ADVENTNÍ ZAMYŠLENÍ NAD EKOLOGISMEM (1)

Současný svět je přímo zahlcen polopravdami, především sociální sítě, kde často mají jediný cíl — zmást masu lidí kvůli úzkému prospěchu určité elity buď přímo, nebo prostřednictvím nějaké ideologie, jež má někdy kořeny až v prastarých náboženských představách.

Jednou z takových polopravd je i tvrzení, že člověk je součástí přírody, což je výrok, kterým se ohání každý ekologista a ještě k němu dodává, že člověk bez přírody žít nemůže. Ano, člověk je součástí přírody, ale NEJEN. Ve skutečnosti stojí člověk v přírodě pouze jednou nohou a druhou mimo ní. Za hranice přírody ho totiž vyautovala inteligence, vědomí rozdílu mezi Já a Nejá a z něho vyplývající schopnost plánovat si činnost a zasazovat ji do času.

Člověk je zatím jediný známý tvor ve vesmíru, který si dokáže ve své mysli komplexně představit jakýkoli projekt, všelijak o něm přemítat, vzít do úvahy kritérium času — a teprve po tomto duševním modelování tu nejvýhodnější variantu realizovat (ve velmi skromném náznaku jsou toho schopni i primáti). V tom, že člověk je a není součástí přírody, pak spočívá jeho velkolepost, ale i osudová rozpolcenost.

Člověk se vymyká řádu přírody a ihned proti němu začal postupovat. Již postavení prvního obydlí bylo aktem proti přírodě, stejně tak jako vyorání první brázdy. Budovy, stejně jako pole v přírodě neexistují a bez aktivní role člověka jako tvora v opozici vůči přírodě by jejich vznik nebyl možný. Již první starověká města byla umělými útvary, jež vznikly na úkor přírody, a totéž platí i pro to nejprimitivnější zemědělství.

Člověk tedy již na úsvitu civilizace začal budovat umělé životní prostředí, jemuž se obvykle říká technosféra. Celé lidské dějiny nejsou ničím jiným než rozšiřováním technosféry, osvojováním si technologií za tímto cílem. Pravda, vyskytly se lidské kolektivy, jež na samém počátku přestaly technosféru rozvíjet, ale ty se rychle ocitly na civilizačním okraji, stagnovaly jak počtem, tak délkou života, a byly nebo budou pohlceny technologickou civilizací, pokud jim tato civilizace nevymezí k životu nějaký skanzen.

Dějiny lidských civilizací jasně ukazují, co je funkcí technosféry. Je to ochranný kokon, který nás chrání před nevypočitatelností přírody, před přírodními katastrofami, před nákazami a před výkyvy počasí. Je to způsob, jak obrovským energiím přírody (každý hurikán disponuje energií několika desítek atomových bomb) čelit alespoň pasivně.

Základním úkolem technosféry je sice vytvářet prostředky k životu bez ohledu na dramatický nárůst světové populace, ale ukazatelem její zdatnosti je schopnost vypořádat se s katastrofami. Dnešní technosféra vytvořila tak silné ekonomiky, že jsme schopni eliminovat dopady lokálních katastrof, jako jsou hurikány, výbuchy sopek a zemětřesení s vlnami tsunami, ale globální katastrofa v podobě dopadu asteroidu by zřejmě byla nad naše dnešní síly.

Rozvoj technosféry je vidět na současné pandemii covidu-19. Před sto lety v případě španělské chřipky bylo nemyslitelné vyvinout za rok vakcínu, ale dnes u covidu-19 tomu tak je. Pravda, příroda nás místo vakcinace opatřila imunitním systémem, ten však byl u každé z izolovaných lidských skupin nastaven jinak, a stejně ochránil jen 20 % populace, jak vyplývá z údajů o průběhu epidemií v minulých dobách. Technosféra tedy neustále mohutní a jenom ona je schopna ochránit lidstvo nejen před globálními, ale v budoucnu i před kosmickými katastrofami, tedy zajistit, aby lidstvo přežilo i v případě, že bude zničena Země nebo celá Sluneční soustava.

Příroda vytvořila všechny živé tvory na genovém základu a geny neusilují o nic jiného než o co nejpočetnější reprodukci. Po miliony let vedla vzájemná interakce k rovnováze, pak ale příroda evolučním vývojem opatřila jednoho z tvorů inteligencí a tím si položila pod své základy minu. Neboť inteligence umožnila tomuto tvoru usilovat o reprodukci účinnějším způsobem, nahrazováním přírody technosférou, neboť tento postup výhledově umožňuje rozšířit jeho geny do celého vesmíru. A to je onen motor, který žene technosféru dopředu a ekologismus pak představuje brzdu, která se snaží tento motor zastavit.

Všichni živí tvorové jednají pudově, a když evoluce na jednoho z nich naroubovala rozum, vedlo to k vážným problémům, o nichž psychologové vědí své. Chci tím říci, že v hlubinách našeho nevědomí leží vrstvy starého myšlení a archaických obav, jež se léčily obětováním prastarým božstvům. Za určitých krizových podmínek pak tyto vrstvy vyplouvají na povrch, lépe řečeno rezonují s moderním myšlením, hledají si moderní převlek. A v současnosti jsme přímo uprostřed takové krizové situace.

Dá se říci, že celý technický vývoj v druhé polovině 20. století nebývale rozšířil technosféru a počítačové technologie se pak staly oním kritickým závažím, jež definitivně přechýlilo váhy vývoje na stranu technosféry a zatlačilo přírodu do defenzívy.

Počítačové technologie zřejmě povedou ke vzniku sekundárních inteligencí, které se zcela vymaní z vlivu přírody a zavlečou i člověka do umělého světa, do ryzí technosféry. Zcela chápu, že určitý segment populace tato představa děsí až k smrti a snaží se ze všech sil tento proces, podle mého názoru nevratný a nezastavitelný, zabrzdit, či dokonce zvrátit. Pro tyto lidi představuje současnost krizovou situaci par excellence, vidí v ní konec světa (a on to opravdu konec jedné verze světa je) a tudíž se brání pomocí prastarých kulturních vzorců ještě z předkřesťanských dob. V projevech ekologistů lze často najít ozvěny kultu bohyně Gaie, Matky Země, neboť i oni pohlížejí na naši planetu jako na živý celek, personifikují ji, mluví o ní jako bytosti, kterou je třeba zachránit, která současným stavem trpí.

Nejsem první a určitě nebudu posledním, kdo pohlíží na ekologismus jako na náboženský kult, jenž má své proroky a své svaté — a také své kacíře a nevěřící. Dikce, kterou ekologisté používají, se vyznačuje zřetelným náboženským akcentem — nás, kteří nevěříme, je třeba „osvítit“, jak se o to třebas v komentářích k článkům na NP pokouší nick Rada. Je vytrvalý jako skutečný misionář, všechna čest, ale na články s racionálními argumenty často odpovídá odkazy na weby „spoluvěřících“ a ty „kacířské“ eliminuje. Téměř vždy se odkazuje na Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), který se však u každého racionálně uvažujícího člověka kompromitoval prohlášením, že ke svým závěrům dochází konsensem.

Takhle se však chová církevní synod, nikoli vědecká instituce, neboť vědecké poznatky nepřinášely žádné konsensy, ale individualismus rebelů jako například Koperníka, Keplera, Galilea a Einsteina. Navíc vědu dělá vědou teprve oponentura, a pokud konsensuální výstupy OPCC nebudou procházet oponentním řízením, nejedná se o vědeckou instituci, ale o delfskou věštírnu. Tomu pak sekunduje inkviziční chování „zelené“ veřejnosti; na klimatologické kongresy jsou zváni jen „spoluvěřící“ vědci, a pokud se chtějí sejít klimatologové s odlišnými hypotézami, poštvou na ně „zelené“ neziskovky veřejnost, jak se to stalo nedávno v Německu.

Nic z toho nebere nick Rada na vědomí, takže jakýkoli pokus o dialog s ním (a vůbec s každým ekologistou) skončí jako polemika mezi nevěřícím a kazatelem — ten druhý nepřipouští ani stín pochybností a reaguje na ně dopředu naučenými citáty z Bible, schválenými lidmi, kteří začali během času z víry profitovat. Dnes jde všechno rychleji a na vlnu ekologismu, přinejmenším v EU, okamžitě naskočili investoři, inkasující obří dotace do zelených technologií.

Ekologismus také operuje s jiným náboženským fenoménem — s apokalypsou, jejímž věrozvěstem se stala Greta Thunbergová. Připusťme, že vypouštění CO2 opravdu zvyšuje teplotu atmosféry, připusťme i ono zvýšení o 2 °C. Může toto opravdu způsobit zánik CELÉ lidské civilizace a lidstva, jak nás ekologisté apokalypticky straší?

Ano, v určitých místech světa se životní podmínky zhorší, ale v jiných zase zlepší — kupříkladu k osídlení se otevřou obrovské prostory Sibiře a nejsevernější Kanady. Totéž platí pro zvyšování hladiny světového oceánu. Za krátkou dobu měření od počátku tohoto století činí 3,8 mm ročně, což za sto let dává 38 cm. Tento výsledek připadl i konsensuálním vědcům z IPCC málo přesvědčivý, takže doplnili zprávu věštbou, že růst se bude urychlovat a koncem století dosáhne jednoho metru, někteří ekoalarmisté pak operují zcela nepodloženým údajem 2,5 m.

Mám smůlu, že jako námořní jachtař musím něco vědět o dmutí moře. V severním Atlantiku dociluje rozdíl mez přílivem a odlivem řádově jednotky metrů, v některý místech, jako je záliv Fundy na hranici mezi USA a Kanadou, pak 16 m. A přesto tam na pobřeží žijí lidé, kteří se s tímto stavem vypořádali, a je to právě technosféra, která by jim umožnila se vypořádat i s nepodloženým zvýšením o další dva metry, což je pouhých 13 % tamního přílivového skoku. A jsou to zase jenom technologie, které mohou zabránit záplavám níže položených pobřeží a ostrovů, jak se to skvěle daří Nizozemcům, Britům při ochraně Londýna a snad i Italům v případě Benátek, když konečně uvedli do provozu systém protipovodňových bariér v Benátské laguně (ale musí je uvést do činnosti včas a ne jako tento týden). O zániku lidstva nemůže být ani řeč, a kdo něco takového tvrdí, vyhrožuje dnes stejně jako kazatelé ve středověku, když hrozili hříšníkům věčným zatracením.

Nerealistický, až náboženský postoj ekologistů se ozřejmí, když na jejich názory uplatníme kritérium času. Dejme tomu, že mají se změnou klimatu pravdu a též s vlivem emisí CO2. Jenže na jak dlouho snížení emisí CO2 změně klimatu zabrání? Na padesát, sto let, na pět set, tisíc let, na pět tisíc let?! Přece nelze předpokládat, že za tu dobu se klima nezmění vlivem jiných faktorů, o nichž dnes nikdo nic neví, ani ekologisté ne, a přesto hlásají svou víru, jako by měla platit navěky.

Zdroj