Oxidu uhličitého je už 400 ppm a je to tvoje vina!

Cesta do pravěku

„Koncentrace CO2 v ovzduší překročila symbolickou hranici“, píše ČTK. Alarmisté bijí na poplach, protože atmosférická koncentrace CO2 už tvoří 400 částic z milionu.

Varují, že když naposledy bylo tolik CO2 v ovzduší, bylo to v pliocénu před 3 miliony lety. Tehdy bylo o 2-3°C globálně tepleji, hladina moří byla asi o 20 m výše a Arktida byla bez ledu. Prý je jen otázkou času, než se hladiny moří a teploty přizpůsobí současné hladině CO2 a dostanou se tam, co byly v pliocénu. Držte si klobouky, prý to je už na cestě (in the pipeline). Teď ještě ne, trpělivost, už to bude, ještě pořád ne, vyčkejte…

Jenže už 17 let není žádné statisticky významné oteplování, jak přiznal i předseda IPCC. Věřící, kteří čekají na prorokovaný konec světa, už začínají být nervózní. Není divu. Prognózy byly totiž založeny na převrácení příčiny a následku. Rovnítko 400 ppm CO2 = roztátí Arktidy neplatí z jednoduchého důvodu. Před 3 miliony lety byly vysoké hladiny CO2 důsledkem a nikoli příčinou vysokých teplot. Jen malá část tehdejší teploty mohla být způsobena zpětnou vazbou CO2. To je také vysvětlení, proč předpovídané katastrofy ne a ne přijít.

Vždyť i během roku vidíme, že oxid uhličitý je především řízen teplotami, ne naopak. Podle aktuálních teplot se dokonce dá dopředu předpovídat, jak se na moři změní pCO2 v povrchových vodách. Protože při zahřátí klesne rozpustnost plynu ve vodě (outgassing). Dobře to vysvětluje třeba fyzik Luboš Motl v blogu „Ocean carbon sink & Henry’s Law“. Je to stejný mechanismus, jako když necháte zašpuntovanou láhev se sodovkou na slunci a ona vystřelí jako šampus.

Deset let po vzniku IPCC ledovcové vrty k všeobecnému překvapení ukázaly (Petit 1999, Fischer 1999), že to platilo i v dobách ledových. CO2 se zpožďuje za teplotami. Alarmisté se tedy uchýlili k náhradní tezi, že CO2 působí jen jako feedback. Jejich scénáře dále vycházejí ze zastaralé teze, že CO2 není jen drobný feedback, ale hlavní faktor (driver)!

Člověku vezme dech, když si přečte studie jako „On the causes of mid-Pliocene warmth and polar amplification“ (D.Lunt a kol. 2012), kde se zvýšené pliocénní teploty přičítají ze 36-61 % oxidu uhličitému, z 0–26 % horotvorné činnosti, z 21–27 % vegetaci a z 9–13 % tání ledovců. Autory ani na vteřinu nenapadne, že na klima působí i externí faktory jako kolísání sluneční činnosti, změny polohy Země a Slunce, kosmické záření, obíhání kolem středu galaxie a další. Inu, zeměkoule není středem vesmíru.

Porouchaná kalkulačka

Máme už 400 ppm, bijte na poplach, ihned musíme snížit svou uhlíkovou stopu. Vyzývají aktivisté. Průměrná uhlíková stopa obyvatele ČR je asi 14 tun CO2. Různé radnice se proto zapojují do Paktu starostů a primátorů a chlubí se, o kolik jejich město snížilo svou uhlíkovou stopu.

Má to ale smysl? Když snížím svou uhlíkovou stopu třeba o tunu, čeho tím dosáhnu? Zkusme si to spočítat třeba v uhlíkové kalkulačce, kterou připravila Calla (Eduard Sequens) ve spolupráci se sdružením TIMUR (Viktor Třebický).

Jenže na první pohled se zdá, že uhlíková kalkulačka je rozbitá. Něco tu nehraje. Ať klikáte kam chcete, ten hlavní údaj se tam nikde neuvádí. Nikde vám neřeknou, KOLIKA STUPŇŮM Celsia oteplení zabráním, když snížím svou uhlíkovou stopu o tunu uhlíku. Tuto záhadnou poruchu vykazují všechny uhlíkové kalkulačky na internetu.

Nezbývá tedy než zapátrat v odborné literatuře. Třeba v Matthewsově studii „The proportionality of global warming to cumulative carbon emissions“ (2009). Science Daily shrnuje, že podle Damona Matthewse z Concordia University každá tuna oxidu uhličitého, kterou vypustíte, znamená zvýšení globální teploty asi o 0,0000000000015 stupně Celsia. Tedy o 1,5 biliontiny stupně Celsia. [Pozn. překl.: anglické „trillion“ označuje český „bilion“]

Když si spočítáte svou uhlíkovou stopu v tunách uhlíku a přepočtete si to na biliontiny stupně Celsia, vidíte, že vaše uhlíková stopa je nepatrná. Jak autoři k těmto číslům došli? Vycházejí z odhadů, že od počátku průmyslové revoluce jsme vypustili asi 500 gigatun (miliard tun) uhlíku. Pokud vypustíme ještě jednou to samé – tedy dohromady 1 bilion tun uhlíku (uhlíku, ne CO2), přinese to prý celkové oteplení o 1 až 2°C (čili okolo 1,5°C). Celý výpočet samozřejmě vychází z názoru, že citlivost klimatu vůči CO2 je tak obrovská, jak si myslí alarmistický panel OSN.

S klimatem nepohne ani celá Evropská unie, která má stovky milionů obyvatel. EU už dávno není tahounem světové ekonomiky jako před sto lety. Dnes pouhých cca 11 % ročních emisí CO2 vzniká v Evropské unii. Pokud EU splní své stachanovské závazky a sníží své emise o 20 %, na globálních hladinách se to projeví jako cca 2 %. Což je jako plivnutí do moře. Stačí, aby v Číně postavili o fabriku více a výsledek bude nula.

O Německu, které do zelené energie investovalo nejvíce, Bjorn Lomborg v článku „Německé sluneční snílkovství“ říká: „Když se tyto dopady zakalkulují do standardního klimatického modelu, je výsledkem snížení průměrné teploty o 0,00005 °C (tedy o jednu dvacetitisícinu stupně Celsia). Jinak řečeno: německé dotace do solárních panelů v objemu 130 miliard dolarů pozdrží do konce století zvýšení teploty o 23 hodin.“ Nyní už asi chápete, proč uhlíkové kalkulačky uvádějí vaši uhlíkovou stopu v tunách a nikoli ve stupních Celsia. Radnicím by hrozilo veřejné zesměšnění, kdyby se chlubily, že oddálily oteplování o zlomek vteřiny. V tunách to zní lépe.

Vítězslav Kremlík je členem Svobodných a zakladatel klimaskeptik.cz, vyšlo na www.osel.cz