Likvidace velkých energetických firem

Uveřejněno dne 30 října 2014 000 8:37

Jan Žižka ve svém nejnovějším článku, který doporučuji k přečtení, popisuje, jak současná energetická politika směřuje hlavně v Německu k potlačení a možná i likvidaci velkých energetických firem.

Zároveň je alespoň v pojetí environmentálně a sociálně zaměřených aktivistických skupin Energiewende chápána také jako prostředek právě k likvidaci velkých energetických firem, jako jsou v Německu E. ON, RWE, EnBW a švédský Vatenfall a v Česku ČEZ, a na základě toho jako cesta k čistě decentralizované a ekologické společnosti, či prostředek boje proti globalizaci. Tyto názory jsou hlavně ústy hnutí Greenpeace, Duha a dalších prezentovány velice často. Energetická politika opravdu přinesla hlavně zmíněným německým firmám obrovské ztráty, jejichž jen menší část byla kompenzována ať v cenách elektřiny pro spotřebitele či dotacích státu do ceny u některých typu zdrojů. Netvrdím, že z jistého pohledu nemohou být v některých ohledech zmíněné trendy reflektovány tak, jak se to objevuje u mluvčích ekologických aktivistů. Přesto bych si dovolil upozornit na aspekty a dopady jiné, které už nejsou ve sdělovacích prostředcích prezentovány tak často. Pochopitelně se soustředím jen na některé stránky velice složitého tématu a moje prezentace budou značným zjednodušením. Přesto bych byl rád, kdyby se nejen zmínění aktivisté zkusili zamyslet nad tím, zda jejich představy a naděje, které do Energiewende vkládají, nejsou liché. V úvodu bych chtěl také ještě zdůraznit, že následující text neznamená obhajobu či ztotožnění se s konkrétními hospodářskými či obchodními praktikami zmiňovaných firem.

Specifika, výhody a nevýhody velkých firem (nejen energetických)
Velké firmy mají z celospolečenského, stejně jako ty malé, řadu výhod i nevýhod. První je ta, že v daném oboru už vlastní obrovské investice a infrastrukturu, velké množství vzdělaných pracovníků a zkušeností. Lze tak předpokládat, že už jen z důvodu, aby toto vše zúročily, plánují a pravděpodobně i budou působit v daném oboru dlouhodobě, nejméně řadu desetiletí. To také znamená, že v případě energetické firmy je v jejím zájmu investovat i do dlouhodobých a náročných energetických staveb. Zároveň velká firma může mít dostatek investic pro velkou stavbu s delší dobou návratnosti a s ne úplně zaručeným výsledkem. Případně, díky dlouhodobému kreditu a působení v energetice dostatečnou pozici u bank pro jejich získání. Velké energetické firmy musí také zohledňovat, již kvůli velikosti své produkce, nutnost diversifikace zdrojů produkujících energii. Pokud ještě vlastnily i rozvodné soustavy, musely zohledňovat i jejich propustnost a odpovídající poměr mezi na počasí závislými zdroji a zdroji stabilními s možností regulace. Velká firma tak musí do značné míry mít a vytvářet dlouhodobou strategii a řekněme i jistou zodpovědnost za dlouhodobý vývoj odvětví a oboru včetně třeba rozvoje vzdělávání v dané oblasti. Pokud dojde k úplnému rozbití velkých firem a přechod k modelu čistě malých hráčů, kteří nemusí a ani nemají možnost takovou koncepční práci dělat, musí rozvoj strategie a dlouhodobé koncepce odvětví plně převzít stát. Ještě je možné zmínit, že až do konce minulého století byla energetika relativně konzervativním oborem, který nesliboval rychlý spekulativní zisk, ale spíše možnost bezpečného, spolehlivého a hodně dlouhodobého investování. Vlastníky akcií velkých energetických firem tak byly, třeba právě v Německu, často penzijní fondy, města a další veřejné instituce. Ještě jedna vlastnost je u velkých firem. Jsou pod značnou celospolečenskou kontrolou, protože jsou dobře viditelným a snadným terčem různých kampaní. Dobře je to vidět například i na kampaních hnutí Greenpeace, které jsou dominantně zaměřena na ně. U malých firem je v tomto případě podstatné, že často sídlí a vyrábí v daném regionu, kde žijí jejich vlastníci a mohou tak být citlivější k názorům místních komunit.

Zatím se Česko ani Německo bez uhelných zdrojů neobejde, na obrázku je rekonstrukce elektrárny Prunéřov. Ovšem Česku se v posledních letech dařilo závislost elektroenergetiky na fosilních zdrojích snižovat mnohem rychleji. (Zdroj ČEZ)

Nevýhodou velkých firem je pomalá reakce na rychlé změny na trhu. Zde naopak mohou malé firmy uplatnit svoji hlavní výhodu, která spočívá v jejich flexibilitě a možnosti jejich rychlé reakce na změny podmínek. Zatímco velké firmy mají tendenci rychlé fluktuace ustát díky své velikosti a odolnosti, malé firmy jim čelí rychlou reakcí a změnami orientace. Z hlediska společenského je pak nevýhodou možnost dosažení a zneužívání monopolu v dané oblasti. Velká firma tak má možnost vytvářet dlouhodobou strategii, ale může mít tendenci bránit vstupu konkurence do oboru či progresivním změnám. Také může monopol vůči zákazníkům zneužít k navyšování svého zisku. Je však třeba zmínit, že pomalejší reakce při zvyšování cen elektřiny pro zákazníky, či jejich snižování, jako reakce na změny cen vstupů, kterou si velké firmy, na rozdíl od malých, mohou dovolit, nemusí být vždy pro zákazníka nevýhodou. Může jej chránit před rychlými fluktuacemi cen a pomáhat i při udržování sociální bezpečnosti a stability.

Situace, která se na evropském energetickém trhu vytvořila
Na evropském energetickém trhu zafungovaly dvě tendence, jejichž souběh a způsob provedení měl na dlouhodobý strategický rozvoj energetiky katastrofální dopad. Přičemž v principu se nelze na oba prosazované trendy samostatně dívat negativně. Prvním byla cesta k liberalizaci trhu s energiemi. Tu se například v Česku podařilo dokončit a zavést, a proběhlo také do značné míry zapojení českého trhu do evropského. Dosáhlo se oddělení výroby a distribuce a zjednodušení přístupu k výrobě i obchodování s elektřinou. Deklarovaným cílem bylo vytvoření tržního prostředí, kde by volný trh vysílal signály, které by jednotlivé investory vedly ke stavbě potřebných zdrojů. Druhým trendem jsou politicky motivované a bohužel extrémně silné zásahy do tržního prostředí ve formě dotací a penalizací. Ty jsou z velké části vyvolány tlakem veřejnosti aktivizované kampaněmi zelených hnutí na politiky. A pochopitelně i různými lobbystickými tlaky z konkrétních segmentů výroby elektřiny. Tyto zásahy jsou opravdu dramatické. Výstavba a provozování některých zdrojů jsou penalizována velmi silně. U některých typů zdrojů vedou k zákazu jejich stavby či dokonce k jejich předčasné likvidace bez kompenzace ztrát vlastníkovi. U jiných typů naopak umožňují jejich investorům plně zaručený a někdy i velmi vysoký zisk. Příkladem je třeba fotovoltaický boom nejen u nás. Tyto státní zásahy do tržního prostředí jsou tak výrazné, že veškeré další signály dané povětrnostními, geografickými i geologickými podmínkami regionu či reálnými ekonomickými parametry daných zdrojů překrývají. A zároveň mají takový rozsah, že tento trh v podstatě určují. Změny ve velikosti a charakteru těchto penalizací a dotací navíc probíhají velice rychle a už řadu let je energetický trh velmi turbulentní a jeho vývoj v podstatě nepředvídatelný. To velmi omezilo možnosti strategického a dlouhodobého investování v tomto oboru.

Vytvořilo se tak prostředí, kdy se žádná investice do zdrojů bez garancí nebo dotovaných cen nevyplatí. A právě velké zdroje, které potřebují značné investice a jejichž návratnost je dlouhodobější, jsou těmi, proti kterým byly doposud uplatňovány penalizace a nedostávaly garance. Naopak velmi vysoké dotace a garance se týkaly zdrojů, které se dají stavět v širokém rozsahu velikostí a velmi rychle. Díky státem garantovaných cen elektřiny, například ze solárních elektráren, byly v tomto případě banky ochotné půjčovat téměř komukoliv. A nepotřebovaly mít reference o dlouhodobé a známé zkušenosti daného investora v energetické oblasti. To byl důvod, že se na tyto možnosti garantovaného a velmi vysokého zisku vrhli rychle z velké části investoři, kteří se neplánují dlouhodobě pohybovat v oblasti energetiky, ale hledají příležitosti pro rychlý, vysoký a zaručený zisk. Je tak vysoká pravděpodobnost, že zisky, které tito investoři získají z těchto dotací, nepůjdou do oblasti energetiky, ale skončí jinde, kde v budoucnu bude naděje pro zmíněný vysoký, rychlý a garantovaný zisk. To je důvod, že vlastníky nových obnovitelných zdrojů nejsou většinou velké energetické firmy, ale menší soukromí investoři, fondy, banky, developeři i farmáři, jak zmiňuje i pan Žižka. Je také pravda, že vedení velkých energetických firem nejspíše opravdu nevěřilo, že německá vedení přivede Energiewende až do tak absurdního stavu. Zároveň však velké firmy z již zmíněných důvodů nemohly reagovat tak rychle na fluktuace v dotačních podmínkách. Zároveň si vlivem jisté zmíněné tendence pro strategické uvažování, uvědomovaly, že fluktuace výkonu na počasí závislých obnovitelných zdrojů budou muset vyrovnávat zdroje stabilní a regulovatelné. Výsledkem tak bylo, že velké energetické firmy do značné míry vykrvácely vlivem penalizace a přikázaného odstavení svých existujících zdrojů a při budování zdrojů potřebných pro udržování stability sítě bez garantované ceny a přístupu na trh. Zisky z vysoce dotovaných obnovitelných zdrojů v objemu, které velké firmy postavily, tyto ztráty nedokázaly vykompenzovat. Tato událost měla ještě jeden neblahý dopad. Akcionáři těchto firem byly často penzijní fondy, města a jiné veřejné instituce, jejichž finanční ztráty mají dopad na situaci v oblasti sociální pomoci a spolu s růstem cen elektřiny pro spotřebitele, ke kterému Energiewende také vede, už začíná ovlivňovat sociálně slabší vrstvy obyvatel v Německu.

Ve vhodných geografických podmínkách může být i u nás uplatnění větrných zdrojů velmi vhodné, ale velké zdroje elektřiny nenahradí. Větrné turbíny elektrárny Mravenečník. (Zdroj ČEZ).

Naopak investoři, kteří do energetiky vstoupili právě kvůli vysokým zaručeným ziskům a nemuseli navíc sanovat ztráty u již postavených zařízení, získávají velký objem kapitálu. Zatímco však u velkých energetických firem by pravděpodobně velká část získaných prostředků skončila zase v energetice, u investorů, kteří jdou čistě za ziskem, skončí s velkou pravděpodobností jinde.

Krátkodobé a dlouhodobé investice
Je ještě jeden fenomén, který velké firmy silně odrazuje od investic do zdrojů s dlouhodobou návratností bez garance cen. Je to vliv minoritních akcionářů na strategii těchto firem. Pokud je tato firma ve státním vlastnictví, promítá většinou do své strategie i nutnost dlouhodobé garance bezpečnosti a sociální únosnosti pro obyvatelstvo daného státu. Například pro Česko to znamená, že musí dopředu počítat s tím, že zásoby uhlí u nás dochází, veškerý plyn dovážíme a jeho nízké ceny nelze garantovat a na vyřešení problémů se skladováním energie v případě elektrické sítě zatím nelze spoléhat. A také se nelze spolehnout na zaručený dovoz levné elektřiny. Sleduje i potřebu zaručit dostatečnou rozmanitost základny zdrojů. Mezi hlavní priority pak nemusí patřit zaručený zisk v nejbližších letech. Stejně tak, pokud má firma silného privátního vlastníka, který chce pracovat v oboru a jeho vizí je předání firmy s kvalitními produkty a pověstí svým dětem. I v tomto případě není prioritou maximalizace krátkodobého zisku, ale dlouhodobá a stabilní schopnost produkovat elektřinu. V obou zmíněných případech tak firma musí brát v úvahu i přírodní podmínky v daném regionu a stav technologií, nejen situaci danou momentální deformací trhu.

Jiná situace nastane, jestliže mají ve firmě velký vliv minoritní akcionáři typu například Michala Šnobra. Tyto akcionáře zaměřené na krátkodobý zisk v podobě dividend vcelku nezajímá, jestli firma vyrábí elektřinu a jak, nebo dělá něco úplně jiného. Důležité je, aby byl zaručen rychlý přísun dividend. Je jasné, že nepodpoří strategickou dlouhodobou investici, která by spíše vedla ke snížení dividend v nejbližších letech a její přínos se začne projevovat až za řadu let. Zvláště, když nemá tato investice státní garance a může být spojena i s jistými finančními riziky. Pokud navíc jsou tito akcionáři schopní a ochotní napadnout plány na investice, které by mohly vést k omezení jejich dividendového zisku v nejbližších letech, i soudně. Co mám přesně na mysli, je možné pochopit s řady vystoupení minoritního akcionáře firmy ČEZ Michala Šnobra, která jsou na internetu. Jestliže navíc rozhodují o strategii v energetice politici, kteří se více zajímají o to, zda budou zvoleni v následujícím funkčním období než o dlouhodobou prosperitu a bezpečnost státu, těžko se hledá podpora pro dlouhodobější projekty.

Popsané důvody vedly k tomu, že sice začíná být v naši části Evropy přebytek výkon ve fluktuujících zdrojích závislých na počasí, ale nedostatek zdrojů stabilních a regulovatelných. Zároveň proměna struktury zdrojů vede k potřebě přebudování rozvodné sítě. Ta už nyní nestačí na převod velkých přebytků větrné elektřiny ze severu Německa na jih i s využitím sítě sousedů. Po uzavření jaderných bloků v Bavorsku v nejbližších letech se potřeba přenosu elektřiny ze severu na jih ještě prohloubí. Zvláště, když chce Německo postavit každý rok 2,5 GW výkonu větrných elektráren na pevnině a do roku 2030 k tomu ještě 15 GW výkonu v mořských parcích. Tuto elektřinu bude Německo v Bavorsku potřebovat, protože zatím v této spolkové zemi dodávají jaderné bloky téměř 50 % elektřiny. Nebude však možnost, jak tam větrnou elektřinu přepravit. Plánovaná vedení, která by to umožnila, se ještě nezačala stavět a po vytýčení trasy prvního z nich se zvedl obrovský odpor tisícovek dotčených obyvatel. Podrobněji o situaci v Německu a Bavorsku zde. Přestavba sítí tak, aby odpovídaly požadavkům nové struktury zdrojů, ke kterým tlačí Energiewende, tak bude nejen finančně náročná, ale časově náročné bude i jen její prosazení.

Intenzivní dotace umožnily postavit velký počet solárních elektráren (zdroj Greenpeace).

V Evropě bude třeba v relativně brzké době obměnit velký počet zdrojů. V našem regionu se to může zdát paradoxem, když se zde mluví dokonce o nadbytku výkonu. Problém je, že Energiewende automaticky nadbytek výkonu vyvolává a potřebuje jej. Předpokládá totiž takový výkon v solárních elektrárnách, že v rozumných povětrnostních podmínkách dodají veškerou potřebnou elektřinu. Stejně tak tomu má být s elektrárnami větrnými. V době větrného a slunečného počasí tak bude mít značný přebytek výkonu. A navíc pro dobu, kdy nebude ani slunce a ani vítr, musí být záloha v elektrárnách, které nejsou závislé na povětrnostních podmínkách. V principu tak musí být potřebný výkon k dispozici třikrát, v slunečních elektrárnách, větrných i jejich zálohách pro případ nevhodných povětrnostních podmínek. V době, kdy lze využívat vítr a slunce, bude tak v Německu velký přebytek výkonu. V té době tak Německo potřebuje velké množství elektřiny vyvést do zahraničí nebo musí velkou část svých elektráren vypínat. Tento problém je zvýrazněn ještě tím, že zálohovací zdroje k větrným a slunečním musí být v provozu a připraveny pro regulaci sítě. I v době, kdy by teoreticky Německo vystačilo s fotovoltaickými a obnovitelnými zdroji, tak musí vyrábět i elektřinu z uhlí či plynu. I to je důvod, proč Německo v posledních letech zvyšuje svůj vývoz elektřiny, a to nejen z obnovitelných, ale i fosilních zdrojů. Podrobněji je situace v regionu, která je touto skutečností vyvolána, popsána zde.

Je tak jasné, že se ani Německo bez klasických zdrojů neobejde, i když třeba budou některé z nich využívány v daném roce jen velmi omezenou dobu. Ve většině evropských zemí tak bude třeba uskutečnit obrovské investice do náhrady starých zdrojů a také pro přestavbu elektrické sítě, která se musí přizpůsobit nárůstu množství fluktuujících povětrnostně závislých zdrojů. Získat tyto velké a dlouhodobé investice je ovšem těžké, když velké firmy, které v energetice podnikaly a chtěly i v budoucnu podnikat, vykrvácely kvůli častým zásahům státu do tržních pravidel. A podobné chování lze v Evropě očekávat i v budoucnu. Pokud ovšem se evropská energetika bez těchto klasických zdrojů neobejde, musí nějakým způsobem pokřivení trhu vzniklé vysokými dotacemi do obnovitelných zdrojů kompenzovat. A protože už existující dotace nelze zrušit a navíc se ještě řadu let většina obnovitelných zdrojů bez dotací neobejde, lze toto vyrovnání postavení jednotlivých zdrojů na trhu provést pouze dalšími garancemi (většinou garantovanými cenami nebo přímo dotacemi). To jsou třeba v Německu ty v článku Jana Žižky zmiňované kapacitní platby.

Nebo garantované ceny pro nové jaderné bloky ve Velké Británii. V nedávné době Evropská komise schválila britský systém cen „Contract for Difference“ navržený pro elektrárnu Hinkley Point ve Velké Británii. Garantovaná cena je v tomto případě 92,5 GBP/MWh, což je zhruba dvojnásobek současné tržní ceny. Tato skutečnost je velice ostře kritizována právě protijadernými environmentálními hnutími. V tomto kontextu je však třeba připomenout jaké jsou garantované ceny pro některé další zdroje ve Velké Británii: pro větrné zdroje na pevnině 95 GPB/MWh, vodní elektrárnz 5-50 MW pak 100 GBP/MWh, biomasa 125 GBP/MWh, fotovoltaika 120 GBP/MWh, geotermální elektrárny 145 GBP/MWh, mořské větrné elektrárny 155 GBP/MWh, vlnové a příbojové elektrárny pak 305 GBP/MWh. Garantované ceny pro obnovitelné zdroje jsou tak všechny vyšší než pro jádro. Proč k takovému systému garantovaných cen Velké Británii přistoupili? Právě kvůli obrovskému tlaku veřejnosti na politiky, který byl podnícen aktivitami zelených hnutí, si tato země přímo uzákonila nutnost snížení emisí oxidu uhličitého do roku 2050 o 80 % oproti roku 1990. Na základě toho se vytvořil systém, který stanovuje pro jednotlivá období maximální množství emitovaných skleníkových plynů. To v podstatě znamená, že v elektroenergetice se téměř nedají stavět nové fosilní zdroje a roli stabilních regulovatelných zdrojů, které nejsou závislé na počasí, musí do značné míry plnit zdroje jaderné. Situace Velké Británie je zároveň značně specifická. V minulém období elektroenergetiku a stavbu nových zdrojů velmi zanedbala a nyní potřebuje urychleně nahradit velký počet dosluhujících zdrojů. Zároveň je to ostrovní stát, který se jen ve velmi omezené míře může spoléhat na dovoz elektřiny. Podrobně a velice fundovaně tuto situaci popisuje Petr Nejedlý v článku na svém blogu.

