TOMÁŠ VANĚK: Klimatický „boj“ EU. Proč a zač?

“Cílem EU je zaujmout v mezinárodním společenství přední pozici v boji proti klimatickým změnám, což potvrzuje svým aktivním vystupováním v mezinárodních jednáních, v rámci nichž se snaží o postupné sbližování zatím stále rozdílných představ významných znečišťovatelů o nové podobě společného závazku v boji proti změně klimatu”. Lisabonská smlouva

V této souvislosti je zcela oprávněné klást otázky typu:

Je klimatická změna realitou? Kdo za ní „může“? Je v možnostech lidstva jí zastavit? Není výhodnější adaptace?

Jádro „pudla“, které se bezprostředně dotýká každého občana, je v otázkách 2, 3 a 4. Jediné, co je nepochybné, je fakt, že se klima mění – ale ono se měnilo vždycky. Nicméně protože v případě klimatu jde o procesy dlouhodobé a nějaká jakž-takž přesná měření jsou od roku 1850, je vyhodnocení toho, co se děje, poněkud obtížné. Ještě horší je, že celá odborná diskuse a predikce možných budoucích důsledků je založena na matematických modelech, které nezahrnují všechny vlivy a především je nelze experimentálně ověřit v reálném čase.

Za poněkud skandální z tohoto hlediska pokládám závěry a doporučení klimatického panelu OSN, který argumentuje „shodou vědců“ jako důkazem. Shoda vědců není ve vědě důkazem ničeho a to ani za předpokladu, kdyby se opravdu braly v potaz všechny názory, což je v případě IPPC poněkud sporné. Pokud totiž pohlédneme do historie, najdeme období, kdy „shoda vědců“ tvrdila, že země je placatá, či že je středem vesmíru a řadu podobných příkladů. Takže důkaz toho, že za změnu klimatu, (a v jaké míře) může lidstvo, je postaven na značně vratkých základech, podobně jako tvrzení, že je v možnostech lidstva tuto změnu zastavit.

Nicméně předpokládejme, že tomu tak je, a podívejme se z tohoto hlediska na cíle EK vyhlášené 2014 – snížit do roku 2030 emise CO2 o 40 procent a závazný cíl, aby minimálně 27 procent energie pocházelo z obnovitelných zdrojů.

Vzhledem k tomu, že EU produkovala v roce 2013 pouhých 11 % celosvětových emisí CO2, znamená snížení o 40 % v EU ve světovém měřítku 4, 4 % – tedy téměř nic. Toto snížení bude navíc nepochybně zcela eliminováno nárůstem emisí v rozvojových zemích, především v Číně a v Indii. Aby tedy snižování emisí mělo jakýkoliv smysl, muselo by být prosazeno celosvětově, izolovaná akce EU nemůže mít na celkové emise CO2 významný vliv.

Pokud jde o obnovitelné zdroje, je současný stav ještě horší. Dle Bjorna Lomborga zabrání například sluneční a větrná energie za každý vynaložený dolar poškození klimatu v hodnotě zhruba 0, 03 dolaru. Tato situace je dána především masivními dotacemi do neefektivních technologií. Prostě obnovitelné zdroje jsou závislé na přírodních a klimatických podmínkách a jsou tudíž ekonomicky využitelné jen někdy a někde.

Jejich dotování vede jen a pouze k neúměrným nákladům pro obyvatelstvo a ke stále se zvyšující zátěži pro průmysl. V této situaci by bylo daleko efektivnější přesunout zlomek na ně vynakládaných finančních prostředků do výzkumu a vývoje nových technologií, které by již dotace nevyžadovaly.

Hezkým příkladem technologického pokroku je současný rozvoj těžby břidličného plynu v USA. Aniž by byl dotován a politicky “směrnicován”, přinesl rozvoj ekonomiky, snížení cen energií pro průmysl a obyvatele a jako vedlejší produkt i snížení emisí CO2. Ironií je, že také přinesl zlevnění cen amerického uhlí, které teď nakupují země EU. Jak jeho pálením v elektrárnách “snižují” emise CO2, mi není příliš jasné.

To, že se Evropa “přihlásí jako první ke svému dílu globální odpovědnosti”, je tedy nepochybně politicky skvělé – až na to, že ostatní země dbají evidentně daleko více o svou ekonomiku a životní úroveň svých obyvatel a toto prvenství EU bez problémů přenechají, jak je vidět i z výsledků posledních “klimatických” konferencí a krachu Kjótského protokolu.

Jaké jsou tedy výsledky a důsledky tohoto boje?

Jediným měřitelným důsledkem budou a již jsou stoupající ceny energií pro průmysl a obyvatele, které jsou ve srovnání s USA dvojnásobné, z toho plynoucí ztráta konkurenceschopnosti zemí EU a pokles životní úrovně jejích obyvatel.

Kdo tomu nechce věřit, ať si dobře prohlédne své vlastní roční vyúčtování energií a uvědomí si, že je to jen část nákladů, protože zbytek zaplatil stát (např. v roce 2013 vláda ČR dotovala obnovitelné zdroje částkou 11, 7 miliardy korun z celkových téměř 45 miliard korun), ovšem opět z daní občanů. Takže jen náklady na obnovitelné zdroje činily v ČR v roce 2013 4500 Kč na občana včetně kojenců. A v tom nejsou zahrnuta biopaliva a další náklady, jako například daň z paliv.

Proč tedy?

Je velikou otázkou, proč se EU stále staví do „čela“ tak nejistého a drahého podniku a tvrdohlavě přehlíží fakta. Osobně se domnívám, že jde jako obvykle o kombinaci příčin ideologických a ekonomických.

Po krachu Lisabonské strategie, slibující ústy předsedů vlád, že EU bude do roku 2010 „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“, se zoufale hledal důvod pro „společnou“ agendu. A je zde – EU v popředí boje za „záchranu lidstva“.

Dalším důvodem je patrně něco, co bych nazval „úprk politiků vpřed.“ Jak jinak zdůvodnit fakt, že se z velké většiny velice pragmatičtí politici s „poločasem“ života dva roky najednou starají o to, co snad může být za 100 let? Cílem je odvrátit myšlení voličů od každodenní reality, od neplnění předvolebních slibů a od výsledků jimi provozované politiky v reálném čase. A navíc – případné hospodářské problémy lze snadno „svést“ na opatření zcela nutná k „záchraně světa“.

A nakonec, „o peníze jde až na prvním místě“ – lobbistické skupiny a zelené iniciativy jsou na tomto boji finančně závislé – bez něj a z něj plynoucích štědrých dotací by přišly minimálně o část svých příjmů.

Poučení

Bohužel, pokud pohlédneme na výše uvedené skutečnosti bez růžových brýlí a vzpomeneme si na naši nedávnou historii, vypadá výsledek asi takto:

Po 25 letech máme zase „vedoucí ideologii“.

Marxismus-leninismus vystřídal environmentalismus.

Boj proti Imperialismu boj proti Klimatické změně.

Zase doháníme USA – se stejnými výsledky.

Zase máme „elity“, které vědí lépe než občan, co je pro něj dobré.

A zase má občan u voleb hlas „slabě poradní“ – rozhoduje se jinde.

A zase to občan platí.

Co s tím?

Přestat strkat hlavu do písku a uvědomit si realitu;

zachovat rozhodování o energetickém mixu na národní úrovni;

zasadit se o zpětný přesun pravomocí z EU na státy (jakási „anti Lisabonská smlouva“), aby občané našeho státu mohli opět rozhodovat o tom, co budou platit;

informovat korektně občany o důsledcích a nákladech „zelených“ politik;

formulovat a hájit jasné postoje na úrovni EU;

před každým podpisem čehokoliv se pořádně rozmyslet…

a akceptovat, že přírodní zákony platí bez ohledu na názory, přání a hlasování politiků.

Protože pro to, aby byla EU prostorem „volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu“, není „boj proti klimatické změně“ ve své současné podobě potřeba.

Ten je potřeba jen a jen pro příjmy a prebendy omezené vrstvy „elit“, lobbistů a politickou moc „zelených stran“. A proč toto plýtvání penězi občanů podporují v Evropském parlamentu europoslanci za ČSSD a KDU-ČSL je mi záhadou.

Zdroj