Největší podvod v dějinách lidstva

Je tomu deset let, co jsem napsal tento článek o největším podvodu v dějinách lidstva.

Aktuální je i dnes, potom, co americký prezident Donald Trump a jeho vláda odstupují z takzvané Pařížské dohody, která je spolu s méně často připomínaném Kyótským protokolem mechanismem a plánem toho podvodu, jako připomínka a něco k zamyšlení pro ty, kteří přijímají bez přemýšlení to, co „všichni přeci víme že…“

Máme jich doma plno,. Nejen v této otázce.

SVĚT: Politická klimatologie a klimatologická politika I.

Neviditelný pes, 16.7.2007

Média v posledních týdnech opět probírají tzv. Zprávu Mezinárodního panelu na klimatické změny a na jejím základě přijímaná opatření. Shodují se v jednom, poselství Zprávy je alarmující, lidstvo stojí před nesmírným problémem, který si zavinilo samo. Čekají nás povodně, sucha, katastrofy, tání arktických ledovců a stoupající mořská hladina, která zaplaví rozsáhlé přímořské oblasti. A můžeme za to my, my všichni, kdo užíváme komfort moderní technologie, všichni, kdo jezdíme autem, topíme ve svých domovech, a vlastně i ti, kdo jako já, právě teď sedí u počítače a čtou nebo píší.

Teplota stoupá

Ten jev má hovorové jméno „globální oteplování“ (vědecký název je sice „klimatické změny“, ale ty změny mají jen jeden směr – globální oteplování). Je tady, shodly se na tom tisíce vědců (asi 2500), kteří jsou členy „Globálního panelu na klimatické změny“ (IPCC), který nedávno vydal zprávu, která Souhrn zaštiťuje odborně, vahou vědeckých titulů účastníků Pařížské konference o klimatických změnách a vahou OSN, která za organizací stojí. A nejen že tu je, jak nás ujišťují média, tentokrát anglická, jmenovitě list The Independent, „globální oteplování již překročilo bod, za kterým není návratu“.

Jediné, co ale zatím stoupá, je jistota, s kterou tyto katastrofické scénáře přijímají média a politikové, a arogance, s kterou se setkávají ti, kdo si nad chmurnými předpověďmi Pařížské konference dovolí projevit příliš malé nadšení.

Jenže ono je příliš mnoho důvodů, proč zůstat nad „Shrnutím pro politiky“, jak se první výstup z konference jmenuje, chladným. Především je nutno si uvědomit, co čteme. IPCC není profesionální vědeckou institucí, není ani nějakou světovou komorou klimatologů. Je mezivládní organizací. Jejími členy jsou pouze experti delegovaní svými vládami a participujícími organizacemi. Klimatologie není oborem, který zaměstnává tisíce vědců jako například medicina, biologie, chemie, ekonomie nebo třeba i příbuzný obor, meteorologie. Dá se pochybovat, zda počet panelistů IPCC (2500) je skutečně číslem aktivně pracujících vědců – klimatologů. Většinou se jedná o státní úředníky ministerstev s podobným posláním jako české ministerstvo životního prostředí. Ne všichni z nich jsou klimatology (mnozí ze známých účastníků Pařížského panelu jsou kvalifikováni v jiných disciplinách) a zabývají se klimatologií jako vědou. Naopak velká část vědců – klimatologů pracuje mimo prostředí státní správy svých zemí, na universitách, vědeckých institucích a nevládních výzkumných ústavech. (Za ČR byl na zasedání IPCC v Paříži vyslán vedoucí oddělení změny klimatu Českého hydrometeorologického ústavu, klimatolog RNDr. Jan Pretel, CSc).

Autory „Shrnutí pro politiky“, které obsahuje ty katastrofické scénáře budoucích kataklysmat, nejsou vždy ani ti vědci a vládní experti, kteří byli vysláni či pozváni na konferenci, jsou jimi výlučně specielně k tomu nominovaní experti vybraní a jmenovaní či přizvaní právě těmi politiky, pro které je Shrnutí určeno. Shrnutí ani není jakýmsi kompilátem nejdůležitějších dat, analýz a závěrů Zprávy. Tím by mohlo jen těžko být, postup jeho vzniku je právě opačný. Napřed vychází Shrnutí, teprve potom Zpráva. Ne, není to podvod, je to naprosto v souladu s pravidly a procedurami panelu, konference skončí, vládní experti se rozejdou a „Vlády a zúčastněné organizace jsou pak vyzvány, aby nominovaly experty, kteří budou autory, recenzenty a odbornými editory zprávy“ („Governments and participating organisations are then invited to nominate experts that can serve as authors, expert reviewers and review editors for that report“). O čem ta Zpráva bude, je rovněž určeno zúčastněnými vládami, experti jsou „konzultováni k identifikaci klíčových relevantních témat“ („consulted in order to identify key policy-relevant issues“). Tedy Zpráva je, v souladu s pravidly, napsána až dodatečně, tak, aby její obsah odpovídal tomu, co vlády a organizace sdružené v IPCC chtějí číst, a co je obsahem Shrnutí. Je to demokratické, jak taky jinak zajistit jednotné odhlasování usnesení, kterým se deklaruje vědecká pravda.

Vlády a hlavně „zainteresované organizace“ chtějí dnes číst o globálním oteplování. Vlastně nejen dnes, o tom chtěly číst již v poslední zprávě IPCC, která byla vydána v roce 2001. Globální oteplování bylo zajímavým způsobem zmíněno ve zprávě z roku 1994. Ještě před tím bylo žádáno globální ochlazování, a snad i proto zprávy z předchozích let (1990, 1992 a 1994) na webové stránce IPCC nenajdete. Ještě nebyla vyřešena otázka, co je lepší – teplo, nebo zima.

Stejné nadšení pro globální oteplování ale nesdílí celá vědecká komunita. O tom se ovšem ze „Shrnutí pro politiky“ nedočteme. Nenajdeme tam ani to, že více než oněch 2500 expertů vlád a nevládních organizací se přihlásilo přes 4000 nezávislých vědců, mezi nimi 72 držitelů Nobelovy ceny, k Heidlberskému provolání, ve kterém vyjadřují svou obavu o životní prostředí a volají po „rozumu a uznání vědeckého pokroku jako řešení, nikoliv příčině zdravotních a enviromentálních problémů, kterým čelíme“. Prohlášení vyjadřuje přesvědčení, že „dnešní společnost je lépe než kterákoliv jiná v historii vybavena k tomu, aby problémy životního prostředí řešila, pokud ovšem neobětuje vědu, intelektuální poctivost a zdravý rozum politickému oportunismu a nepodlehne neracionálnímu zastrašování“.

„Chceme plně přispět k zachování našeho společného dědictví planety Země.

Jsme ale znepokojeni, na začátku dvacátého prvního století, nástupem iracionální ideologie, která odporuje vědeckému a technickému poznání a ohrožuje ekonomický a sociální vývoj.“

„Varujeme autority odpovědné za osud naší planety před rozhodováním podpořeným pseudovědeckými argumenty a založeným na falešných a irelevantních podkladech.“

Příkladem takových falešných a irelevantních podkladů je například to, co popsal Christopher Landsea, vědec z Atlantické oceanographické & meteorologické laboratoře, který byl přizván, aby se stal přispívajícím autorem Zprávy IPCC pro rok 2007. Landsea pozvání přijal s tím, že převezme odpovědnost za část zprávy, studii zaměřenou na atlantické hurikány, pole, ve kterém je přední světovou autoritou. Co jej překvapilo, že hlavní redaktor připravované zprávy, renomovaný klimatolog a meteorolog profesor Kevin Trenberth, uspořádal tiskovou konferenci, na které oznámil médiím, že „experti varují, že globální oteplování je příčinou intenzivní hurikánové aktivity“. Christopher Landsea se domníval, že se jedná o omyl, ani on, ani nikdo z jeho kolegů, kteří se hurikány zabývají, nic takového nenapsal a ani napsat nemohl, neexistují totiž žádná data, ze kterých by se něco takového dalo odpovědně vyvodit. Nikdo ani nepozoroval trend zvyšující se hurikánové aktivity. Neexistuje žádná studie, která by spojovala hurikány a jejich frekvenci s globálním oteplováním, ve skutečnosti Landsea teprve začal pracovat na první studii, která by takové spojení potvrzovala nebo vyvracela. IPCC ale už měla jasno. Tisková konference, na kterou největší světový znalec problematiky nebyl pozván, byla úspěchem. Byla dokonce senzací. To léto bylo obdobím velkých atlantických hurikánů a experti oznamovali, že za to může globální oteplování. Oznámení obletělo v palcových titulcích celý svět. Globální oteplování potřebovalo katastrofický symbol. A dostalo jej. Hurikán, co strašnějšího může být symbolem katastrof?

Christopher Landsea napsal dopis, ve kterém požádal IPCC o ujištění, že jeho práce pro Zprávu 2007 nebude zneužita, že zpráva bude založena na skutečných a ověřených informacích a že bude konsultována s předními světovými odborníky na danou problematiku.

Ujištění se mu nedostalo, vlastně se mu vůbec nedostalo odpovědi a Christopher Landsea resignoval. Nechtěl, aby jeho jméno bylo spojováno s vyfabulovaným spojením hurikánů s globálním oteplováním. Pro úplnost dodejme, že Shrnutí pro politiky, pro jistotu, kromě obecného a o žádné argumenty neopřeného všeobeného prohlášení o vlivu oteplení na extrémy počasí, neobsahuje nic o spojení hurikánů a globálního oteplování, které krátce před tím bylo předmětem zvláštní tiskové konference a senzací letní sezóny…

Christopher Landsea není jediným „disidentem“ mezi vědci – klimatology.

Dalším faktem, který nepřidává Shrnutí a pravděpodobně i očekávané Zprávě IPCC pro rok 2007 na věrohodnosti, je to, že její predikce vývoje pro příští století, vlastní důvod obecného znepokojení, je založena na špatných vstupních datech.

Proponenti globálního oteplování zakládají svou teorii na studii, kterou r. 1998 vypracoval přední klimatolog Michael Mann a která dokazuje, že globální teplota byla v minulosti víceméně stabilní a pak, někdy koncem dvacátého století, začala náhle stoupat. Teorie je často v tisku nazývána „hokejková“, protože graf teplot ukazuje téměř rovnou čáru, která je ke konci náhle ohnuta. Teorie a její autor se stali celebritami, přestože hned od počátku byla odmítána vědci poukazujícími na prokazatelné střídání období tepla a ochlazení, teplé období zhruba od devátého do třináctého století, které dosáhlo maxima v letech 1100–1250, a chladné období, mnohdy zvané „malá doba ledová“, mezi sedmnáctým a devatenáctým stoletím.

Dva kanadští statistikové, Stephen McIntyre a Ross McKitrick, přehodnotili Mannovy výpočty a po opravě vstupních dat a přepočtu nejenže potvrdili teplotní výkyvy, ale dokonce zjistili, že v období oteplení byla například teplota na přelomu patnáctého a šestnáctého století vyšší, než ve dvacátém století.

Zpochybnitelné jsou i odhady a projekce budoucího vývoje, jak je prezentuje zpráva IPCC a zejména její Souhrn..

Australský statistik Ian Castles a britský ekonom David Henderson objevili, že IPCC odhaduje budoucí emise oxidu uhličitého na chybných a velmi přehnaných odhadech ekonomického vývoje. Ukázalo se, že IPCC zakládá ve svých modelech vývoje klimatických změn na simplistickém odhadu růstu HDP v jednotlivých zemích. Jednoduše řečeno, vědci v panelu IPCC udělali tu chybu, že pro předpovědi celkového a předpokládaného vývoje v různých zemích používali pro přepočet běžné měnové kursy (hodnotu v dnešních US dolarech). Jejich předpověď předpokládá, že dolar v roce 2100 bude mít stejnou kupní sílu jako dolar dnes.

Výsledkem je ovšem nereálná projekce. Pro výpočty tohoto druhu používají ekonomové tzv. „purchasing power parity“ (PPP). Používají ji instituce jako Světová banka, Organizace pro ekonomickou spolupráci a vývoj a dokonce i mateřská instituce IPCC, Organizace spojených národů.

Tím, že ji IPCC nepoužila a spokojila se s jednoduchým přepočtem, dospěla k hyperinflatovaným hladinám ekonomického růstu, a tím i odhadu produkce oxidu uhličitého ve vyspělých, ale i rozvojových zemích. Pokud přistoupíme na tuto metodu přepočtu a výklad vývoje a aplikujeme-li ji na odhad příjmů na obyvatele, můžeme dojít k překvapivým výsledkům. Budeme například muset brzy očekávat čtyřikrát vyšší příjem na obyvatele v Jižní Africe než v Americe, ba i Severní Korea, Lybie a Alžír budou brzy mít příjem na obyvatele vyšší než USA.

