Odstavte Temelín, v Bavorsku padají trakaře
Uveřejněno dne 29 března 2011 000 13:37
V pondělí jsem si představoval, že jedu po D1, svištím si to přiměřených tak asi 150 v levém pruhu, žádný blikající Lacina za mnou a najednou bum, prásk a tma. Pak už jen cesta mé nesmrtelné duše do nebes. A nevím, jestli by ta moje dušička potkala dušičku toho kamioňáka, který usnul a přeletěl svodidla. Zahynul současně se mnou a do nebíčka nebo do peklíčka půjdeme společně.
Takovýchto a podobných příběhů se ročně na našich silnicích odehrají stovky a výsledkem je něco okolo 800 mrtvých a spousta zmrzačených a zraněných lidí. A pozornost to vzbudí jedině když zahyne nějaká „celebrita“ nebo má nehodu autobus s alespoň dvaceti mrtvými. Ale jinak, i když je nehoda sebetragičtější a záběry z ní sebedrastičtější, tak to v postatě s vůbec nikým nehne a sedá bezstarostně do auta.
To samé se dá samozřejmě říct o vodní, letecké, vlakové, či jiné dopravě. Nikdy se nikdo někam nedopravil, aby to současně také nestálo život nějaké malé promile či spíše zlomek promile z celkového počtu cestujících. A nemusí to ani být doprava nějakým technickým prostředkem. Stačí jít pěšky a můžete zahynout. Kdysi jsem četl povídku v níž se dívka stydí svému snoubenci přiznat, jak zahynul její otec. Nakonec to z ní ale nějakým způsobem dostane a zjistí, že tatínka zabilo prase. Ano, prase, chované na balkóně neapolské rodiny, které svou močí zničilo balkonové nosníky a propadlo se přímo na tatínka.
Takže, způsoby smrti mohou být velmi kuriózní a mrtvých je při nejrůznějších nehodách na světě určitě víc než sto tisíc. A v podstatě to nikdo neřeší a ani nemůže řešit. Ale, jakmile je někdo zraněn či dokonce zabit v jaderné elektrárně, tak je oheň na střeše. Ne nechci bagatelizovat jadernou havárii v Černobylu, bylo to neodpustitelné selhání, ale na druhou strane mi opravdu nikdo z odpůrců jaderné energie nedoákzal vysvětlit, jak to, že další dva bloky té elektrárny ještě hodně let pracovaly a vyráběl proud. A bez lidské obsluhy to samozřejmě nelze.
Článek jsem začal psát včera večer a dnes ráno jsem zjistil, že kolega Václav Husák napsal prakticky ve stejnou dobu článek na velmi podobné téma. Nemrzí mě, že přicházím až po něm. Nenosíme své články na patentní úřad s tím, aby nám úředník potvrdil čas odevzdání patenové přihlášky s tím, že nechceme být věčně druzí jako kdysi Jára Cimrman.
Pro mě má ta japonská katastrofa zcela jiný rozměr. Jestliže i při tomto rozsahu katastrofy to ty japonské jaderné elektrárny nějak „ustojí“ a rozsah škod, i na životech, bude omezený, pak to není argument proti jaderným elektrárnám, ale spíš pro ně. Ale začít nyní ve zmatku kontrolovat všechny evropské jaderné elektrárny je absolutní nesmysl.
To by dávalo smysl pouze tehdy, kdyby japonské problémy byly způsobeny nějakou technickou závadou na zařízení a všechna podobná zařízení, stejně jako letadla, aut anebo žehličky té výrobní série by se proto podrobovala revizi. Tak tomu ale zcela nepochybně není, už jenom proto, že jaderných reaktorů je více typů a jejich výrobců je také víc.
