NEJVĚTŠÍ NEPŘÁTELÉ EKOLOGIE

Za minulého režimu se říkal vtip, že největší nepřátelé socialismu jsou čtyři, a to jaro, léto, podzim a zima. Protože při všech změnách počasí, srážek apod. režim reagoval nesmyslně (pokud tedy vůbec) a, bez ohledu na to, že se roční období střídají vcelku pravidelně a zákonitě, nezvládal elementární přípravu na jejich příchod.

Hlavní nepřátelé ekologie jsou pouze dva: Matematické, fyzikální a chemické tabulky pro střední školy (z doby, kdy jsem studoval, dnes je lze docela dobře substituovat Wikipedií a podobnými zdroji na internetu) a kupecké počty, především trojčlenka (která se snad proto na školách přestala učit).
Proč?
Protože opravdu na naprostou většinu fantasmagorií, hlásaných ekologickými aktivisty, ale mnohdy i seriózně se tvářícími institucemi, stačí zpravidla řádový odhad a extrapolace pomocí té trojčlenky, aby bylo naprosto jasné, že se jedná o totální a v praxi nerealizovatelný nesmysl, případně že by to bylo tak šíleně drahé, že by se to prostě nedalo ufinancovat.

PŘÍKLADY

Podíváme-li se na ekology propagovanou elektromobilitu, pak vidíme následující problémy:

1. Při stávajících zdrojích energie, zejména elektrické, by bylo možné provozovat prakticky jen zanedbatelné množství elektromobilů, ne o moc větší, než kolik jich je v současné době
2. Pro náhradu benzínu elektřinou bychom potřebovali více než jeden Temelín, který by vyráběl elektřinu jenom pro elektromobily
3. Vázla by logistika – nabíjení trvá (i rychlonabíjení, které navíc zkracuje životnost baterie) podstatně déle než plnění nádrže benzínem (dokonce i pomaleji tekoucí naftou), navíc dojezd elektromobilu na plnou baterii je cca třetinový (a oproti některým typům standardních aut na benzín ještě menší) než u auta na benzín, takže i kdyby nabíjení trvalo stejně jako plnění nádrže, musel by být nabíjecích stojanů cca trojnásobek, větší délka nabíjení tuto potřebu nabíjecích míst oproti čepování benzínu ještě násobí dál.
4. Benzín a nafta jsou zatíženy poměrně velkou daní, masový přechod na elektromobily by znamenal buď výpadek státního příjmu z této daně, nebo drastické zdražení elektřiny pro elektromobily. Nastal by asi i problém s nabíjením elektromobilu v domácnosti, které by bylo buď postaveno mimo zákon, nebo by došlo k drastickému zdražení elektřiny i pro domácnosti (aby se domácí nabíjení elektromobilu nevyplatilo). Dokázal bych si představit i speciální tarif na elektřinu pro majitele elektromobilu (a jejich domácnosti), který by fungoval podobně jako poplatky za rozhlas a televizi, tedy vykroutil by se z nich pouze ten, kdo by byl schopen prokázat, že elektromobil nabíjet nemůže (a to ještě ne všichni takoví).
5. Fantasmagorie ekologických aktivistů o tom, jak bude elektromobil přes noc nabíjen fotovoltaickými články, jsou už jen “třešničky na dortu”. Ani nabíjení elektromobilů přes den (zaparkovaných u zaměstnavatele) jednak principiálně nefunguje (stačí spočítat kolik plochy solárních panelů by muselo být na jedno auto), jednak by znamenalo, že za pošmourného dne půjdou zaměstnanci domů pěšky, protože se jim baterie prostě nedobije.
6. Už jsem se tu zmiňoval dříve, že při našem současném energetickém mixu vyprodukuje elektromobil na sto km jízdy zhruba dvojnásobek skleníkových plynů a dalších škodlivin; pouze “nejsou vidět”, protože elektromobil “má výfuk v elektrárenském komínu”. Masívní zavádění elektromobilů by nutně vedlo k tomu, že by bylo nutno rychle stavět další elektrárny, a rychle se dá postavit prakticky jen paroplynová nebo uhelná elektrárna (skleníkový efekt mají srovnatelný).
7. Je vcelku jasné (a někteří ekologové, ale i s nimi spolupracující piráti (např.) to přiznávají, že totiž “elektromobilizace” by ve skutečnosti znamenala drastické omezení individuální dopravy (na úroveň srovnatelnou s časy nacistické okupace nebo raných let komunistické diktatury), což plně odpovídá některým idejím, hlásaným těmi z řad ekologů, kteří jsou v současnosti považováni za extrémisty (a “umírněnými ekology” takto presentováni). Je ovšem otázka, zda ti “neextrémisté” v reálu jen chtějí dosáhnout toho samého skrytější cestou. A je jasné, že při stávající úrovni hromadné dopravy by odstranění individuální mobility znamenalo buď naprosto neskutečné dotace do dopravy hromadné (aby byla funkční, chtělo by to dotace na úrovni výstavby několika jaderných bloků, ale průběžné a neustálé), nebo v podstatě přinucení obyvatel, aby měli práci v blízkosti bydliště (ideálně do vzdálenosti, kterou lze dojít pěšky) a nikdy nikam necestovali.
8. Je třeba odmítnout i fantasmagorie o sdílení elektromobilů a dalších dopravních prostředků. Ono to nefunguje v podstatě ani u těch kol a koloběžek, u nichž se dá důvodně předpokládat, že je používají prakticky jen “alternativně myslící” jedinci zhruba jednotného střihu. Zkoušelo se to i ve zdravotnictví (např. sdílení operačních sálů) a nakonec to zhaslo alespoň v tom smyslu, že ty sdílené provozy kdosi stabilně spravuje a pouze nějak (a za svého dohledu) zapůjčuje jednotlivým oddělením (takže to “sdílení” spíš připomíná náhradu individuálních aut taxíky). A v některých “nemocnicích na okraji města”, to mají vyřešeno tak, že sice mají soustředěný komplex operačních sálů v jednom místě jedné budovy (což přijde levněji z hlediska stavby i provozu), ale každý obor tam má svůj sál a cizí si půjčuje jen v nějakém výjimečném případě (třeba velká dopravní nehoda ve spádové oblasti nemocnice).

