Spalování uhlí aneb jak si kupujeme svědomí

Žijeme v bublině „západního pokrokového světa“ s vědomím vlastní důležitosti a s přesvědčením, že „poručíme větru a dešti“. Utvrzuje nás v tom počínání Evropské unie, která vytváří rady, sbory a poradní zasedání, kde se o technických problémech rozhoduje prostým zvednutím ruky při hlasování. Při tom vůbec nevadí, že směr určuje např. náctiletá školačka, která navíc, aby mohla dělat revoluci, tu školu opustila. Tím pádem ji neomezují znalosti fyziky, chemie, energetiky, klimatologie a dalších „nudných“ věd. Pak dojde k tomu, že při hledání „úhlavního nepřítele“, který ale musí být z PR hlediska přijatelný, se „demokratickým hlasováním“ vybere uhlík, respektive jeho všudypřítomný oxid uhličitý. Tím je první krok učiněn a „hon na čarodějnice“ v rámci svaté klimatologické války může začít.

Ale válka, a to i ta svatá, něco stojí. Ti „svatí“, hlasující ve jménu snížení „uhlíkové stopy“, ale nic platit nechtějí. Naopak chtějí především vydělávat. Takže se dále odhlasuje, že ve jménu snížení „uhlíkové stopy“ je třeba především investovat. Musí se vytvořit maximální kampaň na „vymývání mozků“, která má jediný cíl, a to přesvědčit lidi, aby více utráceli, respektive tolerovali více utrácení, což vytvoří tok peněž „tím správným směrem“, tedy do kapes těch lidí, kteří hlasují nebo ty hlasující řídí. Aby to správně fungovalo, musí se ale plebsu průběžně něco předhazovat, stále tu prostě musí být nepřítel, proti kterému se lze vymezovat. Jedním z těch nepřátel se stalo uhlí.

Nic proti tomu – uhlí, zejména to méně kvalitní (hnědé), je při spalování opravdu významným znečišťovatelem ovzduší, i když nikoliv primárně oxidem uhličitým, ale především prachem, oxidy dusíku a oxidy síry (N-oxy a S-oxy) a kyselým kondenzátem. Ani to však není tak úplně pravda, protože v současné době máme již k dispozici technologie, které nám umožňují spalovat uhlí jak v lokálních topeništích, tak ve výtopnách a elektrárnách s minimální produkcí emisí. Je to ovšem nákladné a vyžaduje to kontrolu, což není úplně populární, zejména u paliva, které bylo a stále je fakticky nejlacinějším zdrojem energie. Je to ovšem pro eko-populisty ideální nepřítel, paradoxně právě pro svoji „lacinost“. Takže „svatá válka“ má „třídního“ nepřítele. Občanům se vysvětlí, že je třeba tohoto nepřítele potírat všude, kde se na něj narazí a všechny, kdy s tím nesouhlasí označit v první fázi za hlupáky, a pokud dodají smysluplné argumenty, tak za nepřátele pokroku. A co se dělá při revoluci s nepřáteli pokroku vědí ti, co zažili socialismus, velmi dobře.

Ovšem eko-aktivisté tím nevyřeší problém toho, že pokud přestaneme spalovat uhlí, bude nám ta energie někde chybět. Tedy pokud nezvolíme cestu snížení spotřeby, což by ale znamenalo méně utrácení, snížení naší životní úrovně a to by se příjemcům revolučního toku peněz nelíbilo. Vymyslí a odhlasuje se tedy pojem „alternativní zdroje energie“, a to s velkou pompou a tak, aby to působilo dojmem, že jsme „objevili Ameriku“. Ve skutečnosti to tak není. I bez zaškatulkování mezi „alternativní zdroje“ byly tyto energonositelé známy už stovky let, nicméně jejich plošné využití bylo prostě moc drahé. A na tom se bohužel až tolik nezměnilo. Je to ale ideální situace pro ziskuchtivé „revolucionáře“, kterým to umožňuje natisknout spoustu (ale opravdu spoustu) peněz, a ty potom prostřednictvím drahých technologií přesunout do svých kapes. To ale nic nemění na tom, že „alternativní zdroje“ jsou nejen drahé, ale i omezeně použitelné a dostupné, a to v situaci, kdy logicky spotřeba energie stoupá, protože na to, aby koncový uživatel ušetřil v provozu třeba rodinného domu 1 kW, musí se (obrazně řečeno) jinde 2 kW spotřebovat. Přes to „vlak nejede“ a je třeba tedy dál hledat řešení na úrovni „chytré horákyně“, hezky česky aby „se vlk nažral a koza zůstala celá“. A nebyli by to chytráci a odborníci z Evropské unie, v čele s paní Uršulou, kdyby se jim to nepovedlo.

Řešením je právě ta „západní pokroková bublina“, která byla uměle vytvořena, aby nás oddělila od reálného světa, kde fungují jak zákony fyzikální, tak tržní. V bublině bojujeme tak, že vše, co se nám nelíbí, nebo se nám „nehodí do krámu“ vytěsníme mimo a následně se budeme tvářit, že to neexistuje. Proč tedy nestavět uhelné elektrárny v Číně, která není součástí bubliny? V současné době (před koronavirem) se zde spouštěla jedna uhelná elektrárna denně, ale to nevadí, hlavně, když tam je možné díky tomu držet ceny pracovní síly na nízké úrovni a vyrábět tam s maximálním ziskem vše, co pro revoluci v naší bublině potřebujeme. A když toho bude potřeba víc, třeba pro migranty, tedy revoluční soudruhy, kterým musíme zajistit naší „bublinovou“ životní úroveň, tak se toho mimo bublinu prostě víc vyrobí. Jak? To nás nezajímá, respektive v bublině se to nikdo nedozví. Z oficiálních médií tedy rozhodně nikoliv. Toto globální hledisko se mainstreamu daří úspěšně potlačit. Rozšíření eko-revoluce na celou planetu by totiž znamenalo, že energie se vyrobí méně a bude dražší, dražší bude i pracovní síla, začnou fungovat zákony trhu, a to bude konec předraženým technologiím. Paradoxně by to vedlo ke skutečnému snížení emisní zátěže, protože by se prostě snížila spotřeba. Snížil by se ale rovněž tok peněz do revolučních kapes, takže „ruce pryč od toho“. Aby se neřeklo, vytvoří se několik, lidsky se tvářících „neziskovek“, které se z revolučních peněz štědře zainvestují, a pověří se posláním vytvořit zdání snahy o globální zlepšení i mimo bublinu.

P.S. – převzato z Technického týdeníku dle databáze organizace Urgewald:

„Zatímco Evropa se až na výjimky v podobě Polska a Česka aktivně angažuje v odklonu od uhlí, celosvětově se má instalovaný výkon uhelných elektráren zvýšit téměř o 30%. Největší podíl na tomto vývoji má navzdory svým snahám o omezení svého vlivu na změnu klimatu Čína s 746 společnostmi a více než 1400 dceřinými společnostmi v uhelném odvětví. Aktuálně je po celém světě plánováno, nebo je ve výstavbě 579 GW instalovaného výkonu uhelných elektráren, což je nárůst o 29% existující „flotily“, čítající 2026 GW. Jen sama Čína, největší světový spotřebitel uhlí, disponuje potenciálními novými projekty o výkonu 226 GW, tj. nárůst o cca 23% stávajícího stavu v zemi. Následovaná je Indií s 92 GW (41% růst) a Tureckem 34 GW (trojnásobný růst). Z 30 společností, které představují polovinu světové produkce uhlí používaného k výrobě energie, plánuje 24 zvýšení produkce.“