KLIMA: Slunce – zdroj energie a života

Uveřejněno dne 3 listopadu 2021 000 8:52

V souvislosti s bludnou doktrínou IPCC při OSN o tom, že za růstem teploty na Zemi je rostoucí koncentrace kysličníku uhličitého v atmosféře, se v tomto příspěvku zaměřím právě na Slunce.

Nejsou na světě všichni vědci zabývající se klimatologií a obecně vývojem klimatu na Zemi postiženi chimérou o tom, že právě my a právě dnes zažíváme to, že právě naše aktivita vyvolává růst teploty na Zemi. Mohu například zmínit práci Sluneční aktivita: Dominantní faktor v dynamice klimatu . Tato práce pochází z přelomu století – podle citací, které sahají do roku 1998. Nicméně mohu nabídnout i práci českého vědce Pavla Kalendy z roku 2016/17. Dílo je to velmi obsáhlé a pro čtenáře vyjímám jeden ze závěrů o vlivu kysličníku uhličitého:

Jak moc ovlivňuje lidstvo klima na Zemi? Na obrázku prof. Salbyho (2014) je roční výměna CO2 mezi oceánem a atmosférou, zhruba 150 gigatun/rok a množství CO2, které vypouštíme my lidé – 5 gigatun/rok. Přesně v tomto poměru je naše „zodpovědnost“ za nárůst teploty – třicetina. Jestliže za posledních 100 let nám teplota na Zemi narostla o 1 °C, tak naše zodpovědnost je za tři setiny °C. Výměna CO2 mezi oceánem a atmosférou je navíc dynamická, tzn. o co víc CO2 my vypustíme do ovzduší, o to méně se ho uvolní z oceánu. Výměna je totiž závislá na parciálním tlaku CO2 v atmosféře a oceánech, který je závislý na teplotě.

Jak Kalenda píše, že jsme odpovědni za 3 % růstu teploty podle toho, jak se kysličník uhličitý uvolňuje a opět pohlcuje v mořské vodě. Jestliže porovnáme údaj mezi hodnotou solární konstanty, která udává množství sluneční energie dopadající na čtvereční metr kolmo ke slunečnímu záření ve vzdálenosti astronomické jednotky (střední vzdálenost Země od Slunce) 1366 W/m2, a množstvím tepla, které vyrobí lidstvo ve stejných jednotkách 0,14 W/m2 (vztaženo na průmět Země, tj. plochu kružnice o průměru Země), je lidská odpovědnost ještě o dva řády nižší, totiž asi 0,01 %. Nicméně právě o sluneční konstantě bude v dalším pokračování článku řeč.

Země obíhá kolem Slunce nikoli po kruhové, ale po eliptické dráze. Podle údajů wikipedie se Země přiblíží Slunci nejvíce v periheliu (přísluní), a to na vzdálenost 147.098.074 km, a nejdále je od Slunce v aféliu (odsluní), a to ve vzdálenosti 152.097.701 km. Sluneční konstanta s hodnotou 1366 W/m2 ale platí pro vzdálenost astronomické jednotky (AU), původně definované jako střední vzdálenost Země od Slunce, nyní je stanovena přesně na 149.597.870,700 km. Můžeme tak snadno spočítat energii slunečního záření v odsluní i přísluní Země. Opíšeme-li obrazně kouli o průměru 2 AU, získáme plochu koule a touto plochou prochází ve čtverečním metru právě energie 1366 W. Je-li Země od Slunce v odsluní, zvýší se pomyslná plocha koule tentokrát s průměrem rovným vzdálenosti dvojnásobku vzdálenosti Země od Slunce v odsluní. Naopak při přísluní se plocha pomyslné koule o průměru dvojnásobku vzdálenosti Země v přísluní zmenší. Stále však těmito plochami může projít jenom stejné množství energie, a ta se tedy v přísluní na čtvereční metr zvýší oproti střední vzdálenosti Země od Slunce a v odsluní sníží.

zareni
 

Hodnoty slunečního záření na čtvereční metr plochy kolmé k záření Slunce

Je jasné, že se Země při pohybu kolem Slunce jen velmi malou část roku pohybuje v oblasti, kdy se sluneční energie dopadající na plochu kolmou k záření blíží údaji pro takzvanou sluneční konstantu. Při oběhu Země kolem Slunce tak není přísun energie ze Slunce zdaleka konstantní a kolísá až o +- 3 % od hodnoty střední. Je pozoruhodné, že se v maximu liší dopadající energie až o 91 W/m2 a lidská aktivita činí již výše uvedených 0,14 W/m2. I v pohledu na kolísání energie dopadající na Zemi během roku tvoří lidská aktivita jenom asi desetinu procenta.

Sluneční energie tedy dopadá v průběhu roku na zemský povrch s různou intenzitou v závislosti na vzdálenosti Země od Slunce. Není tudíž pravdivé ani tvrzení o tom, že Slunce na Zemi září konstantně. Navíc je sklon zemské osy k rovině oběžné dráhy asi 23° a pevnina a oceány nejsou ideálně rozmístěny, a tak v určité části roku Země vystavuje Slunci více vodní plochy na úkor pevniny a v další části roky více pevniny. To vše hraje roli v tom, jak Země odráží a akumuluje energii ze Slunce. Je přinejmenším zarážející, že v současnosti frčí blud o rozhodujícím vlivu koncentrace kysličníku uhličitého na zemské klima a ignorují se desetiletí výzkumu vlivu Slunce na zemskou atmosféru a tím i na klima.

Velmi jasně popisuje rizika současného bloudění klimatologie na pomezí politické doktríny práce nazvaná Globální oteplování. Ta na závěr definuje tři rizika – vědecké, politické a mediální. Vědecké riziko definuje jako snahu modelovat pouze troposféru s tím, že modely nezahrnují astronomické či geofyzikální poznatky. K tomu mohu doplnit zejména naprostou ignoraci termodynamiky. Politické riziko je dáno tím, že dnes například panel IPCC plně ovládl politiku na půdě OSN a vydává zprávy, které hovoří jenom o jediném – za vše může kysličník uhličitý ze spalování fosilních paliv. Mediální riziko je dáno tím, že sdělovací prostředky často problém vyhrocují do roviny možné katastrofy. K tomu lze dodat i zkušenost s covidem. Média doslova baví strašit různými vlnami či mutacemi a dávají opět prostor zejména těm, kteří kreslí ty nejčernější scénáře.

Důsledkem toho jsou pak aktivity mladých lidí, kteří uvěří bludným balvanům a jsou pak médii oslavováni jako průkopníci nového, ekologického způsobu života – viz Greta Thunbergová. Obrovské pak mohou být i škody ekonomické, protože se „zachraňuje klima“ a miliarda sem nebo tam, kdo by se staral, když jde o záchranu světa. A promítá se to i do strategického uvažování – to sledujeme doslova v přímém přenosu právě dnes v Afghánistánu. Dva biliony dolarů, které Západ v Afghánistánu utratil naprosto k ničemu, je opět nic ve srovnání s úkolem zachránit planetu.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist