ROZHOVOR: Pro Česko je klíčová soběstačnost

Uveřejněno dne 2 listopadu 2021 000 14:16

„V Evropě nelze počítat s neomezeným dovozem a vývozem elektřiny. Pro Česko je proto klíčové minimalizovat svoji dovozní závislost v souladu s energetickou koncepcí,“ říká Zbyněk Boldiš, viceprezident ENTSO-E.

Zbyněk Boldiš je ředitelem sekce Zahraniční spolupráce ve společnosti ČEPS. Letos obhájil pozici viceprezidenta Asociace evropských přenosových soustav (ENTSO-E), což je největší energetická asociace na světě. Proto jsme jej požádali o rozhovor na téma přeshraničních dodávek elektřiny v rámci EU se zřetelem na vývoj diktovaný bruselským Zeleným údělem (Green Deal).

„V případě pokračujícího trendu útlumu uhelných zdrojů v ČR je možné, že už v roce 2025 vzniknou sezonní požadavky na vyrovnání bilance dovozem. Od roku 2030 bude zapotřebí snížit dovozní závislost výstavbou nových výrobních kapacit náhradou za odstavené zdroje,“ říká viceprezident.

Podle studie zdrojové přiměřenosti, kterou vydala společnost ČEPS, to vypadá, že zhruba polovina evropských zemí bude v roce 2040 vyrábět méně elektřiny, než bude potřebovat. Budou tedy závislé na jejím importu. Je možné napříč evropským kontinentem bezpečně transportovat taková množství elektřiny?

Evropské země budou vzhledem k velikosti udávané spotřeby vykazovat v roce 2040 buď poměrně velké přebytky, například Francie, nebo velké deficity, kupříkladu Česká republika, Polsko, Německo, Itálie a další. Z toho důvodu lze očekávat významné zatížení přeshraničních vedení, na které se s evropskými provozovateli přenosových soustav intenzivně připravujeme skrze implementaci související evropské legislativy. Například v souladu s nařízením Evropské komise 2015/1222, jímž se stanoví rámcový pokyn pro přidělování kapacity a řízení přetížení, vyvíjíme novou metodiku alokace přeshraničních kapacit založenou na fyzikálních tocích. Ve střednědobých a dlouhodobých scénářích rozvoje se v Evropě počítá s dílčím nárůstem přeshraničních kapacit v řádu nižších desítek procent. Zároveň řada přenosových soustav musí počítat i s vnitřními slabými místy, která jsou zapříčiněna především velkými systémovými přetoky. Proto i přes úsilí evropských provozovatelů přenosových soustav nelze počítat s neomezeným vývozem nebo dovozem elektrické energie. Možnost sdílet přebytky elektrické energie mezi jednotlivými zeměmi a vykrývat sezonní deficity elektrizační soustavy závisí na konkrétním regionu.

Musí státy své kapacity zvýšit, nebo je takový stav z hlediska energetické bezpečnosti a nezávislosti dlouhodobě udržitelný?

Většina evropských států se ve středně až dlouhodobém horizontu stane do roku 2030 bilančně vyrovnanými nebo deficitními. Příčinou bude vysoký nárůst obnovitelných zdrojů energie, které například ve státech s nevhodnými geografickými podmínkami nejsou schopny zabezpečit celoroční bilanci elektrizační soustavy, a dále také tlak na odstavování elektráren na fosilní paliva. Řada států hledá různou formu podnětů pro udržení těchto zařízení alespoň v režimu záložních kapacit, k čemuž je zároveň nutná notifikace a schválení těchto mechanismů ze strany Evropské komise. Nové technologie, například přeměna elektřiny na plyn – P2G, které by v dlouhodobém horizontu mohly nahradit odstavované či chybějící kapacity, jsou investičně velice náročné a z energetického hlediska prozatím nedostatečně efektivní. Paralelně navíc dochází k dekarbonizaci ostatních segmentů hospodářství, což zvyšuje nároky na spotřebu ve formě čisté energie – elektřiny.

Co se týče zajištění energetické bezpečnosti jako takové, ČR má ve své energetické koncepci zakotvený požadavek maximální dovozní závislosti pro udržení energetické bezpečnosti ve výši 10% podílu importu na spotřebě elektřiny. Toto však neplatí pro všechny evropské země. Proto ČR doporučuje z hlediska dlouhodobě udržitelné strategie pro bezpečný provoz elektrizační soustavy klást důraz na přiměřenou soběstačnost.

Přestože je Německo nejbohatší evropská země, dlouhodobě se mu nedaří posílit svá vedení ze severu na jih, což potřebuje kvůli výkonu větrných elektráren u Baltu. Je reálné, že dokážou svá vedení/sítě posílit ostatní evropské země tak, aby bylo možné dopravovat elektřinu napříč kontinentem? Je nějaká představa, jak dlouho to může trvat a na kolik to přijde?

Výstavba nových vedení je v rámci propojené soustavy klasifikována jako systémové investiční opatření v dlouhodobém horizontu a vyznačuje se vysokou územní, časovou a finanční náročností. Dalšími charakteristikami jsou velké nároky na provázanost jednotlivých akcí a značná míra neurčitosti ovlivňující věcný a časový sled plánovaných akcí, a to při respektování dalších zákonných povolovacích procesů včetně provozních hledisek. Těmi jsou například délka povolovacích procedur, dodržování omezujících podmínek z procesu EIA, uvolnění zařízení pro práce z důvodu zachování bezpečného provozu přenosové soustavy nebo vzájemná provázanost jednotlivých záměrů. Navzdory těmto nárokům se provozovatelé evropských přenosových soustav snaží splnit rozsah a předpokládané termíny realizace klíčových projektů, které umožní změnu zdrojové základny.

Podle studie ENTSO-E zaměřené na budoucí potřeby Evropského energetického systému je ekonomicky efektivní zvýšit mezistátní přenosové kapacity o 50 GW mezi lety 2025–2030 a dalších 43 GW do roku 2040.

Jaká je podle ENTSO-E prognóza spotřeby elektřiny v evropských zemích? Bude stoupat, nebo klesat?

ENTSO-E ve studii TYNDP 2020 předpokládá podle scénáře National Trends, vytvořeného na základě nejlepšího odhadu provozovatelů zdrojů a elektrizačních soustav, postupný růst celkové spotřeby do roku 2040. Scénář je založen na globálním úsilí ve snižování emisí CO2, kterého mimo jiné dosahujeme pomocí elektrifikace nerozvinutých sektorů spotřeby elektřiny, zejména dopravy a vytápění.

EU sází na obnovitelné zdroje, jež jsou však nestabilní. Co všechno je potřeba udělat k tomu, aby sítě mohly fungovat spolehlivě, když bude výhledově většina výrobních kapacit tvořena větrnými a fotovoltaickými elektrárnami?

K úspěšné energetické transformaci bude potřeba kombinace řady opatření a změn na straně účastníků trhu. Namísto dosavadního řízení klasických zdrojů bude potřeba zajistit obdobné služby od obnovitelných zdrojů, nových technologií, bateriových systémů a odezvy na straně spotřeby. Bude třeba hledat další možnosti přispívající k systémové stabilizaci soustavy, jako je například propojení sektorů. Nová mezistátní propojení přinesou vyšší geografickou flexibilitu využitím různých klimatických podmínek napříč Evropou, avšak s dříve uvedenými limity.

Máte nějakou představu o tom, kolik si taková opatření vyžádají investic?

Taková opatření si vyžádají investice v řádech miliard eur (viz. link: IEA).

Co se týká Česka, to se podle ČEPS bez dovozu elektřiny neobejde již v roce 2025. Jediný sousední stát, který bude mít elektřinu na vývoz, bude zřejmě Německo. To však elektřinu vyváží i do jiných zemí, a navíc časem její přebytek bude klesat. Je reálné, že z této země budeme moci získávat stabilně dostatek energie?

Plánované úplné odstavení jaderných zdrojů v Německu, rostoucí spotřeba v souvislosti s rozvojem elektrifikace a decentralizace, vysoký nárůst cen emisních povolenek EU ETS a postupné odstavování uhelných elektráren zapříčiní, že exportní možnosti Německa budou velice omezené. Zároveň budou výrazně ovlivněné sezonností produkce z obnovitelných zdrojů. Z analýz zdrojové přiměřenosti ENTSO-E a společnosti ČEPS pro ČR tedy vyplývá minimální možnost dovozu elektrické energie nejen z Německa, ale i z dalších okolních států.

Pro ČR je tak klíčová otázka vlastní soběstačnosti a minimalizace dovozní závislosti v souladu se státní energetickou koncepcí. V případě pokračujícího trendu útlumu uhelných zdrojů v ČR je možné, že už v roce 2025 vzniknou sezonní požadavky na vyrovnání bilance dovozem. Od roku 2030 bude zapotřebí snížit dovozní závislost výstavbou nových výrobních kapacit náhradou za odstavené zdroje.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist