Ekoaktivistko Alžběto se posadilo do silnice, protože je zděšeno, jak moc ignorujeme klimatickou krizi (Rozhovor)

S aktivistkem Alžběto o dvou protestech v Mladé Boleslavi, o tom, co hrozí naší planetě, pokud nezačneme jednat, nebo o tom, proč o sobě mluví ve středním rodě.

V pondělí 26. dubna obletěla republiku zpráva o protestu, který proběhl v Mladé Boleslavi. Mladé aktivistko Alžběto se v odpoledních hodinách posadilo doprostřed rušné silnice u kruhového objezdu a s transparentem v rukou blokovalo dopravu, dokud jej neodnesli policisté. Čelilo nadávkám, klaksonu autobusu, fyzickému útoku jednoho z řidičů a posléze také záplavě nenávistných zpráv na internetu.

Hlavní cíl akce se ale vydařil. Vyvolat pozornost. Stovkám tisíc lidí se dostalo před oči heslo: „Jsem zděšeno tím, kolik utrpení způsobí klimatická krize“, které mělo Alžběto vyvedené na kartonovém transparentu. Akce přitáhla zájem lidí, a tak se Alžběto rozhodlo svůj protest o týden později zopakovat a tentokrát si přilepit ruku k zemi vteřinovým lepidlem.

Z obou akcí vznikla virálně se šířící videa, jejichž cílem je šířit povědomí o blížící se ekologické katastrofě. Alžběto z hnutí Exctinction Rebellion nám v rozhovoru popsalo, jak se cítilo, jaké protesty budou následovat, proč se rozhodlo vrhnout do silnice a také proč o sobě hovoří ve středním rodě. 

Jak ses cítilo během protestu, když jsi blokovalo dopravu na rušné silnici v Mladé Boleslavi?

U prvního protestu to byly dost silné emoce, protože jsem ještě nikdy v takové situaci nebylo. Bylo pro mě důležité, že tam byli ostatní lidé z hnutí. Mělo jsem pocit, že mě mohou podpořit. Ze začátku, když na mě začali řidiči být agresivní, tak se mě to dotýkalo a cítilo jsem, jak na mě doléhá bezprostřední agrese. Ale potom jsem si postupně uvědomilo a zracionalizovalo si, že je to jejich přirozená reakce a bylo jsem schopno se od toho oprostit. Pak už to bylo jednodušší.  Stačilo si uvědomit, že neútočí přímo na mě, ale že to jsou jen nějaké emoce a efekt, který to v nich přirozeně vyvolalo.

Pak bylo samozřejmě nepříjemné, když na mě houkal ten autobus, protože z toho po minutě houkání bolela hlava. Snažilo jsem se to tam přečkat. Další silné emoce přišly poté, co mě odnesli z vozovky policisté. V té chvíli jsem cítilo lehkou bezmoc a velký rozpor mezi tím, že jsem mělo v hlavě strašidelné scénáře toho, co se v budoucnu stane, když nic nebudeme dělat. Bylo to tam přímo tváří v tvář lidské otupělosti. Po protestu přišla dost velká úleva a klid z toho, že už jsem to mělo za sebou.

Jednotlivá akce ničemu vyloženě nepomůže, nijak nezachrání planetu, je to akce jednotlivce, ale může na problematiku upozornit, což se stalo.

Proč ses rozhodlo protestovat znovu týden poté?

Bylo to dost dané tím, že jsem chtělo dát najevo, že to myslím vážně, a že to nebyl nějaký zběsilý úlet, ale to nebyla ta hlavní motivace. Stále převládá to, že situaci neřešíme adekvátně. A taky, když jsem vidělo, jaký potenciál má ta akce a jakou pozornost to může dostat, tak jsem toho samozřejmě chtělo využít.

Na sociálních sítích mi přišlo, že většina z toho, co tam lidé psali, byla buď negativní, nebo to bylo dokonce až nenávistné. Myslíš si, že to i přesto stálo za to? Byla ta forma protestu zvolena vhodně?

Já si za tím protestem pořád stojím. Už 30 let víme o klimatické krizi a desítky let už se tu dějí zelené protesty a petice, apely odborníků, ale nikdo to nenásleduje. Je to součást strategie našeho hnutí. My se domníváme, že toto nefunguje, a proto volíme jinou formu protestu, která je kontroverznější, vyvolává daleko větší rozruch a tím pádem potom přichází i negativní reakce. My s tím počítáme a určitě to je to součást toho procesu.

Krom toho bych rádo řeklo, že i negativní publicita je publicita a díky tomu, že tam bylo tolik negativních reakcí, tak se to dostalo dál a dál k lidem, kteří k tomu třeba tak negativní nejsou a ve kterých to probudí zvědavost. Zamyslí se, proč asi jdu mimo svoji komfortní zónu a proč  toho asi tolik obětuji za takovouhle věc. Že to asi bude vážné. A něco si dohledají.

Nemyslíš si, že tento protest na boj za záchranu klimatu trochu vrhá negativní světlo? Spousta lidí si řekne, k čemu pomůže to, že se někdo posadí do silnice v Mladé Boleslavi?

Rozumím. Jednotlivá akce ničemu vyloženě nepomůže, nijak nezachrání planetu, je to akce jednotlivce, ale může na problematiku upozornit, což se stalo. Teď se o tu akci zajímá spousta médií a v nich už dostávám prostor na to, abych vysvětlovalo celou svoji motivaci a abych třeba i mohlo nastínit ten problém a jeho závažnost. 

Bez toho, že jsem to udělalo, by naše hnutí teď nedostalo do reportáží. My jsme teď rok dělali spoustu menších akcí, které překračovaly i zákon. Ale nic z toho nebylo tak kontroverzní. A my potřebujeme kontroverzní věci, aby to rozpoutalo debatu.

Kde jste vzali nápad na tento konkrétní protest? Viděl jsem, že už ve Velké Británii to předtím dělali vaši kolegové z Extinction Rebellion.

Arne Springorum, což je člen hnutí, který je asi navenek nejvíc vidět, prý o takovéto akci přemýšlel už dlouho dopředu. Myslel, že bychom mohli v malém počtu lidí zablokovat magistrálu nebo jiné významné místo. Během toho, co on to plánoval, tak přišel impuls ze zahraničí. Ale neděje se to jen ve Velké Británii, děje se to i v Německu, v Dánsku, v Izraeli a ve Francii. Ve chvíli, kdy to viděl tam, tak to bylo přesně to, co potřeboval, a začal s tím. Ostatní se přidávají.

Potřebujeme naprosto radikální změny, a ne to, že se zavážeme, že za padesát let přestaneme vypouštět oxid uhličitý nebo něco podobného. To je nicneříkající.

Co hrozí naší planetě, pokud nezačneme jednat?

Zhroucení ekosystémů. Zvýšení průměrných teplot, kvůli čemuž bude více vysychat krajina, nebude úrodná půda. Půda nebude vsakovat vodu a tím pádem odteče z území, které pak bude méně příznivé životu. Tím pádem budou dost velké oblasti pro člověka neobyvatelné a bude následovat migrace. 

Pokud se ptáme přímo na dopad na planetu, tak pokud budeme pokračovat jako dosud, nejspíše zahyne několik miliard lidí. Nějací lidé asi přežijí, takže zřejmě nedojde k naprostému vymření lidské populace. Dopad na planetu bude výrazný, ale zároveň ona má dost velkou schopnost regenerace, takže třeba za deset let už se to začne zase vracet do normálu poté, co vymizí velké množství lidí. Došlo by ke stabilizaci a příroda by se adaptovala, lidi ale nejsou tolik adaptabilní druh. 

Rádo bych ale podotklo, že tady nejsem od toho, abych radilo politikům, co mají dělat nebo abych předávalo odborné informace, to není můj obor. Já studuji design. Já nejsem klimatolog.

Odkud čerpáš informace o závažnosti té situace v souvislosti s globálním klimatem? Odkud pramení fakta, která tě přiměla posadit se do silnice?

