Co si vypěstuješ, to si taky projezdi

Když se nějaké skupině lidí bere něco, na co jsou zvyklí a na čem profitují, celkem logicky jim to vadí. Z tohoto pohledu je dvouhodinová blokáda silnic ze strany zemědělců kvůli rušení slevy na spotřební dani z motorových paliv pochopitelná. Dá se jednoduše označit za lobbistický boj za zachování vlastních výhod na úkor ostatních obyvatel a podnikatelů, kteří žádnou zelenou naftu nikdy neměli a nikdy mít nebudou.

Podobně se dá jedovatě připomenout, že žluté lány řepky hnojené brutální a nesmyslnou evropskou „zelenou“ politikou našim farmářům přinášejí značné zisky, zatímco zbytek spotřebitelů na každém litru zcela zbytečně prodělává několik desetihaléřů. Sami zemědělci, jak například upozornila nedávno kolegyně zemědělská publicistka Táňa Králová, však biopaliva moc nepoužívají, byť jsou od spotřební daně zcela osvobozena.

Úlevy pro třetinu podniků

Kvůli daňové úlevě se jim to totiž nevyplatí, i když jejich stroje na řepkový metylester mohou zpravidla bez problémů jezdit, orat, sít i sklízet. Přitom některé, zejména stavební firmy, toto palivo běžně používají. Dělají to proto, že nemají od státu úlevu, díky níž by načerpaly téměř dvě miliardy korun z kapes ostatních daňových poplatníků. Je tak docela dobře možné, že až zemědělci o svou daňovou úlevu přijdou, začnou masověji používat všude, kde je to možné, nedaněnou bionaftu a ušetří také něco, byť je to bude stát nějaké úsilí. Mimochodem, daňovou úlevu využívá jen třetina podnikatelů v zemědělství. Zejména pro malé farmáře je dnes získání vratky spotřební daně příliš administrativně náročné na to, aby jim to stálo za to. A je otázka, zda má stát podporovat už tak dost velké statky.

Slzy zemědělců a prognózy likvidace velkého množství farem jsou tak evidentně liché, stejně jako všechny ostatní, které od farmářů slýcháme tak dvakrát do roka.

Zemědělství jako celek je v zisku kolem šestnácti miliard díky dotacím daným evropskou zemědělskou politikou, která je stejně nepotopitelná a nereformovatelná, jako je nesmyslná a škodící trhu potravin, jejich cenám, o kvalitě nemluvě.

A právě zhoubná zemědělská politika je jediným důvodem, proč bychom až příliš snadno neměli mávnout rukou nad zemědělci naříkajícími nad mrazivou zimou, deštivým jarem, suchým létem. Tento sektor sice ve vyspělých zemích dává práci třem až pěti procentům obyvatel, ale jeho lobby je díky masivnímu dotačnímu kanálu z EU velmi mocná. V mnoha státech pak dokáže prosadit i takové formy státní podpory, které narušují rovné podmínky na trhu, ale formálně neporušují dotační pravidla společné zemědělské politiky. Příkladem může být třeba dotace na umytí vepře na jatkách před porážkou a podobné podpory, které fakticky znamenají neférový státní zásah do údajně jednotného trhu s vepřovým masem. Další neférovou podporou je flagrantní a v Česku velmi dobře známé ignorování pravidel potravinové bezpečnosti polskými státními orgány. Ona ta posypová sůl pár zlotých ušetří a polská zemědělská produkce pak snáze konkuruje. Podobných fíglů je v Evropě mnoho.

Proto rušme s klidem zelenou naftu a další ekonomické nesmysly, ale bojujme také se stejnou vervou proti tomu, aby konkurenti našich zemědělců měli neférové výhody.

MfD, 24.5.2012