Metoda použitá pro projekci ekonomických důsledků budoucího globálního oteplování prostě nefunguje. Je zjevně a hrubě zkreslená. Vzhledem k tomu, že takto vypočítaný HDP je zpětně, ve formě korespondujících odhadů emisí CO2, „krmen“ do prediktivních modelů vývoje klimatu, jsou hrubě zkreslena i čísla a grafy předpovědí jeho budoucího vývoje.

Pokud by byla použita správná metodika a správná data pro konverzi, „hokejky“ v grafech scénářů vývoje ve „Shrnutí“ by se překvapivě vyrovnaly.

Autoři „Shrnutí“ se dopustili stejné chyby, kterou neprávem připisují ekonomům, kteří zpochybňují závěry shrnutí. Tyto závěry jsou interdisciplinární, nejsou založeny jen na klimatologii, ale obsahují i projekce budoucího vývoje založené na ekonomických datech, odhadech a jejich hodnocení a součástí „Shrnutí“ jsou i ekonomické výhledy a doporučení. Kritici závěrů jsou přesto napomínáni, aby se „nepouštěli do klimatologie“, ve které jsou laiky.

Ale zatímco neznám žádného ekonoma, který by si troufl dávat vlastní recepty na způsob měření či hodnocení klimatologických dat a navrhovat vlastní metody omezování globálního oteplení, tito političtí klimatologové vydávají (nebo se pro tento účel nechávají zneužít) doporučení pro ekonomiku založená na chybných předpokladech, chybných vstupních datech a chybných metodách a modelech. Výsledkem mají být drastické intervence do ekonomiky, jejichž důsledkem bude mimo jiné i pokles životní úrovně ve vyspělých zemích a další velké rozevření nůžek mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi, pro něž budou přijatá doporučení znamenat další zpomalení jejich rozvoje.

Otázek spojených s „oteplováním“ je příliš mnoho na to, abychom je mohli považovat za prokázané. Přesto se například Evropská unie rozhodla okamžitě po vydání Souhrnu IPCC jednat, nařídila snižování emise oxidu uhličitého v automobilech. Je to nesmysl, opatření Evropské unie nedokáží ovlivnit obsah CO2 ve světovém ani evropském měřítku ani natolik, aby se výsledek dal změřit. Obsah oxidu uhličitého v atmosféře neklesne, ale stoupnou ceny automobilů a ceny pohonných hmot, a to natolik, že stoupne tělesná teplota evropských motoristů.

Podle výroční zprávy Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) klesly emise skleníkových plynů v roce 2005 o 0,8%. Emise skleníkových plynů v zemích EU-15 poklesly do dnešního dne pouze o 1,5% oproti hodnotám z roku 1990. K tomu, aby Evropská unie svůj cíl z Kjóta splnila, by ale členské státy EU-15 musely omezit emise skleníkových plynů o 6% do roku 2005, což se ovšem nestalo. Je to třikrát tolik, než činilo skutečné snížení. EU nebude do roku 2012 schopná dosáhnout snížení emisí, k němuž se zavázala v Kjótu, a tím méně budou splnitelné i letošní oznámené cíle EU.

V USA, jejichž politika si nestaví takové nesmyslné a nesplnitelné cíle jako EU, odhaduje CarbonPositive (Carbon News), který se otázkami omezení CO2 zabývá (a rozhodně není jeho odpůrcem), růst ceny automobilového benzinu v důsledku nových ekologických daní a přechodu na paliva s vyšším obsahem bioetanolu na dvojnásobek dnešní ceny do konce roku 2008 a ztrojnásobení do roku 2016, kdy mohou američtí motoristé očekávat ceny nad šest dolarů za galon. Pokud použijeme stejný poměr v Evropě (a nezapomeňme, že Evropská unie si klade daleko více ambiciozní cíle než USA), můžeme se brzy těšit na ceny vyšš, než 100 Kč za litr benzinu. Ne, nebude to proto, že palivo dochází, bude to proto, že náklady na výrobu „obnovitelného“ zdroje, bioetanolu, a hlavně zbytečné a lichvářské „ekologické“ daně vyženou spotřebitelské ceny do bezprecedentních výšek.

Podle studie vytvořené Organizací pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) a Organizací OSN pro výživu a zemědělství (FAO) by ceny zemědělských produktů, hlavně obilí, v příštích deseti letech mohly díky zvýšené poptávce po obilí, olejnatých semenech a cukru potřebných pro výrobu biopaliv, stoupnout o 20 až 50 procent.

