Temný cíl Grety Thunbergové

Evropská unie si klade za cíl být do roku 2050 takzvaně uhlíkově neutrální, tedy aby čisté emise oxidu uhličitého v roce 2050 byly v součtu nulové. Je podle vás tento nápad v souladu s ekonomickou realitou?

Pokud se podaří vyvinout nějakou převratnou technologii – například řízenou fúzi – pak by tento cíl snad mohl být reálný. Potíž je, že podobný kvalitativní skok v energetice se očekává již více než 60 let. Netvrdím, že je nemožný, ale nelze spoléhat na technologii, na které se zatím marně pracuje desítky let. Jinou nadějí jsou štěpné reaktory na jiné bázi než uranové, například thoriové. Pokud vyloučíme atomovou energii, je šance pokrýt kus Sahary solárními články, zde ale vznikají problémy jiného druhu.

Samotná výroba elektřiny ale ještě neřeší vše. Neřeší kapacitu rozvodné sítě v případě, že bychom auta na benzín a naftu úplně odstavili. Dále je tu letecká doprava, která patrně nikdy nebude elektrifikovatelná, stejně jako lodní doprava.

Co by obyčejným lidem přineslo celoevropské zdražení emisí uhlíku z dopravy a z budov, které chce v rámci dalšího klimatického balíčku zavést šéfka EK Ursula von der Leyenová?

S dovolením zůstanu ještě chvíli u letectví. Rozmach tohoto druhu dopravy je jedním z největších triumfů kapitalismu a moderní otevřené společnosti. Nikdy v historii nebylo cestování tak snadné, tak levné a navíc tak bezpečné. Přitom se emise oxidu uhličitého z letectví podílejí na celkových emisích produkovaných veškerým lidstvem jen asi dvěma procenty. Mimochodem, průmysl a služby emitují mnohem méně oxidu uhličitého než celá masa živých organismů na Zemi.

Vzniká otázka, proč právě proti letectví tak ohnivě vystupuje hnutí Grety Thunbergové, stejně jako řada činitelů v rámci EU. Připadá mi, že hlavním cílem této propagandistické a politické ofenzívy je spíše zlikvidovat moderní kapitalismus než chránit životní prostředí. Naprosto nepřiměřená pozornost zaměřená na civilní letectví – zcela marginální zdroj emisí – je toho dokladem. Přijde mi, že postoj vůdčích činitelů lze shrnout slovy „seď doma, podomku, uskrovni se, cestování je jen pro pány“.

Unijní představitelé ujišťují, že daň by začala „nízce“ a byla by navyšována teprve později. Je to vůbec nějaká útěcha?

Historický příklad. Americká federální daň z příjmů byla zavedena v roce 1913 se sazbou 7 procent. O pět let později již její nejvyšší sazba dosahovala výše 77 procent. Ano, jistě příčinou byla světová válka, ale daň už nikdy neklesla na původní úroveň. Naopak, rozšiřoval se daňový základ, takže daň, která se původně týkala jen vyšších tříd, nakonec platili i příslušníci nižší střední třídy. Vrcholu dosáhla v letech 1944–1945 (v hodnotě 94 procent). Pokles do normálnějších hodnot byl velmi zdlouhavý: Ještě v roce 1986 činila mezní sazba 50 procent. Nyní je to 37 procent.

Poučení: Nové daně se strašně snadno zavádějí a ještě snadněji zvyšují. Jejich snižování je ale mnohem větší problém, rušení daní je velmi vzácný jev.

Pokud zdraží nemovitosti, logicky podraží i nájemní bydlení. Co budou dělat třeba starší lidé, nebo mladé rodiny, které žijí v nájmu? Vrátí se podnájemnictví?

Lidé s nižšími příjmy by měli samozřejmě problémy, ale ty mají už teď, když uvážíme ceny bytů a nájmů.

Maďarský premiér Viktor Orbán hovoří o tom, že by nový klimatický balíček vyšel každou maďarskou rodinu měsíčně v průměru na zhruba 1500 korun. Co by taková částka znamenala pro české rodiny? Množí už teď žijí od výplaty k výplatě…

Nevím, jak tato částka byla vypočtena. Pokud by odpovídala skutečnosti, jednalo by se o značnou zátěž pro sociálně slabší vrstvy. Stát by možná zvýšil sociální podpory, což by se ovšem muselo nějak financovat. Zaplatily by to zřejmě podniky, protože každý politik ví, že všichni podnikatelé mají ve sklepě tiskárny na peníze a jde jen o to je z nich dostat. Zvýšená zátěž by dále podkopala globální konkurenceschopnost podniků, nejen českých, ale v rámci celé EU.

Zdražování dělá vrásky i některým příslušníkům moderní levice. Šéf německé komunistické Die Linke Dietmar Bartsch například mluví o tom, že „mobilita se nesmí zvrhnout v luxus, ale musí být dostupná každému“. Hrozí podle vás, že tlak na ekologii zdraží a zhorší individuální mobilitu? Jaké to může mít důsledky?

Za socialismu jsme nesměli cestovat, protože to bylo zakázáno. Nyní hrozí, že na to prostě nebudeme mít. Ne každý má prostředky, aby se vypravil do Ameriky na jachtě jako Greta Thunbergová. Možná někomu přijde, že jde o zbytečné strašení, ale zkušenost s covidem ukázala, jak neuvěřitelně snadné je přijít o svobodu!

Pokud jde o omezení mobility, může stačit ještě pár let strašení, dezinformací a emocionálního nátlaku a evropské národy si odsouhlasí novou železnou oponu. Tentokrát bude svým způsobem ještě důkladnější, protože rozporcuje celou Evropu. Cesta do Paříže nebo do Řecka nebude nemožná, ale přijde na takové peníze, že raději pojedete do Kutné Hory nebo na Máchovo jezero.

Toto vše by se v krajním případě dalo ještě pochopit, kdyby bylo beze všech pochybností prokázáno, že tato oběť skutečně zachrání lidstvo. Jenže antiuhlíková ideologie stojí na dojmech a na zpolitizované vědě. Chcete znát fakta?

K oteplování klimatu dochází v Evropě již od 18. století, tedy v době, kdy umělé emise oxidu uhličitého byly zcela zanedbatelné. Evropa zažila rekordní zimu v roce 1709. Mráz v Londýně dosáhl hodnoty 12 stupňů pod nulou, což je na britské oceánské klima skutečně hodně. Extrémní mrazy zasáhly celou Evropu, od Francie po Rusko, kde narušily švédskou ofenzívu, a patrně tak zásadně zasáhly do evropských dějin.

O sto let později přestala Temže v Londýně zamrzat, přičemž průmyslové emise byly tehdy naprosto zanedbatelné. Jenže když tohle vysvětlujete vyznavačům Gretiny sekty, odpoví ve smyslu „jde pouze o ojedinělá, nesystematická pozorování, na která se nelze spolehnout, my věříme vědě“.

Ale na co se lze spolehnout? Vědecké předpovědi matematických modelů šíření covidu během posledních dvou let selhávaly jeden za druhým, a to v rozsahu desítkových řádů. Opravdu někdo věří, že na mnohem složitější klimatické modely je spolehnutí? Každý, kdo kdy něco matematicky modeloval – a teď hovořím z vlastní zkušenosti –, musí vědět, jak křehké bývají tyto modely, jak silně jejich výsledky závisí na jejich složitosti, na předpokladech autorů a na kvalitě vstupních dat. Klimatické modely jsou velmi složité, předpoklady jsou politicky ovlivněné, kvalita dat je problematická.

Mnohem informačně významnější mi přijde obraz zamrzlých benátských lagun a kanálů z roku 1709. Máme štěstí, že klima se od této doby vrátilo blíže ke svému přibližnému dlouhodobému normálu.

Jak se evropská ekonomika srovná s tím, když svá vlastní „špinavá“ odvětví zatíží novými daněmi, ale jinde ve světě budou mít ty samé obory lepší podmínky? Dojde k dalšímu ekonomickému oslabení Evropy?

EU uvažuje o zavedení uhlíkových celních poplatků pro dovozy ze zemí, které mají volnější emisní regulace. Měly by se tak narovnat podmínky. Teoreticky. V praxi se obávám, že Čína a možná i další země by mohly zavést odvetná cla na evropské výrobky.

Zároveň jsem dost silně přesvědčen, že pokud bychom skutečně chtěli pomoci životnímu prostředí, bylo by mnohem rozumnější udržet maximum průmyslové výroby v technicky vyspělé Evropě s jejími přísnými požadavky na kontrolu emisí. Aby si totiž někdo nemyslel, že mě problematika životního prostředí nezajímá: Vyrůstal jsem v tehdejším Severočeském kraji a dobře vím, co s krajinou, ovzduším a vodou dokážou udělat neodsířené elektrárny a chemičky vypouštějící zplodiny bez jakýchkoli filtrů. Za mého mládí existovalo rčení, že něco smrdí jak Lovosice. Bylo to kvůli volně vypouštěnému sirovodíku z tamní továrny.

Životní prostředí se v tomto kraji po pádu reálného socialismu podstatně zlepšilo. Kapitalismus znamená méně plýtvání a větší důraz, který lidé kladou na kvalitu prostředí. Jak je tomu v Číně? Velké státní podniky znečišťují téměř bez kontroly, čínská kultura ještě nedozrála k tomu, aby si lidé vážili čistoty vzduchu a vod.

Takže v zájmu ekologie by bylo, abychom udrželi v Evropě co nejvíce průmyslu.

Zdroj