Dvojí ostří ekologického myšlení…
Uveřejněno dne 30 listopadu 2015 000 9:10
Dnes se nehodlám přiklánět na žádnou stranu. Hodlám dát jen do souvislosti pár faktorů, zdánlivě spolu nesouvisejících. Jak spolu mohou souviset například současná migrační krize a ekologické myšlení Západního světa…?
Na myšlenku, kterou se chystám rozebrat, mě přivedl článek, který pojednává o ničivých požárech na Borneu. Tam právě dochází ke zničení značné části pralesa požáry, které vznikly při spalování porostu za účelem připravit pozemky na pěstování palmy olejné. Ekologičtí aktivisté brojí proti tomu, aby lidé v Západní konzumní společnosti kupovali výrobky, které právě palmový olej obsahují, protože tím podporují celou výrobní mašinerii této látky. A ta mašinerie začíná právě vyklučováním a vypalováním pralesa.
Takovýto trend ochrany dosud divoké přírody ovšem nevidíme jen na Borneu, spousta organizací, zaobírajících se ochranou přírody a životního prostředí ve třetím světě vůbec, volá po větším odpovědnosti západních obyvatel při výběru zboží.
Na první pohled se to zdá být záslužná činnost, ale…
…ale možná nám v celé věci uniká jeden rozměr – pohled lidí, kteří na oněch zájmových územích žijí. Ono nám, žijícím v relativním pohodlí západního střihu, se to možná snadno vykládá, jak mají lidé na Borneu, v Africe, a co já vím, kde všude se bojuje za zachování krás přírody, žít. Co mají pěstovat, čím se mají živit. Jak mají řešit problém zvyšování počtu obyvatel, při současném trendu ochrany prostředí, ve kterém tito žijí.
Pokud se podaří ochráncům přírody prosadit omezující opatření v těch v podstatě nejchudších, ale přírodně nejkrásnějších oblastech světa, k čemu to povede? Jaký je výsledek rovnice – ochrana přírodních zdrojů – potřeby místního obyvatelstva – rostoucí počet obyvatelstva?
Pokud budeme trvat na tom, že lidé v některých zemích nemohou v zájmu ochrany přírody využívat po svém území, na kterém žijí, pokud jim budeme bránit v tom, aby si mohli zařídit své životy alespoň takovým standardem, jaký by běžný Evropan stejně považoval za téměř chudobu, může se stát, že budou ti lidé chtít využívat náš standard u nás doma.
Že si pro něj přijdou, právě, jako si pro něj přicházejí do Evropy statisíce běženců v současnosti. Co je tedy horší? Nechat lidi v nejchudších částech Země, aby si sami řídili své životy, bez vnějších zásahů ekologických aktivistů, současně jim poskytovat finanční, logistickou, i materiální podporu, aby si mohli zařídit žítí alespoň na takové úrovni, na jaké žijí nejchudší země Evropské unie, nebo jim omezovat jejich snahu o lepší život vlastními silami…?
Máme právo jim něco takového nakazovat? Máme právo se divit jejich snaze o lepší a kvalitnější životy? Je možné, ba spíše určité, že za vypalovanými pralesy a jinak poničenými přírodními krásami ve jménu pokroku a hlavně zisku, stojí nadnárodní korporace, tedy společnosti západního střihu. Jenže tyto společnosti, i když jim může někdo mít za zlé jejich touhu po mamonu, nabízejí místním obyvatelům živobytí, ke kterému by se po zásazích ekologů neměli šanci dostat. Nikdo nemůže žít ze vzduchu.
Jak jsem psal v úvodu, je to několik spolu zdánlivě nesouvisejících faktorů, jenže zdání klame, všechno je spojeno se vším.
Jak bychom pohlíželi my na to, kdyby nám nějaké skupina aktivistů z Bornea, nebo odněkud z tropického pásu Jižní Ameriky, vykládala, kde smíme co dolovat, které lesy nesmíme pokácet, abychom z nich udělali pozemky pro stavby měst, nebo vznik polí?
Líbilo by se nám to? Máme morální právo očekávat, že se nejchudším zemím světa bude chtít na náš povel nevyužívat své vlastní přírodní zdroje?
Odpovědět si musí každý sám…