Ekology propagovaný vodík lze odstřelit tím, že z něj lze získat zpět jen asi desetinu energie (oficiálně přiznáváno “provodíkovými weby”), která byla vynaložena na jeho výrobu. Což ho posouvá snad až někam za biomasu, pěstovanou v podzemí pod LED svítidly, která je alespoň lépe a bezpečněji než ten vodík skladovatelná.

Velká úložiště elektřiny v bateriích váznou na kupeckém počtu typu kolik lithia je potřeba na uložení potřebných ampérhodin a kolik je ho vůbec sehnatelného na světovém trhu. Těžba lithia by se musela zintenzívnit, musela by být exploatována i velice chudá ložiska, což by znamenalo, zase ta zatrachtilá trojčlenka!, totální devastaci rozsáhlých území, podstatně rozsáhlejší než někdejší povrchová těžba uhlí na severozápadě Čech (ropáky by nahradili nějací “lithiáci” nebo “ruďáci”.
Z kupeckých počtů také vyplyne, že energie v plně nabitém úložišti (jen pro potřeby ČR v zimě, kdy bývá inverze a rostou nároky na topení a musíme reálně počítat s nejméně 50 dny takového počasí v jednom tahu) představuje asi dvě hirošimské jaderné bomby (ve skutečnosti asi ještě víc, protože tento typ akumulátorů se nedá vybít do dna bez jeho zničení, takže by tam musela být ještě nějaká zbytkové energie, normálně ponechávaná v akumulátorech, která by se ovšem při tom výbuchu uvolnila také), a na rozdíl např. od skladu uhlí o stejné energetické kapacitě, může taková megasoustava akumulátorů opravdu bouchnout.
Je, pochopitelně, třeba jasně odmítnout spekulace, že než se postaví příslušná infrastruktura (protože o ždímání těch desítek až stovek miliard, z nichž ledacos “ukápne” do “těch správných” kapes, vlastně jde především), tak budou dokončeny “zázračné” články, nepotřebující lithium a neschopné exploze. Šiřitele těchto keců je třeba jasně odkázat na to, že až ty články budou k dispozici v komerční podobě a ukáží se být schopné masové výroby za v praxi přijatelnou cenu, pak bude možné strategii v oblasti energetiky přehodnotit. Ale do té doby bude výhodnější ty desítky a stovky miliard dávat raději do něčeho, co prokazatelně funguje (a to je v podstatě jedině jádro, možná geotermální energie).
Problematické je také počítání s tím, že by se ke skladování (či výrobě vodíku nebo ještě něčeho jiného) používaly přetoky laciné nebo dokonce zápornou hodnotu mající energie ze solárních a větrných parků v Německu.

Problémy jsou zde dva:

1. Až Německo potlačí ekologické organizace a postaví vysokokapacitní elektrická vedení mezi těmito zdroji a průmyslovým jihem země, tak tyto přetoky budou značně zredukovány.
2. Historie nás učí na mnoha příkladech (které jsou součástí běžné školní látky), že závislost v čemkoli na Německu je pro nás velice nevhodná strategie, vedoucí prakticky vždy k tragickým koncům.

“Dekarbonizace” má opět problém s kupeckými počty. Na její odhalení jako nesmyslu stačí jen přepočet tepla, které nyní dodávají teplárny (nejčastěji kombinované zdroje teplárenského tepla a elektřiny) na elektřinu (protože převádění tepláren na plyn, případě náhrada dálkového vytápění lokálními plynovými kotli z hlediska skleníkových plynů nemá smysl. Tuto praktickou “skleníkovou paritu” uhlí a plynu způsobují pravidelné a stávajícími technologiemi neřešitelné úniky metanu, kompenzující skutečnost, že CO2 je při spalování plynu vytvořena na stejný energetický efekt jen asi polovina. Navíc by se v atmosféře objevilo daleko vyšší množství vodní páry (z těch čtyř atomů vodíku v metanu vzniknou dvě molekuly vody), a ta by se do skleníkových jevů mohla alespoň zčásti promítnout také (a pokud bychom spaliny hnali přes nějaké kondenzátory na vysrážení páry, potřebovalo by to energii navíc, a tedy i víc produkce toho CO2 i metanu).

FRIDAYS FOR FUTURE

Podstata uvedené akce je jasná: Středoškolští studenti jeden den v týdnu nejdou do školy, ale “stávkují za klima”.
V nejlepším případě si o den protáhnou víkend, asi jako za mých mladých let, když první máj padl na pátek nebo pondělí a spojil se s tímto volnem.
V horším případě prostě nějak zabijí čas.
V nejhorším absolvují nějaké ideologické vymývání mozků, které je může v podstatě poškodit.
Co rozhodně nedělají: neučí se. A problém je jasný: Studentům vypadne celých dvacet procent (+- podle rozvrhu) výukové doby, a to musí být nutně znát na kvalitě jejich znalostí a dovedností. Jistěže začne být zajímavé, až tito studenti budou muset absolvovat “rasistické” přijímací zkoušky a buď v nich neuspějí, nebo vysoké školy, protože jsou placeny “od kusu” sníží laťku tak, aby naplnily první ročník plánovaným počtem studentů, ovšem nižší kvality. A přinejmenším některé z nich této kvalitě studentů přizpůsobí i nároky na ně, aby si nevyprázdnily po prvním ročníku posluchárny.
Rozhodně to celé povede k tomu, že se dál rozevře příkop v úrovni znalostí a dovedností mezi jejich generací a těmi staršími, co ještě absolvovali normální, kvalitní vzdělání poskytující, školy.
Zcela jistě se může objevit “konspirační teorie”, protože nevzdělaný hlupák je snadnější obětí progresivistických agitátorů (včetně ekologických), v důsledku toho, že z něj právě nízké vzdělání a absence analytických nástrojů (třeba té trojčlenky) učiní snadnou oběť blábolících agitátorů (zelených, pirátů apod.), kteří by u jeho rodičů (o prarodičích ani nemluvě) v důsledku jejich daleko solidnějšího vzdělání neměli šanci uspět. Ať už uvedené “konspiraci” budeme věřit nebo ne, tomu, že důsledkem této akce je nižší úroveň kvality vzdělání, prostě věřit musíme, protože to plyne z podstaty věci.

Lze tedy konstatovat jednak to, že naprostou většinu toho, co hlásají ekologické organizace, je možné rozporovat nebo přímo vyvrátit velice jednoduchými postupy a na základě triviálních znalostí. Na to by měl mít prakticky každý, kdo úspěšně odmaturoval (ale i mnozí z těch, kteří nematurovali). Je třeba odmítnout představu, že ekologie je cosi tajemného, čemu rozumí jen vyvolení. Naopak, vzhledem k multioborovým přesahům se v ní může uplatnit prakticky každý. Ostatně, známá organizace IPCC byla dlouho vedena železničním inženýrem s nulovou odbornou kompetencí v oblasti klimatologie.

Zdroj