Kvůli intenzivní kampani nejen Greenpeace se málem nedostavěly ani dva reaktory v Jaderné elektrárně Temelín (zdroj ČEZ).

Může vést Energiewende k ekologické a efektivní energetice?
Tím se dostáváme k zákonitým ekologickým důsledkům Energiewende. Jan Žižka ve svém článku vypisuje pořadí priorit u tohoto plánu: 1) Odchod od jádra, 2) Rozmach obnovitelných zdrojů 3) Omezení emise skleníkových plynů. Že jsou priority v zaznamenaném pořadí plněny, ukazují i srovnání čísel podílu jednotlivých zdrojů na výrobě elektřiny v roce 2003 a 2013, uvedených také v článku Jana Žižky. Podíl jaderných zdrojů se snížil z 27,1 % na 15,4 %, tedy o 11,7 procentních bodů. Podíl výroby z obnovitelných zdrojů stoupl ze 7,5 % na 23,9 %, tedy o 16,4 procentního bodu. Podíl produkce z fosilních zdrojů sice klesl také, z 60,4 % na 55,7 %, avšak jen velmi mírně o 4,7 procentního bodu. Pro srovnání lze uvést, že v Česku v tomto období poklesl téměř o 20 procentních bodů a nyní je zde podíl produkce elektřiny z fosilních zdrojů nižší než v Německu. Pro Německo je z ekologického hlediska velmi špatné to, že podíl produkce elektřiny z hnědého uhlí je v roce 2013 téměř úplně stejný jako v roce 2003, tedy téměř 26 %. Zbytek fosilní elektřiny dodává dovezené černé uhlí (téměř 20 %) a plyn. Je tak vidět, že sice obnovitelné zdroje zatím i díky extrémní podpoře a dotacím dokázaly v Německu nahrazovat odstavované jaderné zdroje, ale míru využití zdrojů fosilních se podařilo snížit jen málo. V roce 2013 navíc zdroje jaderné dodávaly stále více elektřiny než větrné a solární dohromady, ty měly v roce 2013 podíl pouze 13,1 %. Náhrada zdrojů jaderných, které se mají v Německu odstavovat v nejbližších letech, bude, nejen technicky, mnohem náročnější.

Na srovnání popsaných současných koncepcí Velké Británie a Německa je vidět, kam vede rozdílné pořadí priorit. Pokud nastavíme jako hlavní prioritu odchod od jádra, nelze se v současnosti i dohledné budoucnosti obejít bez fosilních zdrojů. Naopak, pokud je hlavní priorita nastavena na snížení emisí a omezení fosilních zdrojů, nelze se většinou obejít bez zdrojů jaderných. Pochopitelnou výjimkou jsou takové státy jako Norsko s obrovským potenciálem vodních zdrojů. To ukazuje nejen příklad Velké Británie, ale třeba i Švédska, které si také nejdříve uzákonilo odchod od jádra dokonce do roku 2010. Ale právě proto, že hlavní prioritou zůstalo omezení emisí a využívání fosilních zdrojů, byl odchod od jádra ve Švédsku zrušen. Zajímavé bude sledovat, co s tímto nastavením priorit udělá současná účast Zelených ve švédské vládě. Právě Švédsko, Francie, Belgie, Švýcarsko a třeba i provincie Ontario ukazují, že lze s využitím kombinace jaderných a obnovitelných zdrojů vybudovat elektroenergetiku s velmi nízkým podílem fosilních zdrojů.

Je také dobře připomenout, že podobnou cestu využití jádra, jako tyto země, plánovaly v sedmdesátých letech také Německo a třeba Itálie i Rakousko. To, že se vydaly jinou cestou, je důsledkem i velmi intenzivní protijaderné kampaně Greenpeace a dalších aktivistických skupin. I přes tuto intenzivní kampaň a zákaz či odchod od jádra v řadě evropských zemí, dodávají zde jaderné bloky přes 20 % elektřiny. Je možné spekulovat, jaký by byl tento podíl bez této kampaně. Pokud by však byl ve všech evropských zemích tak nízký podíl fosilní elektřiny jako ve zmíněných zemích využívajících jádro, byly by emise oxidu uhličitého už několik desetiletí násobně nižší, než to je dnes a než jsou i optimistické plány Německa pro příští léta. Pochopitelně by jiným vztahem k jádru v Evropě byl ovlivněn rozvoj v tomto oboru i v ostatních částech světa. Můj osobní názor tak je, že možnost zastavit v dohledné době růst množství oxidu uhličitého byl ztracen právě tím, že veškerá hlavní environmentalistická hnutí byla ovládnutá protijadernými aktivisty. Tím bylo dáno, že tyto aktivistické skupiny, které jsou přirozeně zaměřeny na omezení emisí, měly a mají hlavní prioritu jinou. To, že lidská civilizace způsobuje růst množství oxidu uhličitého v atmosféře a ovlivňuje do jisté míry zemské klima, je potvrzeno měřeními (zde, zde, zde a zde). Na druhé straně je stále značně otevřenou otázkou míra toho ovlivnění. A už vůbec není jisté, zda není pro lidstvo vhodnější a méně nákladné se klimatickým změnám, ať už je způsobuje cokoliv, přizpůsobit, než bojovat proti emisím skleníkových plynů.

V pořadí druhou prioritou zelených aktivit sice je prosazování budování obnovitelných zdrojů jako prostředek k omezení emisí. U nich to však s tou ekologií není tak jednoznačné. Velice těžko lze nazvat ekologickým masové využívání fotovoltaiky, pro níž se energeticky náročné panely hromadně dodávají z Číny. Emise v Německu sice klesnou, ale tento pokles je vyvážen vyššími emisemi v Číně. Těžko lze také označit za příliš ekologické stavby rozsáhlých slunečních elektráren na polích nebo velkých polí vysokých větrných elektráren a vedení vysokého napětí přes celé kontinenty, které slouží k dopravě jimi vyrobené elektřiny. Je těžké si představit, že koncepce, vytvářející nutnost mít pro každý potřebný výkon hned tři různé elektrárny současně, povede k efektivní energetice. Zároveň se ukazuje na příkladu Německa a Dánska, že Energiewende vede k vysoké ceně elektřiny pro spotřebitele. Cena v těchto zemích je nejvyšší v Evropě. O tom, čím jsou ovlivněny ceny elektřiny, je blíže zde. Velice pěkný rozbor o tom, jak je na tom Energiewende a jak plní stanovené cíle, napsal ve třech částech kolega Petr Nejedlý (zde, zde a zde).
Není vůbec jasné, jak by vypadal vývoj produkce oxidu uhličitého a využití fosilních paliv v případě, že by environmentalistická hnutí byla racionálnější, nebyla tak silně protijaderná a rozvoj jaderné energetiky by nebyl v osmdesátých a devadesátých letech ta silně zbrzděn. Přesto bych však byl rád, kdyby se environmentální aktivisté zamysleli, jestli není něco špatně s jejich nastavením priorit. Momentální reálný stav jaderné energetiky je popsán zde a zde.

Je decentralizace v produkci energie opravdu možnou cestou k lepší společnosti?
Na závěr bych chtěl zmínit ještě několik faktů, které se týkají představy, že je možné energetiku postavit čistě na malých decentralizovaných zdrojích a současná společnost může fungovat na základě samovýroby elektřiny. Environmentální aktivisté často představují zničení velkých firem, velkých centrálních energetických zdrojů a přechod na lokální samovýrobu elektřiny jako cestu k osvobození od globalizace a k demokracii. Na podporu těchto svých představ uvádějí příklady vesnic, které se kombinací zdrojů větrných, slunečních a využívajících biomasu dokáží vyrobit potřebnou elektřinu. Zapomenou však dodat, že jde velmi malá sídla se specifickými podmínkami danými geografickou polohou a zemědělskou výrobou v daném místě. Jde také o oblasti, kde není soustředěna výroba a velké infrastruktury. Velice často je úspěch tohoto systému založen na dotacích. Často se také jedná o to, že sice celkové množství vyrobené elektřiny opravdu pokryje místní potřeby, ale bez výměny elektřiny prostřednictvím centrální sítě, by to nefungovalo.

Častou představou předkládanou zelenými je, že si každý pomocí fotovoltaiky bude lacino vyrábět elektřinu a nebude tak závislý na velkých energetických firmách a globalizaci. Tato představa je však velice daleko od reality. Třeba v Německu se už sice cena elektřiny z fotovoltaických elektráren blíží tzv. grid paritě, ale není to tím, že by produkce ve velkých zdrojích nebyla efektivnější. Je to naopak tím, že cena pro spotřebitele je zde nejvíce zvýšena dotacemi do obnovitelných zdrojů. A zároveň může spotřebitel využívat výhod zálohování svého domácího zdroje z centrální sítě.

Nejintenzivněji bojuje proti jaderné energetice organizace Greenpeace (zdroj Greenpeace).

Je třeba také zdůraznit, že žádný z prezentovaných samostatných regionů si zařízení, která využívá pro produkci elektřiny, sám nevyrábí. Vše dováží. Je dost těžké mluvit o decentralizaci a k odklonu od globalizace, když si levnou ekologickou elektřinu zajišťuji dovozem fotovoltaických panelů z Číny. A to je možné ještě připomenout, že velké větrné farmy a vedení velmi vysokého napětí na vzdálenosti tisíců kilometrů, které jsou součástí Energiewende, opravdu nejsou příkladem decentralizované energetiky. A bez nich se cíle Energiewende nedají splnit ani náznakem.

Závěr
Pokusil jsem se ukázat některá sporná místa prezentace Energiewende v podání environmentálních aktivistů i některých ekonomů. Je jasné, že jsem se mohl dotknout jen omezeného okruhu témat velmi široké problematiky a i tak mi to vyšlo na velmi dlouhý článek. Přesto bych byl rád, kdyby alespoň někteří z čtenářů a případně i zmiňovaných aktivistů se nad uvedenými fakty zamyslel. Energetika je totiž klíčová pro existenci i životní úroveň naší společnosti. Pro její rozvoj je potřeba součinnost velkých i malých firem, centrálních velkých i decentralizovaných malých zdrojů a co nejefektivnější využití co nejširší palety zdrojů. Vždy tam, kde jsou pro ně nejvhodnější podmínky a mohou uplatnit své přednosti. A úspěšnost strategie jejího rozvoje je opravdu klíčová pro život každého z nás. Opravdu nelze spoléhat na zázraky například v podobě studené fúze, i když tomu řada lidí věří, ono i vyřešení problémů se skladováním energie bude potřebovat ještě mnohaleté úsilí.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist