FEJETON: Lesk a bída pumpičkáře

Uveřejněno dne 3 května 2022 000 18:26

Miluji rána. Probouzím se do dalšího dne a těším se, co zajímavého přinese. Nežiji sám. V garsonce, v osmém patře paneláku bydlím se svým přítelem, novým horským kolem.

Snídám jen vlažný čaj s kusem chleba, pořádnou snídani si dopřeji až za odměnu v kanceláři. Čeká mě každodenní cesta, plná pohybu, adrenalinu a vzrušení, chci podat co nejlepší výkon. Natahuji si své oblíbené cyklistické oblečení, zářím jako hvězda nad Betlémem. Být viděn je důležité, je to má ochrana. Jsem přesvědčen, že magickým způsobem zaručuje nesmrtelnost. Cyklista je na silnici pronásledovaná zvěř. Zažívá ústrky od řidičů i chodců. Nejednou mě za soumraku míjející auto ozáří dálkovými světly. Možná proto, že si chce vychutnat pocit převahy, možná jen chce zjistit, proč nesvítím. Jistě znáte pověst o bílém světle v tunelu během umírání. Tenhle stav prožívám díky sadistickým řidičům i několikrát denně a jen proto, že nerad vozím zbytečnou zátěž. Do ní patří právě takové věci jako je zvonek, blatníky a světlo.

Nasazuji přilbu, obouvám tretry a ze dveří bytu vycházím s mou láskou, nablýskaným bicyklem. Dlouho jsem šetřil a plánoval společnou budoucnost. Jsem zamilovaný do svého celoodpruženého krasavce z karbonových vláken. Cestou sousedé demonstrativně syčí, když jim dveře výtahu zablokuji, abych si se svým miláčkem užil ještě pár chvil v soukromí.

Před panelákem zkušeně nakopnu klipsny a vyrážím. Za sebou nechávám zaprděné měšťáky bez špetky fantazie a po průjezdu sídlištěm po chodnících a dětských hřištích zkušeně naskakuji do proudu smradlavých aut směrem centrum. Ozývá se jen tiché hučení galusek, tikání přehazovačky nabuzuje euforické pocity. Nasazuji sluchátka a pouštím naplno oblíbený playlist, který mě posune na vyšší úroveň reality. Přestávám slyšet zvuky okolí, ale kdo by se o ně staral. Řidiči mě vidí, nejsou přece slepí. A pokud jim budu chtít něco sdělit, stačí když si stáhnou okénko. Mluvit můžu. Kontroluji první mezičas na cyklokompjůtru, denně bojuji o nový traťový rekord.

Dorážíme k světelné křižovatce. Po dělící čáře mezi pruhy se dá s trochou opatrnosti projet až dopředu na první pozici ve startovním roštu. Někdy jsou řidiči tak bezohlední, že mám problémy se protáhnout a pak jim musím, bohužel, trochu olámat zpětná zrcátka. Alespoň je to, propříště, odnaučí sobeckosti. Na zelenou vyrážím vpřed jako při časovce jednotlivců. Jedu uprostřed svého pruhu, je to bezpečnější a také je tam lepší asfalt. Moji skvělou jízdu si jistě užívají řidiči jedoucí za mnou. Myslím, že je časem naučím, že krása pohybu lidskými svaly je neporovnatelná s pinožením naleštěnými naftožrouty, a navíc šetrná k životnímu prostředí.

Pomalu se blíží centrum a asfalt je čím dál horší. To je pravý čas změnit styl a na přechodu najíždím na chodník. Pokaždé se musím usmát, jak se ti pěšáci vyděsí. I oni by si měli uvědomit, že jsou součástí živoucího organismu nazývaného doprava a měli by vítat určité změny v jejich bývalém teritoriu. Každý z nich by si měl vzít příklad a poučení z přelidněných asijských zemí, kde spolu chodci a jezdci na jednostopých vozidlech v míru koexistují.

Jak se blížím k cíli, na chodnících je stále víc lidí a je stále náročnější se jim vyhýbat. Nechápu, jak je možné, že se nesoustředí na pohyb vpřed a klidně si například v chůzi popíjejí kávu z kelímku nebo provádějí zastaralé analogové sociální interakce, lidově nazývané rozhovor, s po boku jdoucím partnerem. Snad nejhorší situace je cyklostezkách, musím na ty sobecké blbce řvát, že tady je to jen moje, ať se klidí z cesty.

Cestu tvůrčím způsobem zkracuji parkem. Město přes jezírko v okrasné zahradě nechalo postavit nádherný mostek. Je tvořen půlobloukem, podobný skokanskému můstku. Nelze odolat. Stačí získat dostatečnou rychlost a letím i mnoho metrů. Nechápu nezodpovědné maminky, které tudy v době mé jízdy tlačí kočárek. To by mě zajímalo, co by si počaly, musí přece vědět, že ve vzduchu nejsem schopen brzdit ani zatáčet! Jsem uvědomělý občan, nezanechávám uhlíkovou stopu a je jen a jen jejich chybou, pokud strachy zanechají výkalovou stopu po našem setkání.

Z parku se opět vyřítím na ulici. Každý řidič je povinen předvídat. Co kdyby mu z parku pod kola vběhl divočák? Nebo dítě? Navíc jsem dobře viditelný. Do cíle dorážím po víc jak hodinové jízdě. Bicykl beru s sebou na pracoviště, kancelářský open-space je přátelské prostředí a pro kolo se při dobré vůli prostor najde vždycky. Opírám jej na dohled od mého stolu a jdu se převléct. Miluji, když celé patro kancelářské budovy ztichne a kochá se mojí vytrénovanou postavou. Zraky žen přitahuje mé netypické opálení, co nad koleny a lokty končí a tělo mám bělostné. Škoda, že není k dispozici sprcha.

Převlečený spokojeně odcházím v poklidu pro kávu a croissanty do blízké kavárny, obojí nesu ke stolu a chystám se k snídani šampiónů. Jen mě mrzí přezdívka, kterou mi v kanceláři říkají.

Zdroj

Reakce
  1. 3 týdny ago

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist