„Fetiš“ snížení CO2 vyvolal v Německu politickou bouři: Souboj ministra hospodářství a životního prostředí
Uveřejněno dne 25 listopadu 2014 000 11:39
Daniel Wetzel z vlajkové lodi německých médií z on-line Die Welt tu čtenářům sděluje, že skutečným důvodem, proč Angela Merkelpořád ještě vázne u „nesmyslných“ a teď už i nemožných německých cílů na dosažení redukce emisí CO2 o 40% do roku 2020 je možnost, že:
„Může si sedět na zadku a užívat si pohledu na to, jak se ministři od jejího koaličního partnera SPD kvůli snaze o jejich realizaci trhají na kusy.“
Jsme už svědky ošklivého střetu, který se rozvíjí mezi ministrem hospodářství Merkelové a vicekancléřem Sigmarem Gabrielem, který prohlašuje zavírání uhelných elektráren za iluzi, a ministryní životního prostředí Barbarou Hendricks, která trvá na tom, že uhelné elektrárny je třeba rychle zavřít. A oba tito ministři jsou socialisté.
Wetzel píše: „Tradiční střet mezi ministerstvem životního prostředí a ministerstvem hospodářství nabývá absurdní podobu.“
Teď, když obě ministerstva vedou členové koaličního partnera SPD, tak je těžko možné, že by se u strany SPD dosáhlo zdání jednoty – rozkol je nevyhnutelný. A tak Merkelová dovedně realizuje strategii „rozděl a panuj.“
„Experti z McKinsey Consuling a z dalších institutů pro německou vládu provedli kalkulace ukazující, že šance na dosažení těchto extrémně ambiciózních cílů omezování se blíží nule.“
Die Welt říká, že obdržel vládní seznam 28 elektráren, které by bylo zapotřebí zavřít, aby se 40% cíle dosáhlo.
Problém je v tom, že zavření těchto elektráren by znamenalo osekání některých elektrárenských společností jako je energetický gigant ze Severního Porýní Vestfálska RWE. Severní Porýní Vestfálsko je nejlidnatější z německých spolkových zemí a v současnosti je pod vládou koalice vedené SPD, která se také nepožene to toho, aby naštvala mocné odborové svazy.Dočtete se o tom tady.
Vládní kroky nařizující předčasné uzavření elektráren by také vedly k žalobám elektrárenských společností, které by požadovaly miliardy odškodného. Ministr hospodářství Gabriel nejenže vidí jen nepatrný technický i environmentální smysl v zavírání elektráren, ale také si myslí, že je s tím spojeno vysoké politické riziko. Die Welt píše:
„Takže každopádně zůstává otevřené, jak by německá vláda chtěla dosáhnout svého cíle redukce CO2 o 40 procent. (…) 40% cíle je pouhý ‚politický symbolismus‘ čili jen ‚fetiš‘, jak se o něm v kruzích ministerstev čím dál více mluví.“
Die Welt dodává, že cíl 40% redukce byl stanoven v roce 2007, v časech ambiciózních cílů. Ale od té doby systém Obchodování s evropskými emisemi přijal nová pravidla platná pro Evropu, a nikoliv pro jednotlivé země. Německo také s příchodem Fukušimské havárie zakonzervovalo četné starší jaderné elektrárny, a tak se prudce změnilo celkové politické prostředí.
Die Welt cituje Jürgena Hackera, předsedu německé Asociace pro obchodování emisemi a ochranu klimatu (BVEK):
„Německá národní politika už nemá na emise německých elektráren žádný přímý vliv, jelikož ty podléhají obchodování s emisemi. Je tudíž čirým nesmyslem chtít je zahrnovat do nějakých národních cílů německé ochrany klimatu.“
