EKOLOGIE: Celiny

Svoji dnešní úvahu začnu létáním, ačkoli bude vlastně hlavně o zemědělství.

Před několika dny jsem letěl z Prahy do Madridu a jako už mnohokrát před tím jsem si všiml jedné věci. Věci, kterou vnímáte nejlépe právě z výšky a která, předpokládám, neunikla ani mnohým z vás. Pokud vás křídla vynesou do deseti kilometrů, zmizí náhle dominance domů, stromů, kopců a cest a z krajiny se stane barevná deka sešitá ze stovek malých různobarevných záplat, mezi kterými převládají skvrny lesů a polí. Potud je to všude stejné, ale když jsem letěl nad Čechami a pak nad prakticky kteroukoli západní zemí, bez ohledu na to, zda šlo o Německo, Benelux, Anglii, Švýcarsko, Francii nebo Španělsko, všude byla kresba polí mnohem jemnější než u nás a i jejich barvy byly mnohem různorodější. Všude na západě jsou plochy polí mnohem menší a skladba plodin pestřejší. Například letos byla celá naše víska široko daleko obklopena jednolitým lánem řepky olejky.

Jistě, někteří pamatují a mnozí z historie a literatury znají, jak se v padesátých letech minulého století rozorávaly remízky a meze, porážely staleté stromy, mezníky po generace oddělující jednotlivá pole a grunty. Celiny, import to z Rusi, kde komsomolec dal cihlu na plyn traktoru a dva dni oral jednu řádku. Málokdo však ví, že se zceluje i dál.

Moderní zemědělec, vybaven technikou o síle stáda tažných volů, nehodlá zvedat svůj dvacetiradličný pluh jen tak pro nic za nic a už vůbec ne obracet se u kdejaké meze. Za oběť tak padly poslední cesty, úvozy, remízky. Jen tak je možné, aby jeden člověk obdělal stopadesáti- a vícehektarové hospodářství. A pak jsou tu dotace. Proč se trápit s množstvím různých plodin, když z řepky mám zisk jistý. Děkujeme ti, Andreji.

Ač si nemyslím, že je lidské hledisko pobytu v žlutém zapáchajícím moři pominutelné, líto je mi především zvěře. Srnek, zajíců, bažantů, koroptví a další drobotiny v té poušti monokultury asi mnoho nepřežije. A také půda je vyčerpaná na hranici únosnosti. Vysel jsem na bývalém poli trávu a vzrostla mi bledá a hustá jak vlasy stoletého starce.

A tak mne napadá, když už se musí sypat do zemědělství peníze nás daňových poplatníků, jestli by nebylo lepší podporovat obnovu přirozené, byť kulturní krajiny, která lahodí oku člověka a prospívá půdě i všemu živému na ní. Na západ od našich hranic to evidentně jde. Přesvědčit se můžete, až zas někam poletíte anebo taky hned na některém z mapových serverů.

Zdroj