Co to bude znamenat pro spotřebitele, je evidentní.

Méně evidentní je, co to bude znamenat pro rozvojové země.

A pro daňové poplatníky, kteří to, jako vždy, nakonec vše zaplatí.

SVĚT: Politická klimatologie a klimatologická politika II.

17.7.2007

Jestli se domníváte, že na něčem tak ztrátovém jako alternativní zdroje energie, například větrné elektrárny, se nedá vydělat, mýlíte se.

Vydělají korporace, které (jak jinak) včas chytí správný vítr. I korporace se již dlouho dělí na ty „dobré“, pokrokové, a „zlé“, klimaskeptické a k životnímu prostředí nepřátelské. Jistě si myslíte, že ty zlé již znáte, jsou to hlavně ty energetické, které nechtějí dělat elektřinu z větru ale spalují uhlí nebo nukleární paliva. Ty hodné, myslí si prostý zelený pěšák, jsou ty, které provozují krajinotvorné ekologické větrníky. Ale není to tak jednoduché. Mezi ty dobré překvapivě patří třeba takoví olejářští giganti jako British Petroleum. Patřil mezi ně ještě nedávno, před tím, než jej korupční skandál přivedl k bankrotu, i nechvalně známý americký energetický gigant – Enron. Obě tyto firmy patří k průkopníkům větrné energie a ekologie. Enron, hned po tom, co jeho lobbisté protlačili kongresem legislativu, která mu zaručila návrat investic, postavil na dlouhou dobu největší větrníkovou elektrárnu na světě. Současnou největší postavil British Petroleum nedávno. Zlou korporací nadále zůstává Exxon, jehož pokání spojené s úlitbou ve formě nabídky sponsorství megakoncertů pro boj s oteplováním nebylo, stejně jako v případě autovýrobce Daimler-Chrysler, shledáno dostatečným, vyvolalo množství protestů strážců enviromentální čistot a nebylo přijato.

British Petroleum si ostatně minulý rok vysloužil další pochvalu environmentalistů. BP je majoritním akcionářem a managerem Aljašského ropovodu, který přivádí ropu z arktických ropných polí na severu Aljašky na jižní pobřeží, kde je nakládána do tankových lodí pro transport do „kontinentálních“ USA. Posledních čtrnáct let inspektoři vládní i jejich vlastní upozorňovali na korozi, nedostatky v údržbě a chaos ve vedení inspekčních knih. Ti nejodvážnější se s BP museli rozloučit.

A pak náhle, v srpnu 2006, se to stalo. Jak oznámila BP, inspekce „elektronickým krtkem“, mechanickým a elektronickým inspektorem, který projíždí ropovodem a odhaluje korozi a jiné bezpečnostní závady v ropovodu, zjistila, že potrubí je vážně korodováno a potřebuje okamžitou údržbu, která si vynutí zastavení provozu. Ropa přestala téci, ropovod byl v opravě. Tisk byl plný chvály ekologicky myslící korporace, která neváhá dát přednost bezpečnosti a péči o životní prostředí před ziskem.

Něco ale nebylo v pořádku. Koroze byla předmětem zpráv inspektorů po posledních čtrnáct let. Způsobila několik menších havárií, při kterých došlo k úniku, naposledy v únoru 2006. Navíc poslední zprávu o tom, že koroze již dostoupila rozsahu, který hrozí vážnou ekologickou katastrofou a vyžaduje okamžitý zásah, vydal vládní inspektor Dan Lawn druhého března. BP ale čekala do léta, do období nejvyšší sptřeby v Kalifornii a v jihozápadních státech USA, kdy ceny benzinu pravidelně stoupají.

A v tom je právě půvab bezchybného časování. Mezi březnem a srpnem BP dělala vše pro to, aby Dan Lawn ztratil svou práci vládního inspektora ropovodů. Neudělala ale nic pro Aljašský ropovod, který hrozil ekologickou katastrofou. Jak se později ukázalo, ten elektronický krtek, chlouba ekologicky myslící korporace, která investuje do nejmodernějších technologií pro ochranu životního prostředí, nebyl celých čtrnáct let, až do tak medializovaného „objevu“ koroze v srpnu 2006, nikdy použit.

A ta nezištnost, ta finanční ztráta?

Ceny surové ropy na letním Kalifornském trhu po oznámení výluky Aljašského ropovodu okamžitě vyskočily o 2,22 dolaru za barel. Spotřeba ropy a jejích derivátů v Kalifornii nepoklesla, chybějící ropu nahradila za vyšší cenu jiná firma, ARCO Oil. A hádejte, kdo je stoprocentním vlastníkem ARCA? Nemýlíte se, je to BP, která tak vydělala více peněz, než kdyby Aljašský ropovod zůstal v provozu. Kdyby byl opraven kdykoliv předtím, v zimě po havárii, nebo na jaře, jak vyžadovali inspektoři, výpadek by nezpůsobil nárůst ceny, ropy by byl i tak dostatek a BP by nejenom ztratila výdělek, ale musela by se smířit se ztrátou příjmů.

Ostatně stopy své péče o životní prostředí po sobě BP zanechala i jinde na Aljašce. Vzpomeňme si na havárii tankové lodi Exxon Valdez. Když ke katastrofě došlo, nebyly na místě havárie k disposici žádné potřebné nástroje. Měly být. Podle každoročně podávaných zpráv manažérů BP bylo v blízkosti katastrofy, v ropném terminálu na Bligh Island, povinné kompletní vybavení pro zásah v případě podobné nehody. Mělo být, ale nebylo tam nic. Nikdo neví, jak dlouho. Vyšetřovatelé místo něj nalezli čtyři ročníky falšovaných inspekčních zpráv a bezpečnostních deníků. Správcem terminálu odpovědným za provoz je hádejte kdo. Zpráva vyšetřovatelů zní, že za katastrofu, její rozsah a škody jí způsobené nese stejnou mírou odpovědnosti jak Exxon, který vlastnil nešťastnou loď, tak BP, díky jejíž nedbalosti a kriminální neodpovědnosti škody dosáhly takového rozsahu (díky absenci nástrojů k zachycení a likvidaci uniklé ropy bylo kontaminováno přes 2000 km aljašského pobřeží).

Nedejte se tím ale zmýlit a pamatujte si: Exxon špatný, BP dobrá.

Mezi ty dobré si od května 2006 můžete zapsat i největšího arabského vývozce ropy a největší Saudsko Arabskou korporaci Aramco. Ta v květnu oznámila na konferenci v Německu, která byla svolána pro jednání o Kyotském protokolu, že bude podporovat boj proti globálnímu oteplování. President Aramca, saúdský princ Abdullah Jumah oznámil konferenci, že „věří, že ropný průmysl může hrát aktivní roli ve vývoji a implementaci technologií potřebných pro budoucí výzvy“.

Saúdský „petrolejový princ“ neuvedl ani v čem má spočívat jeho nová aktivní role, ani jak ji chce Aramco naplnit. Rozhodně nezačne tak nešťastně jako Exxon, který se chtěl naivně zalíbit podporou rockového megakoncertu, z jehož výtěžku se má financovat nákup (množství jedovaté rtuti obsahujících) energii spořících zářivek. Za příklad si ale může vzít již zmíněné společnosti Enron a British Petroleum, nebo třeba Boeing, DuPont, International Paper, Lockheed-Martin, Maytag, 3M, Toyota, Whirlpool a aluminiový gigant Alcan, které se staly „dobrými“ a životnímu prostředí užitečnými potom, co se připojily k nevládní organizaci zvané „Business Environmental Leadership Council of the Pew Center for Global Climate Change“, která podporuje environmetalistické kauzy a přední světové enviromentální organizace. Pew Center, o kterém je málokdy slyšet, je jednou z nejvlivnějších NGO v environmentálním poli, protože spojuje svět velkého bynysu a velkých financí se světem environmentalismu a nevládních organizací a oběma světům přináší vzájemný prospěch.

Proto se nedivme, že ač jsou na první pohled podobné a ač pracují podobnými metodami ve stejných oborech podnikání, korporace jako British Petroleum je „dobrá“, zatímco organizace jako Exxon je „špatná“. A proč Exxon není a BP je vítán na Gorových rockových koncertech.

Reference:

Reference, které jsem tehdy, před deseti lety, pro článek použil, kupodivu už nejsou na stránkách ICPP k nahlédnutí. Pro zprávy, analýzy a dokumenty ICCP musíte dnes písemně požádat sekretariát.

Zdroj