MEDIÁLNÍ, NIKOLI KLIMATICKÁ KRIZE

Uveřejněno dne 28 prosince 2021 000 13:20

Poklidné předvánoční vody rozčeřila Komerční banka s kampaní, která Čechy vybízela, aby si na Štědrý den odpustili kapra kvůli boji s emisemi oxidu uhličitého. Mimořádně hloupá reklama pouze zvýraznila dlouhodobý trend, kdy novinové titulky zchvátila klimatická panika. Zde je stručný výběr za poslední měsíce:

  • Zákaz spalovacích motorů v EU se má chystat od roku 2035 /Novinky, 12. 7. 2021/
  • Brusel chystá klimatickou daň pro vlastníky domů a aut. Maďarsko se postaví proti /Echo 24, 23. 10. 2021/
  • Vědecký konsensus: chov zvířat je jednou z hlavních příčin změny klimatu /Enviveb, 7. 11. 2021/
  • Evropská komise navrhuje ukončit vytápění budov plynem. Zákaz má platit od roku 2040 /E15, 15. 12. 2021/
  • Nový trend. Klimatická krize odrazuje mladé lidi mít děti /Deník, 21. 12. 2021/
  • Cesta k zvládnutí klimatické krize? Alternativní proteiny: maso
    z laboratoře nebo hmyz /Česká televize, 3. 11. 2021/
  • Chcete předejít klimatické změně? Začněte jíst umělé hovězí, říká Gates /iDnes, 17. 2. 2021/

Odpovědí na tyto řečnické otázky je nová kniha dánského statistika
a někdejšího ředitele dánské vládního Institutu pro hodnoceni životního prostředí Bjorna Lomborga s názvem „Falešný poplach“ a takřka barokním podtitulkem „Proč nás klimatická panika stojí tisíce miliard, škodí chudým a planetě nepomáhá“.

Zatímco poplašné zprávy, jejichž cílem je omezování a striktní regulace všech oblastí lidského života, se přesností, citacemi a odborností příliš nezatěžují, plnou čtvrtinu Lomborgovy knihy tvoří tradičně rozsáhlý poznámkový aparát.

Hned na začátek je třeba zdůraznit, že Lomborg nepopírá, že dochází ke klimatické změně, nerozporuje růst emisí CO2 ani globální oteplování. Právě naopak – z českého překladu je intenzivně cítit strach, že by mohl být zařazen mezi „popírače“ a vyobcován z odborné komunity, proto dnes rozšířené teze o globálním oteplování a klimatické změně velmi frekventovaně opakuje napříč celou knihou. Zároveň se však rozhodně staví proti „klimatické panice“, „klimatické úzkosti“, „pocitu viny“, školním stávkám za klima, nebo pokrytectví týmu Grety Thunberg.

Z klimatického alarmismu viní prvé řadě média, vědce a politiky. Ti, kdo se snaží změnu klimatu líčit v co nejčernějších barvách, pro to mají podle Lomborga silnou motivaci:

„Média mají kvůli děsivým zprávám více čtenářů, aktivisté více peněz od dárců, výzkumníci granty, politici buď kvůli získání moci, nebo kvůli možnosti rozdělovat více peněz,“ a „prodávat armagedon je pro všechny tyto skupiny velmi výhodné“ (str. 23).

Krize, které dnes čelíme, je tak spíše mediální než klimatická:

„Nekonečné přehánění zkreslilo naše chápání toho, co je s globálním oteplováním spojeno“, čelíme „záplavě nezodpovědného žurnalismu, který neinformuje, ale jen děsí“ (str. 38), ale „jednostranné podání vede k tomu, že nejsme dobře informováni. Nevidíme širší obraz,“ takže vzniká pouhá „karikatura“ (str. 49). „Spoluautorem celého problému jsou média“, která „zamlčují vědecká fakta“ (str. 59-60).

Tato poměrně silná tvrzení ilustruje Lomborg na několika příkladech. Jak uvádí, titulek „Splnění pařížských klimatických cílů zachrání tisíce amerických životů před následky vln veder“ kupříkladu zamlčuje, že původní „odborný“ materiál nepředpokládal, že by se lidé během celého osmdesátiletého období na růst teploty jakkoli adaptovali – třeba tím, že by si pustili klimatizaci. Obdobně média zveličují problém globálního oteplování a nezasazují jej do reálných měřítek. Čtenáři novin se například „zamlčují skutečnosti, že na každou smrt z vedra zemře 17 lidí na podchlazení,“ (str. 52).

