Jak se postavit k posledním varováním IPCC o hrozbě globálního oteplování?

Uveřejněno dne 30 října 2021 000 18:06
V nedávné době vyšla nová šestá zpráva panelu IPCC, která se snaží analyzovat antropogenní dopady emisí CO2 na klima. Je zajímavé podívat se na reálné možnosti reakce na tuto zprávu. Zelené aktivistické organizace na jedné straně hlásají nutnost rychlého omezení emisí, na druhé však nepolevují v boji proti nízkoemisní jaderné energetice.

Poslední zpráva panelu zkoumajícího globální změny IPCC je ještě varovnější, než ty předchozí. Takový výsledek není překvapující, protože emise skleníkových plynů neustále intenzivně pokračuji. Všechny jeho modely předpovídají růst teploty nejméně do poloviny století a nárůst teplot překračující 1,5 až 2,0°C, pokud se emise dramaticky nesníží. Nárůst obsahu skleníkových plynů a jeho antropogenní původ, jsou velmi dobře měřeny a doloženy. Stejně tak je se slušnou přesností studován i nárůst globální teploty a některé její dopady. Podíl antropogenních vlivů na těchto změnách je už stanovován s daleko větší nejistotou. A ještě větší nejistoty mají modelové předpovědi budoucího vývoje klimatu.

 

Velmi důležitou komponentou zvyšování odolnosti krajiny vůči globálním změnám je hospodaření s vodou. Tůňky v přírodní památce Meandry Lučiny. (Foto Vladimír Wagner).

Velmi důležitou komponentou zvyšování odolnosti krajiny vůči globálním změnám je hospodaření s vodou. Tůňky v přírodní památce Meandry Lučiny. (Foto Vladimír Wagner).

Ať už jsou dominantní zdroje minulých i současných změn klimatu jakékoliv, mají změněné podmínky v různých oblastech různé dopady, a to pozitivní i negativní. V některých oblastech se podmínky k životu a rozvoji přírodních i lidských společenství zlepšují a v jiných zhoršují. Připomeňme, že v průběhu dějin se v řadě lokalit vlivem přírodních i antropogenních vlivů podmínky pro rozvoj a přežití obyvatelstva i dramaticky změnily. I současné globální oteplování povede v některých oblastech ke zhoršení podmínek pro zemědělství a přežití lidských společenství. Některé se dokonce mohou stát neobyvatelnými. Naopak jiné oblasti, které jsou v současné době příliš chladné se mohou postupně stát pro život příznivějšími. Hlavním problémem současných změn může být, že budou pravděpodobně probíhat daleko rychleji, než tomu bylo v dřívějších dobách. To ztíží možnost efektivnější adaptace na ně.

 

I přes zmíněné nejistoty v tom, jaký podíl mají jednotlivé zdroje způsobující změny klimatu a jaký bude jejich vývoj, měla by lidská civilizace reagovat ve třech důležitých směrech. Prvním je efektivní a účelné snižování emisí skleníkových plynů. Druhým je zlepšování schopnosti čelit vlivům vývoje klimatu, ať už jsou jeho důvody jakékoliv. Jde tedy o posilování ochrany životního prostředí, schopnosti živočišných i rostlinných společenstev, krajiny a přírodních celků odolávat klimatickým změnám a extrémům. Stejně tak je třeba zlepšovat schopnosti našich měst i vesnic odolávat extrémním přírodním jevům a likvidovat jejich následky. Je třeba efektivně využívat pozitivní změny přinesené změnami klimatu a účinně čelit těm negativním. Třetím je nutnost intenzivního rozvoje vědeckého poznání a technologií nutných k přesnějšímu poznání reálných zdrojů a průběhu klimatických změn, které umožní dramatické snížení zmíněných nejistot našich předpovědí. Rozvoj vědy a technologií je klíčový i pro efektivní a environmentálně citlivý přechod k nízkoemisním zdrojům. Stejně tak je důležitý pro efektivní ochranu životního prostředí a zvyšování odolnosti a udržitelnost naší civilizace.

