Většinu vědeckých článků prý nikdo nečte

Nadprodukci papírového odpadu má na svědomí fakt, že se z vědců stali státní zaměstnanci, které řídí úřední šiml. Nedávno vody české vědy rozvířil spor v Grantové agentuře ČR. Její šéf Petr Matějů musel odstoupit, protože se zjistilo, že obešel předpisy a přihrál granty za desítky milionů svým kamarádům. Novináři ČT celou aféru komentovali: „Zdá se, že když jde o miliony, vládne i ve světě vzdělanců metoda ostrých loktů a surových kopanců.“

Jak je možné, že se ve vědě dějí takové věci? Americký president Eisenhower tyto problémy předpovídal už v roce 1961, když opouštěl svůj úřad:

„Osamocený vynálezce bádající ve svém domku byl dnes zastíněn týmy vědců ve velkých laboratořích. Také svobodná universita, odedávna zřídlo svobodného myšlení a vědeckých objevů, prodělala revoluci. Místo touhy po poznání se dnes motivací vědců staly spíše vládní dotace. Zčásti za to mohou rostoucí náklady. Tam kde dříve stačila tabule a křída, tam dnes stojí stovky elektronických počítačů. Může se stát, že se z vědců tohoto národa stanou pouzí státní úředníci, kteří se starají jen o peníze a pracují na přidělených projektech. Tuto hrozbu bychom měli brát velmi vážně. Jakkoli si vážíme vědeckého výzkumu, měli bychom se mít na pozoru i před opačným nebezpečím. Aby se politika nestala zajatcem vědecko-technologické elity.“

Eisenhowerova jasnozřivá slova se beze zbytku naplnila. Například v energetice dnes politici přijímají nákladná opatření na snižování emisí skleníkových plynů. A to jen na základě rad najatých „dvorních astrologů“, jejichž klimatologické modely viní tento plyn z globálního oteplování. Jde přitom o ty samé děravé modely, které neumí vysvětlit 17 let dlouhou „pauzu“ v oteplování. Nestala se energetika tak trochu zajatcem klimatologů?

Propojení vědy a politiky navíc nutí vědce, aby publikovali, i když nemají, co říci. Kdysi dávno, když se vědec chtěl podělit s kolegy o svůj objev, poslal jim dopis. Dnes vědci píší články proto, že když nebudou mít dostatečně velký počet publikací, mohou přijít o teplé místečko ve státních službách. Publish or perish.

Kvalitu publikací by sice měl zajišťovat systém externí peer-review, který se rozmohl po druhé světové válce. Než je článek otištěn, redakce ho zašle k posouzení kolegům z oboru (tzv. peers). To ale kvalitu vlastně nezajišťuje. Kdo asi dělá recenze třeba v peer-reviewed časopisech o alternativní medicíně? Další cvoci, kteří věří v magii. Viz Journal of Parapsychology.

Někdy článek sice projde peer-review, ale recenzent si ho jen povrchně prolistuje. Například klimatolog Keith Briffa 9 let tajil, že jeho výzkum oteplování na sibiřském Jamalu je založen na měřeních z jediného stromu. Redakce po něm podklady nepožadovaly, ačkoli se ta data používala na obhajobu kontroverzního „hokejkového grafu“ (McIntyre 2009).

Recenzní řízení drhne i na vědeckých konferencích. Ty jsou schopné přijmout i nesmyslný článek sestavený počítačem z náhodných slov. Prokázal to počítačový inženýr Cyril Labbé se svým softwarem SCIgen (2005). Od té doby museli vydavatelé jako Springer stáhnout přes 120 článků, když se zjistilo, že šlo o nesmysly vytvořené tímto programem.

Do tisku se dokonce dostávají i články založené na výmyslech. V roce 2012 studie F.C. Fanga spočítala, že v medicíně od roku 1975 procento článků stažených z tisku kvůli podvodu stouplo 10 krát. Celých 67,4 % stažených článků bylo staženo, protože autoři porušili kodex etického chování vědce. Důvodem byl podvod či podezření z podvodu (43,4 %). Duplicitní publikování (14,2 %). Plagiát (9,8 %). Přitom asi 30 % stažených článků není označeno jako stažené a čtenáři je dále pokládají za platné (Steen 2011).

Protože si vědci potřebují udělat čárku, publikují se i výzkumy zhola zbytečné. Těm nejabsurdnějším jsou každý rok udílenyIgNobelovy ceny . Vědci například „objevili“, že psí blechy vyskočí výše než blechy kočičí. Objevili metodu, jak extrahovat vanilkovou příchuť z kravského hnoje. Nebo zkoumali korelaci mezi počtem sebevražd a countryhudbou v rádiu. Australští klimatologové zase založili celý ústav na výzkum krkání a prdění dobytka (National Centre for Rural Greenhouse Gas Research). Kdo za to vědce platí?

Aby měli vědci kde publikovat, existuje dnes na světě kolem 28 000 vědeckých recenzovaných časopisů. Spoustu z nich nikdo nečte a ani žádné čtenáře nepotřebují. Autoři totiž nedostávají honoráře, naopak musejí zaplatit za to, že jim jejich článek je otištěn! Každý rok vyjde kolem 1,8 milionu článků. Tuny popsaného papíru jdou z tisku rovnou do šrotu. „Až 50 % publikovaných článků nikdy nečte nikdo, kromě autora, recenzentů a redaktorů daného časopisu“ (Meho 2007).

Jiní autoři odhadují, že jen 45 procent recenzovaných článků někdo během prvních pěti let cituje. A jen 20 % lidí, kteří citují nějaký článek, ho doopravdy četlo. Většinou jen citují citaci citace z druhé ruky, aniž by si ověřili, zda je to pravda. Bylo to zjištěno podle kopírování překlepů u velmi známých článků (Simkin a Roychowdhury 2003).

Jak odlišit, které články a časopisy opravdu někdo čte? Pomáhají ukazatele jako impakt faktor či Hirschův index. Ani to ale není samospasitelné. Jako citace se totiž počítají i negativní citace (které daný článek zpochybňují) a autocitace (autor cituje sám sebe). Navíc v řadě oborů existují „kliky“ kamarádů, kteří si vzájemně recenzují články a jeden druhého citují. Například Wegmanova zpráva popsala tzv. „hokejový tým“ v klimatologii.

Držitel Nobelovy ceny biolog Randy Schekman se proto rozhodl, že bude publikovat nainternetu a s prestižními žurnály končí. „Všichni víme, jak honba za ziskem pokřivila bankovnictví. Mí kolegové se také honí za ziskem, ne v podobě peněz, ale v podobě prestiže spojené s publikováním v prestižních žurnálech… Tyto časopisy si pěstují svou značku tvrdě, často se spíše starají o prodej předplatného než o podporu důležitého výzkumu… Článek může být hojně citovaný, protože je to dobrá věda, ale také proto, že je senzační, provokativní nebo mylný. Redaktoři luxusních žurnálů to vědí. Aby si zvýšili impakt faktor, přijímají články, které vyvolají poprask, protože se věnují sexy tématům nebo přinášejí radikální tvrzení.“

Díky této honbě za senzacemi v klimatologii prestižní žurnály publikují jeden hoax za druhým, který je v zápětí vyvrácen. Například fáma, že prý se zpomaluje Golfský proud (Bryden a kol. 2005), hoax, že vyhynulo 40 % planktonu (Boyce a kol. 2010), že vymírají lední medvědi (Monnet 2006), že se náhle uvolní metan z permafrostu (Whiteman 2013) a spousty dalších fám. V klimatologii se ale retrakce nedělají a jde-li o alarmistický text, ani redaktoři se neomluví a neodstoupí. Protože přiznat chybu, to by prý byla voda na mlýn „popíračů“.

Vědci musejí svůj výzkum umět „prodat“, aby dostali granty od sponzorů. Proto stěží najdete článek, který by končil závěrem, že daný problém dále zkoumat netřeba. Reklama má přednost před přesností. Badatelé leckdy přehánějí, aby upoutali pozornost, protože za senzační články dostanou více citací.

John P. A. Ioannidis ve studii „Why Most Published Research Findings Are False“ vysvětluje, proč je většina publikovaného výzkumu v medicíně mylná. Závěry výzkumu se vydávají za spolehlivé, i když jsou založené na pouhé hrstce případů. Aby mohli publikovat úhledně znějící závěry, vyhýbají se autoři problémovým otázkám. Není divu, že je každou chvíli nějaký „objev“ vyvrácen novým výzkumem.

„Představte si, že pět různých výzkumných týmů testuje jistou teorii. Čtyři týmy správně poznají, že idea byla omyl. Jedna méně opatrná skupina nesprávně tvrdí, že teorie funguje. Ať už jde o chybu, náhodu či vychytralý výběr dat. Hádejte čí výsledky váš lékař bude číst v časopise a co uslyšíte ve večerních zprávách?“ (Freedman 2010)

V klimatologii se dokonce někteří domnívají, že lhát je eticky správné. Čínští vědci Fuhai Hong a Xiaojian Zhao v článku „Information Manipulation and Climate Agreements“ bez uzardění tvrdí, že lhaní je v klimatologii správné. „Zjistili jsme, že manipulace s informacemi má užitečnou hodnotu, protože ex post přiměje více zemí, aby se zapojily do mezinárodní úmluvy o ochraně přírody, což posléze zlepší život na této planetě.“

Dodatek: Zatímco si daňoví poplatníci utahují opasky, Evropský parlament rozdává vědcům peníze i na takové věci, jakými je například zkoumání účinků homeopatie na zvířatech. Jen v loňském roce se na toto čarodějnictví u zvířat, vyhodilo komínem půl milionu eur.

Zdroj