Masivní manipulaci ztělesňuje jeden ze symbolů globálního oteplování – lední medvěd. Jak Lomborg uvádí, z počtu 5000 kusů v 60. letech počet ledních medvědů vzrostl na 26 500, což vedlo britský list The Guardian, aby potichoučku ustoupil od používání fotografií s roztomilými ledními medvědi k ilustracím klimatické krize (str. 50-51).

Protože média „ráda předpovídají brzké katastrofy, nejlépe s přesně určeným datem“ (str. 30-31), patří „k nejobvyklejším taktikám klimatických aktivistů vyhlašování uměle zvolených lhůt“. A tak:

  • V roce 2019 tvrdil princ Charles, že má lidstvo na záchranu 18 měsíců.
  • O deset let dříve ovšem tentýž následník britského trůnu varoval, že zbývá 96 měsíců.
  • Nositel Nobelovy ceny míru Al Gore prorokoval v roce 2006 zkázu do 10 let.
  • V revolučním roce 1989 šéf programu OSN pro životní prostředí prohlásil, že máme tři roky.
  • V roce 1982 OSN předvídala zkázu do roku 2000.
  • A především: Římský klub v roce 1968 tvrdil, že jedinou nadějí, aby celé lidstvo nepotkala záhuba, jen zastavit ekonomicky růst, snížit spotřebu, donutit lidi, aby měli méně dětí a stabilizovat společnost na podstatně chudší úrovni.

Předpovědi Římského klubu podle Lomborga selhaly proto, že ignorovaly „největší zdroj ze všech: lidský důmysl a schopnost se adaptovat“ (str. 32). Většina poplašných zpráv totiž předpokládá, že se bude měnit klima, ale nic jiného se měnit nebude. Není pravda, že klima zachráníme zastavením ekonomického růstu, ale právě naopak ekonomický růst a prosperita vede ke zlepšování klima.

Lomborg to dokresluje například výnosy plodin. Klimatičtí aktivisté podle něj používají argumenty, které „ignorují adaptaci, hnojivé účinky oxidu uhličitého“ (str. 80). Ve skutečnosti však „oxid uhličitý funguje jako hnojivo, podporuje fotosyntézu – více oxidu uhličitého znamená větší a silnější rostliny. Pokud tento efekt započítáme, pak výraznější redukce emisí povede k poklesu výnosů o 12 %“ (str. 76), takže „klima způsobí do konce století snížení zemědělské produkce jen o 0,26 % HDP a celkový dopad klimatické změny bude 3-4 % hrubého domácího produktu“ (str. 77).

Vypořádává se také se dvěma oblíbenými desinformacemi spojenými s klimatem. Rostoucí náklady na přírodní pohromy podle něj nejsou dány růstem pohrom, ale jen tím, že „přírodě stojí v cestě více lidí a více majetku“.

Obdobně nesmyslný je podle Lomborga také argument válek jako důsledku klimatické krize. Podle vědeckých závěrů „nebyl doložen spolehlivý a obecně platný vztah mezi klimatem a vznikem konfliktů“, ve skutečnosti existuje „zřetelná korelace mezi zvýšeným počtem válek a nižšími teplotami“, protože „chladnější klima snižuje zemědělskou produkci, což vede k sociálním problémům, válkám, hladomoru a úbytku populace“ (str. 57).

Kniha dává uspokojivou odpověď i na otázku, zda máme skutečně vynechat ze štědrovečerního stolu třeboňské kapry: „Ke snížení emisí nemůže přispět jednotlivec“, říká Lomborg a cituje cambridgeského profesora Davida MacKaye: „Nenechte se zmást mýtem, že každá drobnost pomůže. Když každý udělá něco malého, dosáhneme dohromady jen něčeho malého“ (str. 85).

Podívejme se tedy na to „něco málo“, co může dělat „každý jednotlivec“, a co přitom na globální oteplování nebude mít prakticky žádný signifikantní vliv.

Zaprvé, máme přestat jíst maso, aby byl svět lepším místem pro život? Klimatičtí alarmisté tvrdí, že vegetariánství sníží naše osobní uhlíkové emise o 50 %. Podle Lomborga by ovšem zdaleka nestačilo nejíst maso, ale bylo by nutné také vynechat mléko, vejce, med, nepoužívat kožešiny, kůže, vlnu nebo želatinu – a ve skutečnosti bychom pak snížili osobní emise maximálně o 25-50 %. Ovšem pozor: toto sníženi by se netýkalo celé naší „uhlíkové stopy“, ale pouze emisí spojených s potravinami, (str. 87). Vegan z bohaté země tak ročně přispěje ke snížení emisí oxidu uhličitého v ekvivalentu nákupu emisní povolenky za zhruba 33 korun.

Zadruhé, mám žít ve stavu trvalého lockdownu se zavřeným nebem? Kdyby lidé až do konce století přestali létat, pak by se dle Lomborga globální teplota zmírnila celkově jen o 0,03 °C, což je jako kdyby se klimatická změna nezastavila v roce 2100, nýbrž už v roce 2099 (str. 99).

„Každý dolar, který jako společnost investujeme do výzkumu a vývoje je mnohem smysluplnější a v řešení klimatu účinnější než abstinence od létání,“ glosuje Lomborg (str. 90-91).

Zatřetí, argument „v zájmu Matky Země by se lidé měli přestat rozmnožovat, považuje autor za „morálně zvrhlý“ a odsuzuje jej jako „snahu vměšovat se do soukromí ostatních“ (str. 91).

Řešení, která má v ruce každý sám, jsou tedy naprosto neúčinná, neefektivní a slouží buď jako nástroj utužování fanatické víry v kultu zeleného náboženství, anebo jak nástroj diktátu k ovládání každého jednoho aspektu života občana.

Jsou účinnější alespoň nadnárodní řešení, jako je Pařížská dohoda nebo Green Deal? Podle Lomborga nikoli. Pokud by se EU držela svých klimatických závazků pro rok 2050, zaplatí přes 2,5 bilionů dolarů ročně, což je „více, než obnášejí veškeré výdaje zemí EU na školství, zdravotnictví, bydlení, obranu, policii a justici.“ Lomborg optimisticky dodává: „je zcela nepředstavitelné, že by takové výdaje nenarazily na odpor,“ (str. 101). Po dvou letech koronavirové ekonomiky však lze
o úspěchu organizovaného odporu pochybovat.

Lomborg dále současnou zelenou politiku tvrdě kritizuje, protože „plnění Pařížské dohody si vyžádá enormní náklady, celá tato námaha však téměř žádný užitek nepřinese,“ (str. 103) a dohoda je tak „zdaleka nejdražším paktem v historii – mnohem větším než Versaillská smlouva“ (str. 107):

„Vynakládat biliony na to, aby se nedosáhlo prakticky ničeho – to je přirozeně velmi špatný nápad. Každý dolar se promítne do užitku pro klima v hodnotě pouze 11 centů“ (str. 113). A konečně: „Vybereme-li si zelenou cestu, doslova tím svět na jednu generaci zastavíme“ (str. 121).

Jaká tedy existují řešení?

Lomborg kontroverzně navrhuje zavedení jednotné globální uhlíkové daně (str. 139), neříká však ani jak onu univerzalitu daně zajistit, ani jak by měly být sazby vypočítávány. Ve skutečnosti by taková daň jen stěží vedla k zvýhodnění produkce s nižší uhlíkovou stopou, neboť by se promítla do veškerých cen, jakkoli nerovnoměrně.

Velkou naději vkládá také v inovace. Jak říká: „Velryby před vyhynutím nezachránilo nabádání, abychom přestali ke svícení používat velrybí tuk, nebo přestali svítit, ale nové technologie – petrolej a elektřina“ (str. 153).

Budoucnost pak vidí v jádru. Upozorňuje, že jeho nyní relativně vysoká cena a dlouhá doba stavby je dána enormně přísnou regulací
a nejednotným designem. Jádro může nahradit veškerou energii vyráběnou z uhlí a většinu vyráběnou z plynu a globální uhlíkové emise by byly o čtvrtinu nižší (str. 161-162).

Hlavním alternativou klimatické politiky je však podle Lomborga prosperita (str. 189), protože „Cílem klimatické politiky je zajistit, aby byl svět lepším místem pro život“ (str. 191). A právě toto je možná hlavní poselství celé Lomborgovy knihy: klima je zde pro člověka, nikoli člověk pro klima.

Zdroj

Reakce
  1. 3 týdny ago

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist