Covid „luxuje“ peníze na Green Deal

Údaje o ekonomice členských zemí EU staví před evropské politiky těžké dilema. Na výběr jsou špatná a ještě horší možnost

Bilionu eur se blíží schodek letošních rozpočtů, které země eurozóny musely ukázat v Bruselu (zde). Jenže eurozóna zahrnuje jen 19 států. Takže to není ani zdaleka schodek za všechny státy sdružené v EU. K 976 miliardám eur je proto potřeba přidat ještě další miliardy za zbývajících osm zemí EU, včetně Česka. Tenhle údaj nám sice není momentálně známý, ale vzhledem k tomu, že osm států bez eura (Polsko, Česko, Rumunsko, Maďarsko, Švédsko, Bulharsko, Dánsko, Chorvatsko, zde) představuje 105,6 milionu lidí, což je čtvrtina lidí v EU, nebude to úplně málo. Jen český schodek byl na konci srpna 234 miliard korun (zde), takže již nyní prakticky jistě dosáhl či překročil hranici miliardy eur.

S výraznými schodky počítají vlády členských zemí i v roce 2021. Podle příkladu Německa (zde a zde) je vysoce pravděpodobné, že „covidové schodky“ se potáhnou ještě dalších pár let. Ale zadlužené byly státy v EU již před covidem. Navíc se po jarním vlně vypnutí ekonomik dohodly na společném dluhu 750 miliard eur na obnovu koronavirových škod. Jestli se na začátku příštího roku šéfové vlád domluví na dalším společném covidovém dluhu, to nikdo neví, ale vyloučit se to vůbec nedá. Kolik ve skutečnosti budou schodky letošního roku, to není ještě jisté. Hádat, jak dopadnou schodky příští rok. je už blízko věštění z křišťálové koule, protože co se bude dít s koronavirem a jak na to budou reagovat vlády, neví vůbec nikdo.

Kromě schodkových miliard se ovšem vznášejí ve vzduchu „green dealové“ miliardy, které budou muset členské země nacpat do dekarbonizace a posléze uhlíkové neutrality. Dosavadní neúplné odhady se pohybovaly okolo bilionu eur do roku 2030. Jenže to bylo ještě před tím, než zelená většina v europarlamentu odhlasovala snížení emisí do roku 2030 o celých 60 procent oproti roku 1990. Je tedy pravděpodobné, že prvních 10 let Green Dealu si vyžádá víc, než bilion eur.

Že je těch bilionů už nějak moc? Je. Bez diskuze. Což je pro rozumné politiky samo o sobě špatné rozhodnutí. A ještě horší představuje to, že se kromě „korony“ a starých dluhů evropské státy pustí ještě do bleskové přeměny prakticky celého života, což se neobejde bez dalších dluhů. A podle řady kvalifikovaných předpovědí také bez poklesu konkurenceschopnosti. Z té ovšem do značné míry plyne i schopnost splácet vlastní dluhy, případně si dále půjčovat.

Tím jsme u nejdůležitější otázky. Jak dlouho ještě budou věřitelé ochotni evropským zemím v takové situaci půjčovat? Co si za to řeknou? A kolik nakonec tyhle schodky rozpočtů, zalepené dalšími dluhy, budou stát?

Pro každou vládu musí být prioritou domácí ekonomická situace. S tím, aby byla dobrá, jí však žádný Green Deal nepomůže, protože v něm prostě dobrá ekonomická situace ukrytá není. Bez ohledu na to, co tvrdí zelená lobby, si stačí položit jen otázku, kolik nových pracovních míst vytvoří vnucované solární a větrné elektrárny. Z toho je rychle vidět, že tohle žádná páteř zaměstnanosti ani příjmů rozpočtu nebude.

Z uvedených čísel je zřejmé, že miliarda eur přestává být jakousi mírou. O to víc však vyvstává nutnost šetřit. Protože rozhazování jednoho dne skončí. Příklad Řecka je stále v živé paměti. Ostatně společná unijní půjčka (ke které podle původních představ vůbec nemělo dojít) se domlouvala především pro pomoc jižním státům EU s důrazem na ultra zadluženou Itálii a Španělsko. Ekologistické záměry se do ní dostaly až posléze.

Teď je čas zachraňovat propadající se ekonomiku, atmosféru ve společnosti, společenskou smlouvu, důvěru. Na uhlíkovou neutralitu evropských zemí není čas, prostor ani peníze. O to víc, že dokud se o ni fakticky nezačne snažit i s náskokem největší znečišťovatel Čína, tak není kam spěchat.

Zdroj