Čističky: neblahé zelené dědictví

Uveřejněno dne 2 března 2011 000 12:35

cistickaOd začátku letošního roku může teoreticky každým dnem zahájit Evropská komise řízení s Českou republikou, které by na konci mohlo skončit finančními sankcemi. Nesplnili jsme v přístupových dohodách uzavřený závazek, že ve všech obcích nad 2 000 obyvatel bude stát do konce roku 2010 fungující čistička odpadních vod.

Problém je názornou ukázkou zcela nesmyslného postupu řady takzvaných „zelených“ politiků, diskriminujícího přístupu Evropské unie a jejího naprosto voluntaristického zasahování do smluvních vztahů uzavřených mezi obcemi a provozovateli vodohospodářské infrastruktury. K 30. lednu 2011 nemělo příslušně upravené čističky 137 obcí. Stačí se podívat například na server Vodárenství.cz, kde si desítky starostů stěžují, že závazek státu nejsou schopni splnit, protože vlastní finanční zdroje nemají a dotace nedostanou.

Přístupové smlouvy

Celý problém nastartoval již v době Zemanovy vlády tehdejší „zelený“ ministr životního prostředí Miloš Kužvart. Když se vyjednávaly podmínky vstupu do Evropské unie, každá vláda si mohla určit, do které ze čtyř existujících jakostních kategorií zařadí své vodní toky. Kužvart a tehdejší menšinová vláda ČSSD nechali zařadit všechny tuzemské vodní toky do té nejvyšší. České republice tím vznikla povinnost zajistit vysokou kvalitu vody. Protože po čtyřiceti letech komunistické devastace bylo jasné, že v takovém stavu, aby mohly být zařazeny do dané kategorie, české řeky nejsou, vyjednala česká vláda do konce minulého roku časovou výjimku. Přitom i sousední Slovensko si dokázalo vyjednat lhůtu o osm let delší.

Dostat čistotu vody na úroveň, která by odpovídala požadavkům EU, znamenalo vzít na sebe již zmíněný závazek: vybudovat ve všech českých obcích nad 2 000 obyvatel čistírny odpadních vod a kanalizaci. Bylo zřejmé, že závazek jde zcela mimo rámec reálných finančních možností českých veřejných rozpočtů. Tehdejší odhady investičních nákladů na celou akci se pohybovaly v řádu sta miliard korun, což následný vývoj potvrdil.

Stop z Bruselu

Mlčky se předpokládalo, že na dobudování vodárenské infrastruktury přispěje i Evropská unie v rámci dotací z příslušných operačních programů. Tak tomu bylo v případě individuálních projektů řady českých obcí, které dotace na vodohospodářskou infrastrukturu čerpaly z předvstupního programu ISPA i z Kohezního fondu. V tehdejší euforii si nikdo nelámal hlavu nad tím, zda bude Unie celou megalomanskou akci spolufinancovat i nadále – a hlavně za jakých podmínek. V roce 2007 přišlo nepříjemné probuzení. Při jednání o současném sedmiletém rozpočtovém období EU Evropská komise přišla s tím, že hodlá podpořit jen některé projekty, přičemž rozhodujícím kritériem bude délka smluv jednotlivých obcí se soukromými firmami, které v nich provozují vodohospodářskou infrastrukturu. Byl v tom ale jeden zásadní problém. Komise chtěla do svých úvah zahrnout i smlouvy uzavřené dávno před naším stupem do EU, kdy žádná taková podmínka neexistovala a peníze se čerpaly, aniž by podobná kritéria byla ze strany Bruselu brána v potaz.

Komise naprosto voluntaristicky označila dohody za příliš dlouhé a pro města nevýhodné, ačkoli bez problémů prošly testem národní legislativy a tuzemských kontrolních orgánů. Kritika se týkala i výběrů některých provozovatelů, jimž radnice poskytly možnost poskytovat danou veřejnou službu za údajně často netransparentních podmínek a bez dodržení principu „nejlepší služba za nejlepší cenu“, aniž by Komise byla schopna své výhrady jakkoli konkretizovat a specifikovat. K odmítnutí spolupodílet se na kofinancování v podstatě vynuceného závazku stačilo, že smlouvy na dvacet pět až třicet let zaručují podle bruselských úředníků současným provozovatelům „nadstandardní“ podmínky pro jejich podnikání. V stanovisku Komise se odrazila i ideologická zášť proti většině provozovatelů vodohospodářské infrastruktury, jimiž jsou nadnárodní privátní společnosti.

Bursíkův „kompromis“

Pokud by proti výkladu Komise, že limitujícím podmínkám jsou podřízeny i smlouvy uzavřené před naším vstupem do Evropské unie, existoval dostatečný tlak, Česká republika by zřejmě své stanovisko obhájila. Například Slovákům a Polákům, kteří byli v podobné pozici jako my, se to vyjednat podařilo. Přestože odmítnutí podmínek Komise bylo v zájmu českých občanů, opět zapracoval jeden zelený politik, který myslel především „evropsky“ – Martin Bursík.

V prosinci 2006 byly definovány ze strany ministerstva životního prostředí (MŽP) na základě neformálních konzultací s Komisí čtyři podmínky pro přípravu provozních smluv v oblasti vodohospodářské infrastruktury pro léta 2007-2013. Na základě tohoto zadání vznikl dokument „Výchozí podmínky pro přípravu provozních smluv v oblasti vodohospodářské infrastruktury pro léta 2007-2013″, který byl včetně komentáře projednán v připomínkovém řízení za účasti MŽP, ministerstva zemědělství, ministerstva financí a organizace SOVAK, jež sdružuje vlastníky a provozovatele vodohospodářské infrastruktury. Předem bylo jasně deklarováno, že omezující podmínky se budou vztahovat výhradně na nově uzavírané provozní smlouvy. Podmínky nelze v žádném případě automaticky uplatňovat pro stávající vodohospodářské smlouvy. Na základě těchto jednání byl vypracován mandát pro další kroky MŽP směrem k EU.

Text mandátu byl bohužel 9. května 2007 na základě zadání ministra životního prostředí Bursíka přepracován a zkrácen, aby v podstatě vyhovoval tomu, co mezitím neformálně dohodli úředníci MŽP v Bruselu. Důležitou změnou bylo odstoupení od dojednání takových podmínek, které by respektovaly právně platné vodárenské smlouvy. Bursík podlehl tlaku Bruselu a výsledkem bylo zpochybnění existujících vztahů mezi vlastníky a provozovateli vodohospodářské infrastruktury, uzavřených ještě před vstupem ČR do EU. 10. června 2007 byl schválen mandát včetně sporné možnosti vynucovat prostřednictvím podmínek přijatelnosti jednotlivých projektů úpravu délky trvání smluv. Ačkoli to bylo zcela jednoznačně v rozporu se všemi dosavadními závěry dojednanými s českými partnery, tedy především s Asociací krajů, Svazem měst a obcí, vodohospodářskými společnostmi i dalšími zainteresovanými ministerstvy. Bursík na bruselský diktát za jejich zády kývl a ještě v souvislosti s probíhajícími jednáními de facto obelhal ostatní členy vlády, protože tvrdil, že o podmínkách Komise existuje mezi českými subjekty shoda.

Odstupňování dotací

„Bursíkův kompromis“, jak eufemisticky nazývala zelená média a různé ekologistické organizace zradu českých národních zájmů, znamenal naprosté zhroucení dosavadních propočtů jednotlivých obcí ohledně způsobu financování vodohospodářských projektů. V této souvislosti zní vysloveně absurdně, jak jej okomentoval sám pachatel: „Jde o průlomový moment ve financování vodohospodářských projektů z evropských peněz.“ Původně mohla města dostat z Evropské unie až osmdesát pět procent potřebných peněz na výstavbu čistírny odpadních vod. Vyjednané podmínky ale stanovily, že na tuto výši dotace budou mít nárok jen ty obce, které mají smlouvu s vodohospodářským podnikem nejdéle do roku 2015. Města a obce s uzavřenými smlouvami, jejichž platnost vyprší mezi lety 2015-2020, budou moci čerpat šedesát procent nákladů, a ty obce, které mají smlouvu podepsánu do roku 2022, si mohou říci o dotace na pokrytí třetiny nákladů. I tak na evropské peníze nedosáhne na třicet velkých českých měst včetně Prahy či Brna, pokud smlouvy s vodohospodářskými firmami nezmění. Dotace na čistírny jsou tak ohroženy v oblastech, kde žije čtvrtina obyvatel Česka.

Další podmínkou je, že soukromí provozovatelé nesmí mít nepřiměřené zisky, a úřady je proto budou důkladněji kontrolovat. „Nastavené podmínky nejsou nějaké nutné zlo, které musíme strpět, abychom dosáhli na bruselské peníze. Je to cesta, jak pomoci k podpoře vodohospodářské infrastruktury a zároveň daňovými prostředky nepodporovat výnosný a profitující byznys. Ten si na sebe umí vydělat sám,“ komentoval konečné rozhodnutí Bruselu zelený ideolog Bursík.

Celkový ekonomický dopad podmínek přijatelnosti vodohospodářských projektů dojednaných ministrem Bursíkem na Operační program Životní prostředí 2007-2013 je následující: 45 aglomerací s trváním provozních smluv za rok 2022 nemohlo čerpat finanční prostředky ve výši cca 12,825 mld. Kč (67,5 % z cca 19 mld. Kč) vůbec a cca 73 aglomerací s trváním provozních smluv od roku 2015 do roku 2020 nemohlo čerpat finanční prostředky ve výši od cca 0,375 do 3,375 mld. Kč (7,5 % až 67,5% z cca 5 mld. Kč). Pro dokreslení nesmyslnosti dojednaných podmínek stačí zmínit, že do kategorie provozních smluv končících v intervalu let 2020-2022, kdy dotace mohla činit maximálně 30 %, nespadala žádná obec v ČR. Bursíkem dohodnuté podmínky nepamatovaly ani na smlouvy uzavřené na dobu neurčitou a nedotýkaly se ani společností s dominantním vlivem veřejného sektoru, které mohly čerpat finanční prostředky v plném rozsahu. Opět klasická ideologická zášť proti soukromému vlastnictví, jejímž důsledkem je šikana privátního sektoru.

Bursíkovo přistoupení na diskriminující podmínky EU tak v praxi znamenalo omezení přístupu řady českých obcí k evropským dotacím a vystavení riziku finančních sankcí (České republiky a postižených obcí) ze strany Evropské komise. Jedním z negativních důsledků „Bursíkova kompromisu“ je mimo jiné i vyšší tlak na potřebu financování čističek a kanalizací z vlastních zdrojů, což vede radnice postižených obcí ke zvyšování ceny stočného, tedy k negativním sociálním důsledkům pro místní občany, případně k zastavení plánovaných investic v ostatních oblastech a k přesměrování finančních prostředků do vodohospodářské infrastruktury.

Problémy se SFŽP

Topolánkově vládě se nakonec podařilo dojednat s Bruselem určitý odklad okamžitých sankcí u těch projektů, které budou alespoň do konce roku 2010 zahájeny. Jenomže se objevil další problém. Přidělování dotací na výstavbu a rekonstrukci vodohospodářské infrastruktury je coby součást Operačního programu Životní prostředí v gesci Státního fondu pro životní prostředí (SFŽP). Vedle vynuceného omezení dotací v souvislosti s délkou smluv nastavil SFŽP tak složité podmínky, že je nebyl schopen sám zrealizovat.

Na celém transferu eurodotací je výborně vidět nesmyslnost a složitost celého procesu. MŽP není samo schopno zvládnout přidělování dotací, a tak poslanci vytvoří fond. Ten také není schopen vlastními silami hladký průběh dotačního procesu zajistit, a proto si najme externí poradenské firmy – v tomto případě Mott McDonald a KPMG.

Firma Mott McDonald se účastnila nastavení podmínek při čerpání evropských dotací a spolupracuje s fondem dodnes. Výsledek jejího působení je katastrofální. Za více než polovinu současného rozpočtového období bylo vyčerpáno pouhých 9,8 % poskytnuté částky. Převedeno na čísla, od roku 2007 dodnes bylo z celkového objemu dvou miliard eur určených pro vodárenství vyplaceno pouhých 4,765 miliard korun, přičemž do konce roku 2013 zbývá vyčerpat více než 45 miliard korun, tedy průměrně 15 miliard ročně, což pochopitelně vzbuzuje otazníky, zda je to vůbec reálné. Neprůhledné a nejasné zadávací podmínky pro přiznání dotací nakonec vedly k paradoxní situaci: Mott McDonald dnes radí jak fondu, tak uchazečům a má díky zeleným za peníze daňových poplatníků vystaráno.

Je logické, že v takovém prostředí je zaděláno na korupci. Není proto divu, že poslední vyhlášený tendr na externí poradce měl být podle odvolaného šéfa SFŽP Libora Michálka zmanipulovaný. Nastavené podmínky totiž ke korupci přímo vybízejí. Kuriózní na tom všem je, že právě aféra údajné korupce nakonec zlomila vaz jedinému zatím „normálnímu“ polistopadovému ministru životního prostředí, přičemž řádění zelených politiků, které stálo (a ještě bude stát) občany České republiky desítky miliard korun, zůstává prakticky bez povšimnutí.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist