Hranice pralesa pro kůrovce neplatí

Dlouhodobá polemika v tomto zjitřeném okamžiku dějin Šumavy se vede o to, zda na území národního parku je kůrovcová kalamita kalamitou, nebo přirozenou etapou ve vývoji šumavských lesů, které máme ohromeně přihlížet.

Patřím k těm, kteří dlouhodobě tvrdí – především na základě sledovaných výsledků – že nejde o přirozenou etapu. Kůrovce jsme totiž nechali nadměrně a úmyslně namnožit nikoliv v přirozeném pralese, ale v nepřirozených podmínkách hospodářského lesa, který je trvale závislý na lidských ochranných zásazích. V přirozených pralesích by se to kůrovci nejspíš v tomto rozsahu ani nepodařilo.

Park se nedá vymyslet

I když jsme v parku, hospodářský les se škrtem pera nezměnil v „přirozený“, nezískal v nepřirozené smrkové monokultuře obranné síly jen proto, že je teď lidským rozhodnutím v pralese. Obávám se však, že tohle vědí obě strany sporu, jen se nechtějí stejně nahlas přihlásit k důsledkům. Jedni tvrdí, že les se obnoví sám, a nechtějí přiznat, že nevědí, k jak velké ploše šumavských i okolních lesů tento proces sebeobnovy vztahují. I druhá strana si uvědomuje, že je v národním parku, a pokouší se zastavit kůrovcovou kalamitu při respektování dohody, že nebude proti kůrovci zasahovat na 25 % lesů. Bohužel obě strany vědí, že při respektování 25 % bezzásahového území, rozptýleného ve zhruba 150 ostrůvcích po celé Šumavě, nezachrání zbývajících 75 % zelené Šumavy. Kůrovce nelze bez kácení zastavit jinak, než ho nechat pojít hladem, až sežere vše, nač dosáhne. A o tom, kam dosáhne, se vedou vědecké spory. A teď jsme u jádra fundamentálního rozdílu, vytvářejícího dva nesmiřitelné tábory. Tomu jednomu to nevadí – tvrdí, že si počká na „sebeobnovený“ les, ten druhý sleduje s obavami místa, která se sama neobnoví, pak místa, která se neobnoví v potřebné skladbě dřevin, a nakonec místa, která by se nejspíš v řízeném procesu obnovila, pokud je kůrovec nevystaví dlouhodobému velkoplošnému odlesnění. Patřím k těm, kteří si v současné situaci nejsou jisti, zda a za jakých obětí, se může za předpokladu dodržení dohody o 25 % lesů bez zásahu, kde se kůrovec nerušeně množí a napadá okolní „zásahové“ lesy, podařit kůrovcovou kalamitu zastavit.

Je už málo času

Zúžený problém má podobu „kácet-nekácet“. Ti, co jsou proti kácení, doporučují, aby se obranná opatření přemístila na samu hranici parku, jako by měli s kůrovcem dohodnuto, že tuto hranici již dnes dodržuje. Na druhé straně obyvatelé Modravy, která leží hluboko v parku, by rádi i zítra viděli ze svých oken alespoň kousek vzrostlého zeleného lesa.

Právě k Modravě na lokalitu Na ztraceném se aktuální konflikt v posledních dnech přenesl, byť to zdaleka není jediné místo na Šumavě, kde se v těchto dnech usilovně odstraňují kůrovcem napadané stromy.

Tato lokalita má rozlohu 280 ha, tj. 0,5 % lesa na území Národního parku Šumava, je v ní asi 100 000 stromů a naši pracovníci v ní před časem našli 3000 stromů napadaných kůrovcem (tj. 3 % stromů v této lokalitě). Těchto 3000 stromů jsme byli v červnu připraveni odstranit: na suchých plochách vykácením, na podmáčených plochách oloupáním napadených stromů nastojato. Udělal by to každý lesní hospodář – určitě by si nehrál s nákladným a nebezpečným loupáním nastojato, a potají by pozorně sledoval, zda to udělal tak včas, aby si soused nemohl všimnout a dokázat, že svou liknavostí způsobil přelet kůrovce do jeho lesů.

Ne tak v národním parku. Zde se mohlo s odstraňováním napadených stromů začít až po 15. červenci, poněvadž zde je před kácením hájena do tohoto termínu populace tetřeva, která je podle stupňujících se požadavků odpůrců kácení alergická i na „loupače stromů nastojato“.

Čas na odstranění kůrovcem napadaných stromů máme v závislosti na klimatických podmínkách příštích dnů do 10.8., kdy se očekává vylétnutí kůrovce na další stromy a kácení opuštěných a k smrti odsouzených stromů ztrácí význam. Z každého neodstraněného stromu vyletí kůrovec na 5 až 10 zdravých stromů. Střetový děj se bude za dva měsíce opakovat. Konečný výsledek je v nedohlednu.

Zdroj