 

Přechod k nízkoemisním zdrojům

Jak bylo zmíněno, má přechod k nízkoemisním technologiím smysl. Je však třeba, aby probíhal efektivním způsobem a nevedl k horším  environmentálním dopadům, než by přinesly ušetřené emise skleníkových plynů. Asi nejjednodušší je to v případě elektroenergetiky. Zde existuje několik typů nízkoemisních zdrojů a budoucí výzkum slibuje řadu vylepšení v této oblasti. Ovšem přechod k nízkoemisním zdrojům by měl probíhat racionálním způsobem a na základě vědeckých a technologických faktů.

To znamená, že se musí vytvářet energetický mix odpovídající geografickým a dalším charakteristikám daného regionu. Specifikou elektřiny je jen omezená schopnost akumulace. Do značné míry tak musí být v každém okamžiku vyrovnaná její výroba a spotřeba. Energetický mix tak musí poskytovat nejen potřebnou výrobu za danou dobu, ale také potřebný výkon v každém okamžiku. Vzhledem k tomu, že významná část nízkoemisních zdrojů je závislá na počasí a geografických podmínkách, musí jim daný mix odpovídat a musí být dostatečně rozmanitý. To je důvod, proč se nízkoemisní mix postavený čistě na obnovitelných zdrojích podařilo vybudovat jen ve velice specifických situacích, jako je třeba Norsko nebo Island. Naopak nízkoemisní mix postavený na kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů funguje už řadu let až desetiletí v řadě regionů. Jmenujme například Francii, Švédsko, Švýcarsko, Slovensko a kanadskou provincii Ontario.

 

Decentralizované větrné turbíny a farmy by i u nás mohly přispět k přechodu k nízkoemisní elektroenergetice. V popředí osamělá turbína v Jizerských horách, v pozadí nalevo od ní pak skupina turbín v Polsku. (Foto Vladimír Wagner).

Decentralizované větrné turbíny a farmy by i u nás mohly přispět k přechodu k nízkoemisní elektroenergetice. V popředí osamělá turbína v Jizerských horách, v pozadí nalevo od ní pak skupina turbín v Polsku. (Foto Vladimír Wagner).

Německo ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech rozvíjelo podobně jako Francie intenzivně jadernou energetiku. Na přelomu století se však rozhodlo pro Energiewende, která znamená rychlý a úplný odchod od využívání tohoto nízkoemisního zdroje. Do značné míry musí být tyto zdroje nahrazovány těmi fosilními. Německo je tak stále velice silně závislé na fosilních zdrojích. Až do nedávna tak budovalo nové uhelné zdroje. S tím nyní sice přestalo, ale uhelné zdroje předpokládá provozovat až do roku 2038, i přes extrémní tlak na ukončení jejich využívání. Odstavované uhelné bloky, a i ty jaderné, jsou zde nahrazovány z velké části zdroji plynovými. Ty sice mají při spalování zhruba poloviční emise oxidu uhličitého oproti uhelným, pokud se však započítají úniky skleníkových plynů během těžby a dopravy zemního plynu, nevychází plyn o moc lépe než uhlí. Je tak otázka, zda je opravdu ekologické nahrazovat nově postavené uhelné bloky, které už uhlíkovou stopu výstavby realizovaly, novými plynovými. U nich se uhlíková stopa nové výstavby realizuje navíc. Srovnání Francie a Německa jasně ukazuje, která cesta k nízkoemisní elektroenergetice je efektivní a úspěšná. Německo má v elektroenergetice násobně vyšší produkci oxidu uhličitého, a k té je ještě nutné připočíst emise skleníkového plynu spojené s těžbou dováženého zemního plynu.

 

Německo tak místo rychlé cesty ke snižování emisí směřuje k náhradě nízkoemisních zdrojů těmi fosilními a velmi dlouhodobému využívání spalování zemního plynu. Odstavování jaderných reaktorů, které ještě desetiletí mohly dodávat nízkoemisní elektřinu a významně snižovat emise oxidu uhličitého, kritizovala nedávno i organizace OSN. Výzva k tomu, aby se takové kroky nedělaly, byla směrována právě k Evropské unii, a to hlavně k Německu a Belgii. Ani tato výzva a důrazný apel klimatického panelu IPCC však nevedly ke změně názoru zelených aktivistů a značné části politiků i veřejnosti Evropské unie. Tlak těchto hnutí způsobil, že za čistý zdroj je považována náhrada uhlí masivním spalováním dřeva dopravované zpoza oceánu, využití jaderných zdrojů ke snižování emisí však zatím nelze z hlediska taxonomie Evropské unie podporovat, právě naopak. Místo racionálního přístupu a hledání efektivních cest k optimálnímu energetickému mixu a snížení emisí převládají v Evropské unii bohužel hnutí a politici, kteří se dominantně opírají o iracionální ideologické pohledy bez znalostí.

 

Situace v Česku

Česká republika má velmi omezené možnosti pro využití obnovitelných zdrojů. Při cestě k nízkoemisnímu mixu se nemůže obejít bez jaderných zdrojů. Už třicet let u nás probíhá střet o jejich využívání. Silně jej ovlivňují protijaderní zelení aktivisté. Jak už bylo zmíněno, paradoxem je, že právě tyto skupiny jsou zároveň hlavními propagátory nutnosti boje proti emisím skleníkových plynů.

V devadesátých letech tito aktivisté v čele se Zelenými, Greenpeace a Hnutím duha intenzivně bojovali za zastavení výstavby jaderné elektrárny Temelín. Jejich argumenty byly úplně stejné, jaké uvádějí proti stavbě jaderných bloků i nyní. Tvrdili, že výstavba je neekonomická, že elektřina z jaderných bloků bude nepotřebná a vytlačí ji levná elektřina z obnovitelných zdrojů. Projekt elektrárny Temelín se jim málem povedlo zastavit úplně. Dokončení alespoň dvou bloků se podařilo obhájit jen s velkým štěstím. Ještě řadu let po jejich spuštění bojovali za jejich odstavení. Stejně tak se velice intenzivně zasazovali o omezení využívání reaktorů v Dukovanech po vzoru Německa jen na dobu třiceti let a jejich odstavení mezi lety 2015 až 2017. Poslední energetická koncepce Greenpeace je pořád postavena na tom, že už by měly být odstaveny.

Argumenty zelených aktivistů využívané proti výstavbě jaderných reaktorů v té době je velmi dobře vidět ve zdůvodněních ceny Ropák, kterou pravidelně tito udělovali těm, kteří se o postavení prvních dvou bloků v Temelíně zasazovali. Už tehdy jsem je rozebíral a předpovídal, že činnost oceněných cenou Ropák bude mít zásadní environmentální přínos. Naopak protijaderné tendence prosazované těmi, kteří jim ji udělili, se ukážou být slepou uličkou.

V současné době jsou Temelín a Dukovany největšími dodavately nízkoemisní elektřiny v Česku. Temelín se stal jasným ekonomickým úspěchem a spolu s Dukovany jsou pilířem stability společnosti ČEZ. Bez těchto elektráren by Česko bylo v přechodu k nízkoemisní energetice téměř v bodu nula.

U zmíněných zelených protijaderných organizací však nedošlo na základě předchozí zkušenosti, kdy se jejich tvrzení ukázala být úplně mylná, k téměř žádné sebereflexi. Organizace Greenpeace sice přestala bojovat proti provozovaným blokům v Temelíně. Netrvá už také na okamžitém odstavení reaktorů v Dukovanech po třiceti letech. I když ve své stávající energetické koncepci pořád s Dukovany nepočítá. Ovšem stále bojuje proti výstavbě nových jaderných zdrojů, přičemž využívá úplně stejné argumenty jako v devadesátých letech proti prvním dvěma blokům v Temelíně. A stejně tak rozdávají cenu Ropák za podporu jaderné energetiky. Dovoluji si vyjádřit názor, že i v tomto případě se stejně dramaticky mýlí. Jejich kampaň se reálně snaží o to, aby uhelné zdroje a v budoucnu odstavené reaktory v Dukovanech byly nahrazený plynovými, a ne nízkoemisními jadernými.

Jak už bylo zmíněno, není přechod od uhlí k plynu z hlediska celkových emisí skleníkových plynů příliš přínosný. Uzavření existujících uhelných bloků a postavení nových plynových, které by je nahradily, navíc přináší náklady i uhlíkovou stopu spojené s jejich vybudováním. Co je však klíčové pro maximální jejich zaměření dominantně na regulaci a zálohování, kterým se sníží na maximum jejich využívání, je zavedení kapacitních plateb. Tento mechanismus je nutný pro využití uhelných i plynových zdrojů ve zmíněné oblasti. Při velkém zvýšení cen emisních povolenek a cen plynu se čas jejich využívání a dosažená marže, a tím i zisk, sníží natolik, že se jejich provoz bez kapacitních plateb nevyplatí.

 

Jedna z nejkrásnějších částí Šumavy nedaleko Modravy (foto Vladimír Wagner).

Jedna z nejkrásnějších částí Šumavy nedaleko Modravy (foto Vladimír Wagner).

U nás byl, nejen kvůli silnému tlaku na rychlé uzavření uhelných zdrojů a proti každému náznaku podpory fosilních elektráren, velmi silný odpor i proti kapacitním platbám. Jejich zavedení a finanční model si u Evropské komise vyjednalo Německo, ale čeští politici se o to ani nepokusili. To, že při současné vysoké ceně plynu ani velmi vysoká stávající cena emisních povolenek nezajišťuje ekonomické vytlačení uhelných elektráren plynovými, jsem popsal v nedávném článku. Vedou však k poměrně dramatickému růstu cen elektřiny. I přes ně však neumožňují bez kapacitních plateb ekonomickou udržitelnost fosilních zdrojů. Bez kapacitních plateb jen těžko budou provozovány uhelné bloky a těžko se z ekonomických hledisek postaví plynové, které by je ve funkci zálohování a regulace případně nahradily. Je tak velmi důležité podporu pro finanční model kapacitních plateb u nás zajistit, ať už se bude týkat uhelných nebo plynových bloků.

 

Jaké by měly být kroky k reálné cestě k nízkoemisnímu mixu

Podle mého názoru je odstavení uhelných zdrojů za každou cenu bez realizace náhrady jejich výroby i regulační a zálohovací služby velmi nebezpečné. Ekonomická a životní úroveň v naší zemi je velmi silně závislá na průmyslu. Dramatické zvýšení ceny energií a také ohrožení její dostupnosti v některých obdobích může dramaticky ohrozit sociální stabilitu společnosti. Situace je vážná hlavně z toho důvodu, že nedostatek zdrojů v době, kdy nefouká a nesvítí, bude mít dominantní část států Evropské unie a všichni budou v té době předpokládat její import. Týká se to hlavně našich sousedů Německa a Rakouska. Pro Česko je tak kritické zajistit energii v době, kdy u nás i u sousedů nesvítí a nefouká. V případě přebytku větrné nebo solární energie u sousedů nám ji rádi dodají.

Podle mého názoru jsou pro opravdu reálnou cestu k nízkoemisní energetice v Česku, která by byla environmentálně odpovídající reakcí na šestou zprávu IPCC, důležité následující body. V první řadě je třeba navrhnout schéma pro kapacitní platby a vyjednat jejich schválení, ať už je budeme nakonec využívat pro uhelné, plynové nebo jiné zdroje. Je třeba realizovat efektivní modely pro zapojení decentrální regulace a akumulace, a pomoci nich zlepšit flexibilitu sítě.

Je třeba konečně opět rozběhnout výstavbu nízkoemisních zdrojů. Pro Česko je kritické co nejdříve zahájit výstavbu nových jaderných zdrojů. Je dost absurdní, že právě ti, kteří v minulosti hlásali, že máme spoustu času a není třeba s jejich výstavbou spěchat, nyní hlásají, že už je na jejich výstavbu pozdě a nemá cenu se o ni snažit. Stejně tak je nutné environmentálně citlivým způsobem realizovat výstavbu decentrálních obnovitelných zdrojů. V obou případech je nutné najít vhodné finanční modely a ukázat naše schopnosti v těchto oblastech. Podrobněji jsem o tom psal v dřívější době.

Odstavovat uhelné zdroje je pak třeba podle toho, jak se bude postupně dařit nahrazovat jejich výrobu i regulační a zálohovací funkce novými prostředky. Z hlediska přechodu k nízkým emisím CO2 nemá cenu nahrazovat uhelné zdroje za každou cenu novými plynovými.

Česká krajina je moc pěkná, měli bychom si ji chránit. Environmentální kritéria by měla být nadřazena nad zjednodušeným bojem proti emisím uhlíku a za co nejvyšší podíl obnovitelných zdrojů. Jizerská magistrála – část treku okolo Česka. (Foto Vladimír Wagner)

Česká krajina je moc pěkná, měli bychom si ji chránit. Environmentální kritéria by měla být nadřazena nad zjednodušeným bojem proti emisím uhlíku a za co nejvyšší podíl obnovitelných zdrojů. Jizerská magistrála – část treku okolo Česka. (Foto Vladimír Wagner)

 

Závěr

Opravdu nelze předpokládat, že by nám rozvrat energetiky a ekonomické i sociální dopady takového kroku pomohly ve schopnosti čelit klimatickým změnám. Právě naopak, ekonomicky silná a stabilní společnost se silným vědeckým a technologickým potenciálem dokáže daleko lépe čelit různým výzvám. Společnost, která má silné vědecké zázemí, také může daleko lépe racionálně vybrat opravdu efektivní a environmentálně citlivá řešení. Nejen kvůli zprávě IPCC je řešení transformace energetiky pro svět, Evropskou unii i Česko v současné době klíčovou otázkou. Jde o oblast, která zásadně ovlivňuje konkurenceschopnost a schopnost přežití a vývoje společnosti. Mělo by tak jít i o klíčové téma současných voleb a politické subjekty by měly mít alespoň uvnitř svůj pohled na budoucí energetickou koncepci jasně daný. Tak, aby po případném vítězství ve volbách mohly okamžitě se znalostí problematiky přistoupit k řešení transformace energetiky.

Pokud se však podíváme na programy jednotlivých koalic a stran, tak vidíme, že jsou v oblasti energetiky co nejvíce nekonkrétní. Pravděpodobně proto, aby neztratily hlasy voličů, kteří jsou pro jádro i proti němu. Je z toho jasné, že žádná ze stran tuto problematiku nepovažuje za rozhodující. Velice často je to dáno i tím, že v samotných stranách a koalicích jsou frakce a politici, kteří jsou silně proti jádru. Jiní pak nutnost výstavby nových jaderných zdrojů akceptují, případně i podporují. I dohoda uvnitř stran tak může být složitá.

Pokud se podíváme na koalici Spolu, tak silně proti jádru je Luděk Niedermayer a někteří další politici spojení s TOP09 či KDU-ČSL. Luděk Niedermayer velice intenzivně bojuje proti výstavbě nových jaderných bloků nejen v Česku, ale i v Evropském parlamentu. Pokud se podíváme na Piráty, tak tam je velmi silná protijaderná frakce. Ta má velmi vlivnou pozici v rámci zařazení Pirátů v Evropském parlamentu. Český protijaderný postoj tak má v Evropském parlamentu velmi silnou pozici, a jen velice obtížně se tak na této úrovni obhajují naše projaderné postoje. Piráti mají i silnou projadernou skupinu. I to je důvod, proč má koalice Pirátů a STAN v předvolebním programu o energetice jen velmi obecné fráze. Nedávno tak Ivan Bartoš prohlásil, že energetickou strategii a uplatnění jaderné energetiky budou řešit až po volbách a teprve po realizaci komplexní analýzy výhodnosti jaderné energetiky. Co si pod tím představuje, neupřesnil. I to jasně ukazuje, že koalice Pirátů a STAN nemá postoj k energetické transformaci vyjasněný ani uvnitř vlastního subjektu. Ale podobná je situace i u koalice Spolu. Často jediné, na čem se v ní politici shodnou, jsou ideologická dogmata. Jak negativní vliv to má na realizaci transformace energetiky, jsem už popsal.

Pokud se podívám na to, co se podařilo v energetice dosáhnout současným a předchozím vládám, tak mě opravdu jímá značná skepse k reálné budoucnosti české energetiky. Obávám se, že ani v budoucnu se politické strany nedokáží shodnout na společném postupu a bude přetrvávat politikaření a politický boj. Místo koncepčního postupu se bude čekat, až bude nutné hasit hořící problémy. Společné úsilí, tedy spíše neúsilí, našich politiků v energetice bude stejně úspěšné, jako byl výsledek jejich snah čelit epidemii COVID-19. Byl bych rád, kdybych se mýlil.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist