Nový mor: cyklostezky

Asi mě můžete těžko podezírat z toho, že bych vystupoval proti cyklistice. Dnes vás ale seznámím se zkušeností, která myslím nebude pro mnoho lidí příjemná o nic více než pro mne. Tímto článkem uteču sice od tématu městské cyklistiky v Praze hodně daleko, ale jen zdánlivě — na konci se do ní zase vrátím.

Rodiče mají v jisté sudetské obci chalupu – či spíše domek zakoupený předky před válkou k bydlení. V obci je sice poměrně známé lyžařské středisko, domek samotný je ale velmi případně tři kilometry stranou všech turistických atrakcí a komerční lunapark se naštěstí děje na úplně jiném kopci. Naší částí obce vede místní silnička, pokračující pak lesem do sousední obce. Rodiče pamatují, že byla písková, teď je tu komfortní asfalt. Do sedmdesátých let po ní vedla modrá turistická značka, pak byla opuštěna. I tak ale byla cesta oblíbenou trasou pro pěší výlety — dva historické rozcestníky z dřevěných prken zmizely z okolí teprve nedávno.

Tahle silnička byla kdysi tak klidná, že jsme jako děti na ní někdy mohli hrát badminton. Aut minimum a všichni věděli, že se zde víc chodí než jezdí. Vycházka ve skupině zde byla naprosto v pohodě. Mimochodem, dopravní režim v místě je dodnes zcela nejasný: obec z jedné strany vyznačená, z druhé strany neukončená, reálná rychlost jízdy autem 30-50 km/h, zatáčka za zatáčkou to pro auta přirozeně zklidnily. Tento všeobecně vyhovující status quo zde trval, co jsem naživu. Naštěstí tu neprobíhá urban sprawl ani rekreační boom, a tak bylo přijíždějící auto vždy slyšet a mohli jste včas uhnout. Až donedávna.

Pak totiž někoho napadlo, že by se tahle místní silnička, s pár celkem hezkými výhledy, mohla stát rekreační cyklotrasou.

Od té doby je to tady pěšky o hubu, zvlášť o víkendech. Auto, které jste slyšeli blížit se na půl kilometru (takže jste mohli včas vyklidit prostor), nahradili tiší ninjové, šněrující zdejší zavřené serpentiny padesátkou, aniž by viděli na třicet metrů dopředu nebo o sobě aspoň dali vědět za použití zvonku. Druhdy klidná vycházka k potoku nebo k lesu se proměnila v neustálý střeh, vyžadující pro uhlídání dětí buďto tvrdé vedení za ruku nebo předsunutou hlídku. A nevyklidíte-li prostor dostatečně rychle, nebo dokonce donutíte některé z borců zpomalit, dostane se vám ještě nevybíravých nadávek.

Já tudy na kole samozřejmě také roky jezdím. Ale znám tu každou zatáčku a vím, že zde o prázdninách prostě potkám skupiny s dětmi na vycházce. Dělám tedy přesně to, co ti, kteří tu dnes jezdí, buďto nevědí, že by dělat měli, nebo se tím neobtěžují: skenuju prostor za zatáčkami skrz křoví, špicuju uši, zda neuslyším hlasy, a v nepřehledných místech zpomaluju tak, abych byl schopen preventivně zabrzdit do kroku. Respektuji zdejší status quo, který vždy upřednostňoval chodce.

To ovšem neplatí pro ty, kterým moje žena říká “instantní cyklisté”: To se vezme normální člověk, nechá se dojet autem na místo určení, zde se přebalí do trikotu, sundá ze střechy kolo, zacvakne do pedálů a hle: instantní cyklista je připraven na vyjížďku místy, o kterých nemá nejmenší tušení, jaký je zde zvykový systém dopravního fungování — nebo spíš jaký byl do doby, než tam žluté cedulky nahnaly hordy rekreantů. Na konci okruhu se převleče zpět, posadí kolo na střechu a povalí to zpátky na Prahu, s koly na střeše v levém pruhu zhruba stejně ohleduplně, jako se choval na těch teprve nedávno žlutě ocedulovaných vesnických cestách.

Situace se tedy “místním” chalupářům změnila vedením cyklotrasy jednoznačně k horšímu. Nemám energii to tady řešit, a stejně se obávám, že snaha o nějaké dopravní značení by neměla požadovaný dopad (zóny 30 stále ještě nejsou obvyklé, vyznačit celou dvoukilometrovou silničku včetně několika úseků lesem jako “obytnou zónu” by byl asi trochu moc silný kalibr, na který by obec rozumně nepřistoupila 🙂 ).

Ztracený pocit bezpečí na naší silničce nám už asi nikdo nevrátí. Z celé věci ale plyne několik poučení.

To první je pro projektanty cyklotras (rekreačních i městských): Vyznačení cyklotrasy nelze omezovat jen na osazení žlutých cedulek. Vždy je nutné řešit dopravní režim, která v místě nastane nárůstem cyklistické frekvence.

To druhé je pak pro všechny z nás, ať již jezdíme na kole rekreačně, dopravně nebo jezdíme autem: v místech, která dobře neznáme nebo vnímáme jen z jednoho dopravního prostředku, často nemusíme mít ani ponětí o tom, jak naše chování někomu vadí.

Edit 11.11

Vzhledem k tomu, že se pod článek opakovaně pokoušejí psát cyklohejtři, kteří text evidentně pochopili tak, jako že se vztekám nad tím, jak jsem dostal okusit vlastní medicíny, doplňuji dodatek speciálně pro ně:

Vážení hejtři,

cílem článku bylo poukázat na to, že při návrhu cyklotras je třeba zohledňovat místní dopravní režim a zvyklosti, a že se to nedá dělat od stolu bez znalosti místa, a že je občas potřeba sáhnout kromě žlutých cedulí také k dopravnímu zklidnění. A samozřejmě, když se to neudělá, tak i při jízdě na kole můžete být bezohlední, aniž byste o tom věděli. Co bylo ve druhém plánu, a nebylo to řečeno dostatečně důsledně: Že to samé platí i pro motoristy, a to v mnohem větší míře. Dopravní režim má respektovat nedopravní (!) charakter ulice a pokud tomu tak není (a to v drtivé většině případů není), chovají se řidiči bezohledně, aniž by jim to přišlo nesprávné. To je první věc, kterou jste přehlédli.

A teď to druhé a hlavní. Chápu, že když i tzv. cykloaktivisté řeší dokonce i problémy, které za určitých okolností jízda na kole může přinést, vás asi muselo poněkud překvapit. Popírá to totiž obrázek fanatického cyklošílenství, který jste si ve svých představách namalovali. Teď je vidět, že cykloaktivisté (alespoň ti “mainstreamoví”) nejsou žádní fanoušci hájící za každou cenu barvu svého týmu, či ortodoxní zastánci nějakého dopravního náboženství. Naopak. Je na čase, abyste si přiznali, že lidé zabývající se ve městech cyklistickou dopravou moc dobře chápou, jak doprava působí na své okolí – a nejspíš o tom vědí podstatně víc než ti, kdo hájí současný motoristiscký status quo, a to zejména v extrémní poloze “omezování aut = omezování svobody a demokracie”. A že kritika negativních dopadů automobilové dopravy je tudíž z pozice znalců cyklodopravy zcela oprávněná.

A pro ty, kdo kolem sebe mávají Hayekem a spol.: Svoboda bez přijetí zodpovědnosti za důsledky svého jednání je tyranie silných. Demokracie bez ochrany slabých je tyranie většiny.

Zdroj