KDYŽ ŠÍLENSTVÍ, TAK NA DORAZ. PODRAŽÍ NÁM UŽ I HŘEBÍKY DO RAKVE

Evropským parlamentem právě prošla nová poťouchlost, která jako vedlejší důsledek zavede do společnosti další zdražení vlastně všeho. Je samozřejmě koncipovaná tak, aby ochránila klima a hlavně občany EU. Ale fakticky z unie udělá předražený ostrůvek pozitivní deviace, kterému se začne okolní svět vyhýbat. Protože naše požadavky prostě neuplatí. Na závěr pak malý exkurz do skutečnosti, že ODS a ANO jedno jsou.

Evropský parlament schválil 18. srpna pevnou většinou hlasů přísnou ochranu vnějších hranic unie. Ne, ne, nemusíte se radovat, migranti dál budou bez omezení cestovat. Jde o uhlík. Ten to bude mít u hranic o něco složitější a hlavně dražší. Celá kulišárna s uhlíkem a hranicemi se jmenuje Nařízení o vytvoření mechanismu EU pro úpravu uhlíkových hranic (CBAM) v boji proti změně klimatu a zabránění úniku uhlíku.

Nařízení má zabránit tomu, aby unijní průmysl začal před sebevražednými nařízeními z ranku Green Deal utíkat za hranice a tam pokračoval v dealech s uhlíkem za nepoměrně nižší peníze, bez unijních poťouchlostí a kulišáren, a výsledný výrobek pak do unie vozil. Z unie zaznělo hromové – osud máte zpečetěný. Musíte se podřídit našim pravidlům, abyste u nás mohli obchodovat.

Zdraží se tím všechno, protože budou postiženy obory napříč lidskou činností. Ocelárny? Hliníkárny? Což zasáhne do cen automobilů, které se pomalu stanou zbožím jen pro vyvolené. Platí to i pro elektřinu, od jejíž ceny se odráží všechno. Zdraží stavebnictví, takže výstavba nových bytů a domů, i jejich opravy. Zdraží tedy i povinně dobrovolné zateplování domů. Zdraží všechny stroje. Tím i služby a práce. Zdraží i mýdlo nebo saponát. Prostě sakumprásk všechno. A ano, zdraží i hřebíky. I ty do rakve, kterými unie ve své sebestředné sebevražedné misi skutečně nešetří.

A tak ve výhledu je, že do unie za pár let budou jezdit Číňané na dovolenou jako do muzea kdysi dominantního kontinentu, který nastartoval průmyslovou revoluci, dotáhl svět na pokraj blahobytu a pak se zhroutil pod nánosem vlastního byrokraticky ekologického fanatismu. Náš průmysl se stane nekonkurenceschopným, okolní svět ho položí plácačkami na mouchy. Už jen proto, že Čína se rozhodla pro opačný směr. Inovační směr, díky němuž problémům vzdoruje vývojem, nikoliv řízeným utlumováním průmyslu a výroby. Na podobném principu pracují i USA, kde sice pro restrikce také našli spoustu důvodů, ale stále lpí na tom, že kupředu se jeden dostane, když jde, ne když stojí a buší se do kolenou recyklovatelnou, ale sakra pevnou palicí, jako to dělá EU.

A je to problém jen pro nás? Ale vůbec. Stačí se na to podívat i z druhé strany. Nejlépe citovat. „Neakceptujeme zelený neokolonialismus, který pod rouškou ochrany životního prostředí staví diskriminační obchodní bariéry,“ řekl na zasedání obchodní rady BRICS brazilský prezident Luiz Inacio Lula da Silva. Zavírání dveří kdysi tak vzývané globalizaci a izolace v našem milém ostrůvku pozitivní deviace? Zvláštní, kouknout na zelenou politiku jako na další geopolitický boj, který cíleně odstavuje chudé státy od mezinárodního obchodu, protože tyto státy nebudou schopné splnit naše až absurdní požadavky. Zelenou politikou se vlastně zavírají dveře polovině světa zažít svou prosperitu. Nikoliv boj o záchranu planety, ale boj za záchranu dominance. Zvláštní. Příliš bohaté státy by se staly naší konkurencí a tak je potřeba jim přistřihnout křidélka? Něco na tom bude, protože kdybychom tak hrozně usilovali o záchranu planety, rozhodně to děláme v co nejširší spolupráci s celým světem. Všichni ví, že unijní opatření „uleví” klimatu jen několika nižšími jednotkami procent. Přesto do toho jdeme jako smyslů zbavení. Proč? Je to záchrana planety, nebo pokračující agresivní geopolitika v praxi, kdy máme potřebu některé udržovat permanentně na pokraji sociálních nepokojů a tedy bez vývoje? Otázka do pranice.