nafťáků ty šílený návaly lidí. To jsou takový ty šlapací vozítka, co dřív vozily i pípu a ožralí cizinci z nich hulákali do noci. Samozřejmě nemaj už tu pípu, to se zatrhlo, ale zas nás řidič vždycky povzbuzuje: Šlapejte, šlapejte, jinak se do práce nedostanete.

Tak tenhle pivobus bez piva jsem našim důchodcům zavolal a oznámil jim, že si k orloji na Staromák vyšlápnem (doslova) sami. V Dlouhý ulici jsem na chvíli vyskočil a zaběhl do našeho bytu po babičce. Teď mi totiž dal výpověď nájemník a já musím v bytě na počítači těžit bitcoiny, abych měl nějakou spotřebu na elektroměru a nevyhmátla mě magistrátní kontrola a nedala byt do nabídky Airbnb na šérování, aby nebyl prázdnej. A aby mladý chudý kluci z neziskovek, co kvůli záchraně tonoucích sirotků na člunech nemaj čas vydělávat peníze na bydlení, nezáviděli. To už se mi kdysi stalo, to Airbnb teda, ale jednou mi nějaký Mongolové postavili v obejváku jurtu a muslimové z Jemenu udělali ze špajzu modlitebnu. Ale nejhorší byl ten úředník z Bruselu, co mi ani neřekl s výmluvou na GDPR svý jméno a pak zmizel bez placení na elektrický koloběžce i s naší televizí a varnou konvicí. Konečně jsme dorazili na Staromák, i když bez Batrly, kterýho z toho šlapání chytil náběh na infarkt a musela ho odvézt sanitková rikša do nemocnice Na Františku.

Před orlojem zůstali mí školený důchodci v němým úžasu, protože staroměstská radnice byla nádherně vyzdobená solárníma panelama. Dal jsem jim k tomu výklad, že radní byli měsíce obviňovaný, že kážou vodu a pijou víno a svítěj proudem z uhlí a atomu, až se naštvali a radnici uhlíkově vyzmizíkovali. Nejdřív to Klub za starou Prahu dost kritizoval, ale pak na to novej šéf Národní galerie Josef Švejk vydal posudek, že se zde na fasádě snoubí prvky moderní posttruthové architektury s odkazem medievalistické Prahy v harmonickém eklekticismu, což skalní bojovníci z KSP sice označili za eklhafticismus, ale už je nikdo neposlouchal. Tady máte fotku, je to fakt moc pěkný.

Školení jsme zakončili u Vltavy, to už padala na Prahu noc, a my sledovali jak vodu brázdí miliardářské karbonové plachetnice a přepychové elektrolodě, dobíjející se na náplavkách, protože boháči už ničím jiným do Prahy nejezdili, když museli své rolsrojsy nechat doma na špalkách. A ještě naposledy jsem jim ukázal na nad Prahou se týčící jezdeckou sochu Jana Žižky, kterému nedávno vyměnili koně pod ním za Koněva a tím elegantně vyřešili nechutné tahanice kolem maršálovy sochy na Praze 6. Všichni byli spokojeni, Koněv ze šestky sice zmizel, ale z Prahy ne, dokonce povýšil (aspoň nadmořsky), navíc se sešli v symbióze dva slavní vojevůdci a novou symboliku tak dostal i fakt, že právě na Žižkově je Koněvova ulice.

Když jsem odvážel své vyškolené důchodce zpátky k jejich žigulíkům za Prahu, byl jsem šťastný, že právě tady žiju, v tom nejprogresívnějším městě na světě, tak moudře a uvážlivě spravovaném. I důchodci se zdáli šťastní, že odjíždějí, na zlevněné hrnce ani nevzdechli. Tak jen zamiřte zpátky ke svým Prunéřovům, Počeradům a Temelínům a zvěstujte, že sláva uhlíkově neutrální, sdílené a bezlepkové Prahy ozónové vrstvy se dotýká.