Třináct statečných zelených ministrů nás po epidemii spasí Zeleným údělem

Server climatechangenews.com vydal výzvu /1/, abychom, poučeni z krizového vývoje, měli na paměti, že je třeba reagovat okamžitě a neustoupit ze vznešených myšlenek Zeleného údělu (či Zelené dohody, v originále „The Green Deal“). Je prý zkrátka třeba, aby v popředí naší agendy zůstal boj proti klimatické a ekologické krizi.

Už dříve The Green Deal tvrdil a sliboval, že je prý strategií růstu, která umožní vznik nových pracovních příležitostí, a to – ano, správně – právě formou přechodu na zelenou ekonomiku. Nyní se však ukazuje, že je The Green Deal děvčetem skutečně pro všechno, má se totiž stát také středobodem obnovy ekonomik zasažených koronavirovou krizí.

Server tedy vyzývá Evropskou komisi, aby prozkoumala investiční plán onoho zeleného dobra a posunula ho vpřed (zpátky ni krok, však víte). Především je totiž třeba zvýšit investice v oblasti udržitelné mobility (ano, jistě, elektromobilů), obnovitelné energie (jak krásně teď na jaře na ty panely svítí!), renovací budov, výzkumu a inovací (těch zelených a toho správně prolobovaného odstínu zelené, samozřejmě), obnovy biologické rozmanitosti a recyklace (to slovo už vyšlo z módy, dnes se používá mnohem vznosnější termín „circural economy“).

Zkrátka, a nyní cituji doslova:

„Zelený úděl nám poskytuje plán, jak správně reagovat na hospodářskou krizi a zároveň přeměnit Evropu na udržitelnou ekonomiku neutrální vůči klimatu“.

Pochopitelně, zpátečnictví číhá všude, a proto musíme například odolat pokušení krátkodobých řešení, kvůli kterými bychom zůstali uzamčeni ve využívání fosilních paliv. A samozřejmě, je při tom třeba stát na stráži a udržovat a posilovat regulační nástroje EU, které dbají na to, aby nikdo nesešel ze správné cesty k zelenému blahu. Je totiž třeba vyslat silný politický signál světu a našim občanům (jak je ta výhružka umně zakomponována do vznešeného textu!), že EU povede příkladem směrem ke klimatické neutralitě (nesmyslný pojem – ikdybychom vylezli všichni zpátky na stromy, pořád tu bude přes sedm miliard lidí, kteří, ehm, prostě budou prdět, tudíž klimaticky neutrální lidstvo nebude nikdy).

Celý text je uzavřen výzvou, že je třeba učinit neodkladná opatření na ochranu a zachování biologické rozmanitosti, což má být klíčová část naší reakce na globální zdravotní a environmentální krizi. Opět stojím v úžasu nad tím, jak jediné, na správné místo propašované slovíčko „zdravotní“ opět čtenáře – jistě prosťáčka přesvědčuje o tom, jak je ten Zelený úděl vlastně univerzálním receptem na nápravu všeho.

Smysl a záměr celého textu je zkrátka jasný: Strach o koryta. Dokonce i ten nejzaslepenější demagog ve službách zelené lobby si totiž uvědomuje, že pandemií koronaviru krutě postižené evropské země budou nyní jevit ještě nižší ochotu zadlužit se k naprostému krachu v duchu zelených vizí, z nichž nejkonkrétnější je německá Energiewende. Energiewende jasně ukazuje, jak pekelně drahá ta cesta k zelenému ráji je, přitom ekologické saldo celého tohoto pokusu zůstává nejasné. Je Vám Německo daleko? Sáhněme tedy pro odstrašující příklad z naší země, k tzv. „Solárnímu tunelu“.

Neměla-li většina států Evropské unie prostředky na risky ve formě The Green Deal před pandemií, a podepsala-li je prostě proto, aby měla klid, s tím, že ono se to pak „nějak udělá“, tak nyní si už patrně i ty Berlínu a Bruselu nejoddanější vlády budou klást otázku, zda jsou bližší příští volby, nebo klimatická neutralita do roku 2050 (píšu klimatická neutralita, ne uhlíková, inspiruji se tím dokumentem, kdo ví, co to klimatická neutralita je, nechť mi to vysvětlí).

Vlády a zejména společnosti evropských zemí si po odeznění koronavirové krize budou muset položit zásadní otázku, jakým směrem se hodlají vydat:

První odpověď říká: Předlužit se až ke krachu investicemi do „zelené“ ekonomiky, ale samozřejmě „zelené“ toho správného odstínu, který preferují byznysmeni stojící v pozadí. Jsou to ti byznysmeni, kteří přes zelené vize prodávají své produkty a kteří svůj marketingový plán triumfálně dotáhli až k tomu, že dokázali skrze „zelenou“ ideologii přimět společnosti třeba Německa a do značné míry dalších západních zemí k pokusu riskantně přebudovávat svoji energetickou, průmyslovou a dopravní infrastrukturu. Zatím se jim povedlo zejména to, že domácí produkci, založenou na již existujících ekologických normách, odstěhovali jiní byznysmeni do Číny, Indie a zemí třetího světa, kde teprve zjišťují, jaké skutečné náklady má levná produkce bez ohledu na životní prostředí. A my teprve nyní zjišťujeme, jaké skutečné náklady tvoří to, že si nedokážeme sami vyrobit dostatek zdravotních ochranných prostředků či léků.

Druhou odpovědí je pokusit se vytrvale, ale pro ekonomiku přijatelným tempem zlepšovat stav životního prostředí, odbourat nesmyslná zelená tabu třeba ohledně jaderné energetiky a podporovat její rozvoj. Obnovitelné zdroje racionálně využívat tam, kde se to i ekonomicky vyplatí, v podmínkách České republiky tedy přinejmenším zatím jako zdroje doplňkové. Nesnažit se živelně měnit celá odvětví ekonomiky ideologickým příkazem, ale podporovat třeba tu elektromobilitu daňovým zvýhodněním, a ne formou zákazů vjezdů benzínových aut tam či onam a nesmyslným zdaňováním samotné jejich výroby. Častěji než v nejasných vizích budoucnosti se inspirovat v minulosti – třeba z hlediska rentenční schopnosti krajiny stavbou malých vodních nádrží. Zásadním způsobem investovat do obnovy a přirozených funkcí našich lesů, třeba v České republice krutě zasažených kůrovcovou kalamitou. Nepřipouštět kompromisy v péči o zvláště chráněná území a podporovat ekologicky přijatelnou, zejména domácí turistiku.

Jedině tím, že i po krizi zůstaneme konkurenceschopnými ekonomikami, budeme my v Evropě mít šanci „jít příkladem“ zbytku světa. Rozhodnutí, kterou cestu si vybereme, je jen a pouze na nás.

P.S: Ministr životního prostředí České republiky to nepodepsal a v tom spatřuji pro naši zemi jistou naději.