Naše hnutí má přednášku, která se jmenuje Míříme k vyhynutí a co s tím dělat. Ta je původně z Británie a vytvářeli ji lidé na základě řady zdrojů, následně ji fact-checkovali klimatologové. To je zdroj těch nejkomplexnější informací a toho obrázku, který mám. Jinak samozřejmě jsou i další impulzy, přednášky a například diskuse uvnitř hnutí. Ale kdybych mělo uvést dva nejrelevantnější zdroje, tak to je IPCC report z roku 2018, který je asi nejkomplexnější, ale je ještě dost konzervativní a teď loni vyšel Climate Reality Check. Česky se to jmenuje Klima – Skutečný stav věcí.

Co bys chtělo, aby bylo ideálně výsledkem tvých protestů? Tady se povedlo přitáhnout spoustu pozornosti, ale co je dlouhodobým cílem? Přesvědčit politiky, aby začali jednat?

Ano. Vytvořit tlak na politiky. A to se stane tak, že naše hnutí bude růst. A to se důsledkem této akce děje.

Myslíš, že politici nedělají tolik, co mohou? V platnost byla uvedena například Pařížská dohoda.

Všechno to je strašné konzervativní a strašně nedostačující. My potřebujeme naprosto radikální změny, a ne to, že se zavážeme, že za padesát let přestaneme vypouštět oxid uhličitý nebo něco podobného. To je nicneříkající. To je jen tak, že se to řekne, aby to oficiálně někde viselo. Ale vlastně už teď ani státy nedodržují to, k čemu se zavázaly v té dohodě. Takže ani tento postup nefunguje. Náš požadavek je zapojit do politiky občany a zřídit občanské shromáždění. Uvědomujeme si, že tato opatření jsou příliš radikální na to, aby si to dala jakákoli strana do programu. To jsou nepopulární kroky, a proto navrhujeme občanské shromáždění, které potom může dostat za úkol tuto situaci řešit.

A pak mi nestačilo být veganem, jezdit do školy na kole a žít zero waste. Už jsem se potřebovalo i reálně angažovat.

Je v Česku politická strana nebo politik, kdo tento problém akcentuje tak, že bys jej vyzdvihlo? Je tady vůbec někdo takový?

Nejsem si toho vědomé. Já politiku tak moc nesleduji, ale asi bych o tom člověku vědělo. Rozhodně jsou tady hlasy, které se staví proti klecovým chovům. Nebo se například staví za obnovitelné zdroje energie. To je například Strana zelených, ale nikdo to rozhodně nevyslovuje adekvátně. On by je pak nejspíš nikdo nezvolil.

Kdy ses začalo více zajímat o stav naší planety? Byl tam konkrétní spouštěč, nějaký okamžik, nebo to byl tvůj dlouhodobý vývoj?

Já jsem vyrůstalo v Harrachově. Přímo za domem jsme měli les. Díky tomu jsem si vybudovalo vztah k přírodě. S mamkou jsme každý den chodili na procházky. Potom v mých patnácti letech mi má spolužačka, která byla veganka, asi v pěti minutách představila argumenty, proč být veganem a já jsem se ještě ten den rozhodlo, že přestanu jíst maso. A pak se ke mně začaly dostávat informace o tom, co všechno lidstvo způsobuje přírodě a začalo mě to dost bolet. Bylo jsem z toho zoufalé. 

Pak jsem jelo ještě to léto na environmentální tábor, který vedli studenti z Masarykovy univerzity, konkrétně z environmentální katedry, v Brně. A tam jsem na to zvládlo kompletně nahlédnout. Oni mi poradili, jak mohu změnit svoji spotřebu, abych méně zatěžovalo životní prostředí. To jsem pak dělalo třeba tři roky, pak jsem bylo dospělé, už mi to nestačilo, a tak jsem se do toho aktivismu pustilo rovnou. A to bylo ještě spojené s tím, že předtím asi v šestnácti jsem bylo na Klimakempu. To je akce hnutí Limity jsme my, která vždy cílí na nějaký důl nebo rypadlo, které obsadí. Tam jsem si přičichlo k aktivismu a bylo jasné, že někdy v budoucnu to bude moje cesta. A pak mi nestačilo být veganem, jezdit do školy na kole a žít zero waste. Už jsem se potřebovalo i reálně angažovat.

V jeden den budou desítky lidí dělat tuto akci ve Velké Británii, Německu, Holandsku, Francii, Polsku a Izraeli.

Ty se identifikuješ jako nebinární osoba. Většina médií o tobě v souvislosti s tvým protestem referovala v ženském rodě, jako o aktivistce. Jak jsi na to nahlíželo a myslíš si, že je česká společnost na takovouto odlišnost připravena?

Já na to nahlížím tak, že mám pocit, že nemůžu nikoho nutit do toho, aby mě oslovoval tak, jak si přeji. Pro mě to primární a nejdůležitější je to, že když jsem se rozhodlo změnit, jakým rodem o sobě a mluvím, tak jsem se začalo cítit více koherentně. Předtím jsem mělo pocit, že o sobě mluvím, ale že to nejsem já. Pro mě je nejdůležitější tento osobní posun. Uvědomuji si, že lidi na to nejsou zvyklí, a tak to po nikom nevyžaduji.

A jestli je na to česká společnost připravená, to vůbec netuším. Ale myslím, že už tady nějaké duhové změny probíhají pár let a že tady osvěta probíhá. Myslím, že je čas to neskrývat a mluvit o sobě tak, jak to cítím. 

Odkdy o sobě víš, že jsi nebinární osoba? Přišlo jsi na to v nějaký moment, nebo to víš od dětství? A kdy jsi s tím vyšlo najevo mezi přáteli a rodinou?

Já jsem to dlouho tušilo. A protože na mě můj brácha byl násilný, tak jsem odmala chtělo být taky tak silné. Takže jsem celé dětství chtělo být kluk, a třeba ve svých třech letech, vždy, když se někdo zmínil o mojí holčičkovatosti, tak jsem prohlašovalo, že stejně za měsíc budu kluk. Bylo to vždy přítomné a mělo jsem pocit, že kluci to mají jednodušší. A pak asi od mých čtrnácti jsem si uvědomovalo, že se necítím být ženou ani holčičkou. Byly mi vždy protivné stereotypy, které se k tomu vážou. Ale nikdy jsem to nějak neřešilo, a pak třeba před třemi lety jsem začalo srandičkovat s tím středním rodem a cítilo jsem, že by to mohla být cesta. 

Před nějakou dobou jsem došlo k tomu, že se necítím být ani muž, ani žena. S identifikací jako nebinární osoba to není úplně žhavé, protože to jsem bylo už před tím, než jsem zjistilo, že to vůbec má nějakou nálepku. Takže to je spíše pro zjednodušení. Ve středním rodě o sobě mluvím posledních třeba 4–5 měsíců, kdy jsem se rozhodlo, že to budu používat. Byl to dost impuls z mého okolí, které mi dávalo najevo, že je s tím v pohodě a že bych to asi mělo udělat, když to tak cítím.

Respektují lidé kolem tebe tvoji identitu a oslovují tě správně?

Jak kdo. Moje mamka to nezvládá vůbec a docela to ignoruje. To okolí, které mě poznalo poslední dobou, to většinou respektuje. Asi je to tím, že se pohybuji mezi alternativnějšími lidmi a i ty lidi na škole jsou většinou uměleckého zaměření a bývají volnomyšlenkářštější.

Můžeme v příštích dnech, týdnech či měsících očekávat další osoby, které budou podobně jako ty protestovat v ulicích českých měst?

Já bych rádo řeklo, že teď se to dělo už asi šest týdnů v kuse. Měsíc už to běželo přede mnou. Každý týden si někdo sedal. Teď v pondělí máme paní, která se rozhodla, že bude sedět. Takže se to možná stane. V červnu plánujeme masovější akci, která bude zároveň, zatím to vypadá, celoevropská, ale třeba se přidají i další státy. V jeden den budou desítky lidí dělat tuto akci ve Velké Británii, Německu, Holandsku, Francii, Polsku a Izraeli. Snaží se to teď rozšířit globálně, takže je možné, že toho bude daleko více. Zároveň ještě plánujeme Velkou rebelii na konci června.

Co znamená Velká rebelie?

Velká rebelie je nejmasovější akce roku našeho hnutí. Má to vždy jinou formu, podle toho, jaké téma je zrovna aktuální. Většinou to obsahuje to, že desítky lidí na jednom místě nějakým způsobem překročí zákon a jsou zatčeni. A to už je potom ta masová občanská neposlušnost, ke které se snažíme spět jako hnutí.

Zdroj