Pavel Kalina: Šumava je náš domov

Uveřejněno dne 5 září 2011 000 10:33

kurovecO kůrovci na Šumavě už bylo řečeno a napsáno mnohé. Současná eskalace sporu ovšem klade i některé otázky, které se vzdalují od černobílého uvažování ve stylu kácet/nekácet.

Pokud slyšíme, že o Šumavě mají rozhodovat vědci, pak je dobré se ptát, co je to věda, jaké jsou její možnosti a jaké je její místo ve společnosti. Tyto zdánlivě teoretické otázky bohužel mají zásadní význam pro způsob, jakým se na problém budeme dívat. Jsou to otázky, které je obtížné řešit i na stránkách odborných časopisů, natožpak na stránkách novin. Přesto se obávám, že si je prostě musíme položit.

Nemůžeme vědce preferovat před občany Modravy

Současná společnost, nejen česká, je posedlá představou, že modelem všeho vědění jsou přírodní vědy. Vyplývá z toho celá řada důsledků pro naši morálku i pro velmi praktické záležitosti včetně způsobu, jakým se rozdělují peníze určené na vědu a výzkum. Zmíněná představa je ve skutečnosti čistě axiomatická, to znamená: nelze ji dokázat. V každém případě je věda vždy určena jen k tomu, aby odpovídala na dílčí otázky. Jak napsal Vladimír Holan, věda se může po pravdě jen pídit. Od vědců můžeme čekat vždy jen dílčí odpovědi. Ptát se jich na řešení problému, který je ve skutečnosti problémem sociálním a politickým, znamená zbaběle dávat ruce pryč od společensky zodpovědného řešení.

Existence Národního parku Šumava není výsledkem přírodních procesů. Je to politické rozhodnutí. O jeho podobě musí rozhodovat v konečné instanci politici, které jsme si zvolili. Pokud jim nevěříme, můžeme zvolit jiné, případně uvažovat o změně politického systému. Nemůžeme ale jednu skupinu obyvatel automaticky preferovat vůči jiné skupině – například přírodovědci, obdaření granty, nejsou o nic víc občany České republiky než obyvatelé obce Modrava.

Nechtěl bych žít ve společnosti řízené biology

Diskuse o kůrovci ve skutečnosti odhaluje slabiny našeho politického systému víc, než jsme ochotní přiznat. Odhaluje závislost vědy na penězích a naši závislost na její falešné objektivitě. Odhaluje naši totální závislost na médiích, která nám neposkytují ani trochu adekvátní obraz světa. Odhaluje celkovou erozi hodnot a vyprázdnění slov. Pokud moderátor veřejnoprávní televize sdělí starostovi malé vesnice, že les za jejími humny není domovem lidí, kteří v této vesnici žijí, něco to vyjadřuje. Náš domov přece nekončí milimetr za naším prahem – nebo snad má? A k čemu jsou v dnešním světě slova jako domov nebo vlast? To zní tak staromódně, skoro jako víra nebo čest… Nechtěl bych žít ve společnosti řízené biology či geology. Jejich kompetence je jasně vymezena jejich odborností. Každý člověk je samozřejmě ovlivněn svou profesí – anebo naopak, volí si profesi podle své osobnosti. Pokud někdo upřednostňuje přírodní procesy před procesy společenskými, není to už expertní názor vědce, ale jeho osobní názor.

Chtěl bych jen upozornit, že snaha založit společnost na vědeckých principech vedla v minulém století k zatím největším masakrům, jaké lidstvo poznalo. Rasová teorie nebyla nějakým výplodem chorých mozků, jak si to dnes většina lidí představuje. Byla to vědecká teorie své doby. Její praktická aplikace, tedy nadřazení principů vědy principům lidskosti, vedla ke smrti milionů „rasově méněcenných“ jedinců.

Byli by ekologisté i pro zachování dýmějového moru?

Současná diskuse o Šumavě by se proto neměla omezovat na stereotypní záběry statečných blokádníků, kteří si jižní Čechy zjevně pletou s Britskou Kolumbií. Měla by zahrnout fakt, že Šumava je také kulturní krajinou a Česká republika je na základě mezinárodních dohod povinna chránit své kulturní dědictví. Drtivá většina lidí tu ostatně jeho ochranu zcela přirozeně podporuje jako výraz své kulturní identity, která je nadřazena naší biologické podstatě.

Toto historické dědictví na Šumavě zahrnuje určitou strukturu osídlení a přinejmenším od 18. století také určitý způsob využívání lesa. Další rozšíření kůrovce by znamenalo popřít tuto část našeho kulturního dědictví ve prospěch čistě přírodovědného experimentování. Pak nezbývá než doufat, že vyskytne-li se v bezzásahové zóně dýmějový mor, nebudou naši ekologisté trvat na nutnosti jeho zachování pro příští generace.

Pavel Kalina; vysokoškolský profesor, historik architektury

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist