Podívejme se na evropský ambiciózní vodíkový plán za 140 miliard $

Evropská nejmocnější nadnárodní organizace Evropská komise si vytyčila energetickou transformaci jako jedno ze svých nejdůležitějších témat nadcházejících let. Ten její Evropský Zelený úděl je jedním z nejambicióznějších plánů na mobilizaci 1 bilionu € ve veřejných a soukromých investicích během příštího desetiletí. Nedávno unikla vysoce předpokládaná vodíková strategie, která odhalila, jak mají vrcholní tvůrci evropských politik v úmyslu rozšiřovat hodnotový řetězec paliv od výroby přes dopravu a skladování až po spotřebu.

Ústředním ‚tématem‘ evropských snah o trvalou udržitelnost je dekarbonizace toho jejího průmyslu, který vyžaduje vysoké teploty v současnosti vyráběné pálením uhlí a zemního plynu. Vodík, jelikož je uplatnitelný v celém energetickém hodnotovém řetězci, je velice slibný. Ač kvůli trvalé udržitelnosti se preferuje jeho výroba elektrolýzou, tak se daleko častěji kvůli nízkým nákladům používá reforming metanu v páře. Vodíková strategie EU má v úmyslu se s těmito výzvami poprat a do roku 2030 vytvořit 40 GW trh.

Dovozy a energetická bezpečnost

EU se těší z požehnání dostupnosti některých z největších ložisek uhlovodíků ve svém blízkém zahraničí. Na druhou stranu je strategickou nevýhodou, že většina těchto rezerv leží v občas nepřátelských a nestabilních regionech, jako je Severní Afrika, Střední východ a bývalé sovětské země. Pro kontinent, který převážně závisí na importech, je energetická bezpečnost důležitým tématem.

Pro posílení energetické bezpečnosti je tudíž důležité zvýšení domácí produkce a omezení závislosti na zahraničních vývozcích uhlovodíků. Domácí výroba vodíku rovněž poskytuje ekonomické stimuly místním  energetickým konglomerátům, jako je Siemens, pro které jsou s elektrolýzou spojené technologie vrcholnou prioritou

Evropský vodíkový plán

V současnosti se v EU vyrobí 8 milionů tun ‚šedého‘ vodíku ročně pomocí parního reformingu, při němž se uvolňuje značné množství CO₂. Teoreticky by taková zařízení šla vylepšit technologiemi zachycování a ukládání uhlíku, aby se tak omezily ty „škody“ životnímu prostředí a vyrobil se tím ‚modrý‘ vodík. V tom uniklém dokumentu se o ‚modrém‘ vodíku píše jako o překlenovací metodě. Dále na cestě k žádoucímu výsledku je však potřeba rozšíření kapacit elektrolýzy, aby se tak vyrobil vodík, který je ‚zelený‘.

Aby byl takový plán komerčně úspěšný, je třeba, aby značně klesla cena a mohl tak konkurovat fosilním palivům. V současnosti lze ‚šedý‘ vodík produkovat za 1,5 €/kg, což se musí stát cílovou cenou pro budoucí ‚zelenou‘ výrobu. Podle Mezinárodní energetické agentury obnáší produkce ‚zeleného‘ vodíku asi 3,50 € až 5 €/kg. Hlavním tahounem redukce nákladů jsou dva faktory: dostupnost levné elektřiny a inovace při výrobě elektrolyzérů. Aby se společnosti přiměly k investicím, jsou důležité dva faktory – oddanost vlády a dlouhodobá strategie.

Uniklá strategie Evropské komise

V současnosti má evropská ekonomika výroby vodíku (samozřejmě, že hlavně pro chemický průmysl) obrat 2 miliardy €. Evropská komise si stanovila ambiciózní cíl 140 miliard € do roku 2030. Kromě zjevných geopolitických a technických výhod, by se tak mohlo vytvořit asi 140 000 pracovních míst.

Ač už v minulosti bylo vynakládáno podobné úsilí, teprve silná podpora institucí EU v Bruselu a několika národních vlád učiní z vodíkové strategie přesvědčivou záležitost. Německo nedávno odhalilo plán za 9 miliard € ke zřízení své vodíkové ekonomiky. Také činitelé holandské vlády se probouzí, aby se chytili této příležitosti, neboť ty správné korporace za to intenzivně lobovaly.

Evropská komise dále oznámila a spustí Alianci čistého vodíku, která v Evropě posílí a rozšíří dodavatelský řetězec. Podle Komise jsou chemický průmysl, ocelárny a doprava těmi, kdo z toho budou mít nejzevnější prospěch, až poptávka podle očekávání stoupne.

Ač je uniklá strategie ambiciózní a časově rozplánovaná, tak je třeba, aby Evropa jako celek něco udělala, aby se toho chytla. Za pozornost stojí, že určité asijské země projevily zájem o vodík už dávno před EU, a tak provádí své investice do technologií spojených s vodíkem. Zatímco EU pro to poskytuje finanční podporu 0,50 € na hlavu, tak Japonsko do toho dává 3 € a Čína dokonce 4 €.

Ač je EU trochu finančně pozadu, tak exceluje integrovaností přístupu. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen např. vyhlásila vodík je součástí nové průmyslové politiky. Tato strategie byla původně naplánována ke zveřejnění až ve středu 8. července. Očekává se, že činitelé EU i přes takový únik budou tento dokument v jeho plné podobě s nadšením prezentovat, neboť vodík se považuje za kriticky důležitou součást budoucího energetického systému Evropy.

Zdroj