Sbohem, naše lesy

Svět se řítí do ďáblovy řiti, jak říkal šumavský bard Josef Váchal. Rakety zabíjejí generály, Ujguři trpí, naše armáda statečně cvičí muslimy a z medií se ozývá neuvěřitelný jekot o skandálech a malérech světového významu, o kterých za rok nebude nikdo vědět.

Ten řev se mimo jiné snaží zamaskovat největší momentální ekologický průser, s kterým se budou potýkat ještě naši vnuci. Neříkejme „problém“, když je to průser. A tím je hynutí českých smrkových lesů, které jsou po staletí typické pro naši vlast. Jistěže ne od pravěku, ale už za Klostermanna v 19. století byla Šumava a Českomoravská vysočina a všechny pohraniční hory plné smrků. A taky problémů s nimi. To jen na margo žvanění jakoby odborníků, že za kalamitu můžeme my sami, protože jsme po roce 1989 ihned „nevyměnili lesy smrkové za smíšené“. 

Dotyční eko-odborníci , co lapají své rozumy ze „zelených brožurek“ u svých počítačů v redakcích, nějak nezaznamenali, že to prostě nejde. Za třicet let nikdo nedokáže změnit smrkovou monokulturu. Vykácet stromy, zpracovat dřevo a vysázet na tom místě smíšené lesy. Navíc není jasné jaké, protože tihle rozumbradové ani netuší, že také listnatý les má své nebezpečné živé přírodní nepřátele. Kteří jej dokáží zlikvidovat. Například nový škůdce listnáčů Anoplophora glabripennis (Motschulsky) se nebezpečně množí v Evropě. Ze starých pak listnáče dokáže zlikvidovat například obaleč dubový (Tortrix viridana), píďalka podzimní (Operophtera brumata), bekyně velkohlavá (Lymantria dispar) atd. Takže ani výsadba listnáčů nezaručí, že budeme mít lesy zdravé a „na věčné časy a nikdy jinak“, jak hlásají zelení.

Malér s kůrovcem je stále a stále větší. A my, kvůli vlastní eko-byrokratické blbosti – a také pod tlakem politické korektnosti, že se ani slovíčkem nikdo nesmí zmínit o tom, že rozmnožování kůrovců bylo vlastně od počátku politikou „zelených“ a „progresivistů“ – s tím nedokážeme nic udělat.

Naprostou zmatenost a neschopnost něco řešit se vládnoucí garnitura vždy snaží nějak propagačně zamaskovat. Za mého dětství jsme chodili sbírat mandelinku bramborovou, v dobách svazáckých (tehdy byli všichni učni povinně v ČSM) jsme jezdili na žňové a chmelové brigády a ve středním věku pak povinně na brambory. Vždycky u toho bylo plno humbuku, výsledky mizivé. Nedávno se objevila úplně trapná akce, kdy dobrovolní brigádníci „sázeli stromečky“ na planinách holosečí. Jenže zaprvé to oni neumí, takže většina sazenic zajde (nejen suchem), za druhé nechráněné sazenice sežere zvěř. Potěmkinova vesnice jak vyšitá. A televize jásá a informuje, zelení tleskají a škody jsou do miliard. A že prý se má na jaře tahle opičárna opakovat.

Dnes už i televize informuje, že je nebezpečné chodit do lesů, protože uschlé a houbou napadené stromy samovolně padají. A při pádu zabíjejí.

Ještě před Listopadem jsem se kamarádil s ekologem Ivanem Dejmalem. A tak si pamatuji, že určitá část „ochránců přírody“ už tehdy potichu vykládala, že nejlepší by bylo, kdyby lidi do lesů vůbec nechodili. Stejně tam jen škodí.

Od dob Marie Terezie se do lesů mohlo. Za feudalismu. Za tohoto způsobu demokracie nám sice obecně vstup do lesů nemohou zakázat, ale v praxi se jim to, těm všem dobroserům, povedlo přes kůrovce.

Za dalších padesát let nebude nikdo vědět, kdo to byl Solejmání, ale my stále nebudeme mít kvalitní lesy. On pořádný strom roste tak okolo sta let. V té době budou rozpadlé i hroby všech Justů, Bursíků a ekologických aktivistů.

Tohle je důležité. Ostatní „zprávy“ jsou jen polní tráva.

Zdroj