Pohádka o tom jak se zásuvka v Linci nadechla atomu z Čech

Upozornění: Pohádka obsahuje tendenční a zažitá klišé, která hraničí s prvky nacionalismu a stereotypem podobnému Krkonoškým pohádkám s Trautenberkem. Pohádka nese prvky popíráním problémů současné planety. Pokrytectví, které se autor snaží čtenářům představit a nekorektně vnutit je smyšlené a neodpovídá skutečnosti. ( Ministerstvo pohádek a kouzel – nezisková organizace)

Jako mladý student university Johannese Keplere chodil Dlouhý Hans pravidelně a dobrovolně čistit ředidlem posprejované a zašpiněné cedule na lampách směřující svá poselství a hesla k Dolnímu Dvořišti, tedy čelem k podivným lidem přijíždějících do rozkvetlých Rakous.

Vždy, když na svém kole projížděl Freistadtem měl v těšení, že se znovu objeví ten příjemný pocit který se nesl od krku až k podbříšku a zažíval ho vždy, když opravoval a čistil na lampách rozvěšené cedule s nápisy „Temelín je nehospodárný“ „Štop Temelín„.

Byl to nějaký podivný Pavlovův reflex, jak to skončilo a vložil vše důkladně do svého baťůžku a chtěl vesele naskočit na kolo , tak musel jít dlouze čůrat./ na dotazy dětí, které tato část nejvíce zaujala, reagoval tatínek mlčením a pokračoval dál/

Dlouhý Hans mezi tím od čištění cedulí přešel plynule ke strhávání cedulí, měnil barvu vlasů jako se střídá léto se zimou a jaro s podzimem. No a vždy když viděl obličej toho korutanského švajne-rajne hejtmana a on mu mohl nakreslit hitlerovský knírek, ten pocit se vrátil jako bumerang australskému lovci klokanů . Jak Dlouhý Hans stárl začal být ten opojný a tajemný pocit stále více intenzivnější.

V Dunaji děti proteklo spoustu vody a Hans svůj oblíbený pocit přetavil v potomky…. No přetavil?Tatínek se podrbal váhavě na hlavě…Tady bych řekl ,asi přetočil na vrtuli větrné elektrárny nebo tak něco.

Hans byl úspěšný muž, ale i přes svůj úspěch a věčný úsměv měl zvláštní vztah s rodiči, protože jedinou matku, kterou měl skutečně rád, byla neznámá Jihočeská matka, což jeho otec nikdy nedokázal přijmout a pochopit. Hans rád třídil odpad, ale jeho dlouhý úsměv mu vždy zkazila statistika na zadní stránce Der Štandardu, kde ti prokletí Češi co nosí ponožky v sandálech byli v tabulce spolu s Bulharama, Slovincema a jinou východní pakáží v tabulce třídění před Rakouskem, vždy z trucu a zbytku šťávy protestanta, který ještě uvnitř zůstal hodil z naštvání zmačkaný Štandard do popelnice na sklo.

Krok střídal krok , úspěch střídal podpis za každou peticí, která měla omezit fosilní paliva. Někdy se sám přistihl, že tleská jako malé dítě, když paní Merkel v sousedním Německu oznámila ustoupení od jaderné energie a napravila kroky toho zrádce rusofila Schrodera.

Pak ten pocit přišel znovu, nečekaně, byl nervózní a snad poprvé začal pochybovat zda je to richtig, zda to má tak být. Ta kombinace pocitů byla vražedná a drásala celé jeho tělo, jako když hodíš ostrou papričku do kokosového mléka a cucáš ji papírovým brčkem, prostě echt speziell šmak. Ten den si koupil elektromobil a když ten večer poprvé položil klíčky na stůl a skrz to malé očko na přívěsku se díval na večerní zprávy ORF, polil ho příjemný pocit. Déjà vu, Bella Ciao nebo co to sakra je??? …. Uviděl ji v televizi, ten cop byl stejně dlouhý nebo delší než nový nabíjecí kabel k Tesle. Vykřikl JA, JA!!!

Věděl, že všechno co dělal celý život mělo smysl a šel si v klidu lehnout. Tento lednový večer byl trošku chladnější, tak si lehounce přitopil delším dotykem na bezdotykovou obrazovku centrálního vytápění v domě na bývalé ulici Franzi Dinghofera, která nově mění jména. Pustil si oblíbené U2 , políbil spící děti a šel v klidu spát.

Zatímco na krásně vyleštěnou kapotu nové Hansovi Tesly se snášela vločka za vločkou, tak v dálce si smutně odfoukla čtyřicet let nedostavěná elektrárna Zwentendorf , železobeton v ní zaskřípal a padající kusy betonu jako by chtěly něco říci, možná snad zakřičet . Ne nikdo jí neposlouchal, už léta byla jen všem pro posměch nebo dobrá jen pro pár čáranic sprejem a když ji svět zakryl její smutné zelené oči tisícovkou solárních panelů, tak to vzdala.

Milé děti stejně jako stromy nebo zvířátky spolu mluví, tak i elektrárny si posílají zprávy, vyprávějí si příběhy a zážitky. Ale tento večer dráty hučely, bzučely jako ve filmu Král Šumavy, nervozita se přenesla na převaděče, rozvaděče a nakonec i na ty potvůrky zásuvky, kterým se začaly svírat krky a zoufale se nadechovaly nepravidelné šťávy. Ten pocit jako, když se topíte, tedy přesněji topíte ve vodě. Už bylo ve zdi jen na dva nádechy. Vydržím to, nebo umřu a se mnou i ta nová rybička v akvárku v dětském pokoji, které když klesne teplota o stupínek , tak jde bříškem nahoru, říkala si zásuvka za zásuvkou od Lince po Záhřeb.

Už, už ….. A najednou přišla ta opojná chuť, chuť záchrany, ten hluboký nádech, ale…. co to je „šajze“ zakoulela dírkama zásuvka? Nějak divně ta vídeňská energie smrděla uhlím nebo snad atomem? Pro místní zásuvky prostě absolutně neznámá chuť, jako když líbáte kuřáka, nebo když ti někdo chrstne polskou vodku do přepěťové ochrany. Horší, než být znásilněna italskou vidlicí na kabelu, ale žiju. Kde je ta čistá energie z hor, luk a polí????

Hans se ráno probudil, uvařil dětem snídani, zapnul jim na krátko pohádky, zkontroloval stoprocentní nabití svého mobilního telefonu, elektrickým kartáčkem vyčistil chrup zatím co toustovač opékal ty milované tousty. Následně odpojil hrdě nabíječku od nového miláčka rodiny a za zvuku příjemného bzučení odvezl děti do školy až před hlavní vchod. To ráno ještě nečetl Der Štandard.