Proč se neříká o boji s klimatickou změnou všechno?

V první polovině srpna publikoval bývalý ministr životního prostředí Bedřich Moldan na serveru iHned.cz text s názvem „Pátky pro budoucnost jsou jen počátek. V řešení klimatické změny je nyní řada na politicích“. Nedá mi to a musím polemizovat s několika tezemi, které článek obsahuje.

„Klimatická krize již byla vyřešena. Již máme k dispozici všechna fakta a potřebná řešení.“

Zmíněné věty pronesla švédská aktivistka Greta Thunbergová na světové konferenci o klimatu v Katovicích v prosinci 2018. A lze je považovat za symbol způsobu, jakým se přistupuje k problematice změn klimatu. V současnosti se coby řešení prosazuje prakticky výhradně omezení produkce CO2. Nikdo se nezabývá jinými variantami. Zároveň se téměř nevede diskuse o důsledcích opatření, která mají vést ke snížení produkce CO2, na kvalitu lidského života. Stručně to lze vyjádřit větou, kterou jsem si dovolil vypůjčit z knihy prof. Václava Smila s názvem „Fakta a mýty o energetice aneb Jak vrátit debatu o energetice zpátky na zem.“ Neuvěřitelná sbírka mýtů, nepatřičných nadějí a bludů, taková je tedy dnes situace na poli energetických debat.

„Udržet hranici maximálního oteplení do 1,5 °C je možné v souladu se zákony fyziky a chemie, avšak vyžadovalo by to bezprecedentní změny.“

Neustále slyšíme, aby politici poslouchali vědce. Nic proti tomu, ale měli by poslouchat opravdu všechny názory. V roce 2012 vyšla v časopise Global and Planetary Change studie Ole Humluma, Kjella Stordahla a Jana-Erika Solheima s názvem The phase relation between atmospheric carbon dioxide and global temperature. Její závěry jsou v přímém rozporu se závěry IPCC, že růst teplot se cca od roku 1975 pokládá za důsledek moderního nárůstu CO2. Zmíněná studie však ukazuje, že změny globálních hladin atmosférického oxidu uhličitého naopak následují změny teplot. Konkrétně jsou zpožděny o 11 – 12 měsíců za změnami globální teploty povrchu moří. Kdo tedy má pravdu? Profesor Schellnhuber a spol., nebo prof. Humlum, prof. Lüdecke a jiní? Komu z nich máme věřit, my neodborníci, kteří to všechno nakonec zaplatíme? Komu z nich mají naslouchat ti politici, kteří jsou stejnými neodborníky, jako my ostatní a po nichž chceme, aby rozhodli za nás? Neměli by si to mezi sebou nejdříve ujasnit páni vědci. Neměli by tuto konfrontaci vyžadovat politici? Byli někdy pozváni např. zástupci GWPF, EIKE nebo ClimateRealists na jednání IPCC? To by přece byl potřebný seriózní a především odpovědný vědecký přístup k problému. Já jsem nikde nic takového nezaregistroval, a pokud bych byl v kůži politika, tak bych jej nemilosrdně vyžadoval. Hrozí totiž nebezpeční, že budeme plýtvat prostředky na něco, co nám nepomůže, a které zákonitě pak budou chybět jinde. Pro zajištění dostatku vody, nápravu škod v krajině, problémy s biodiverzitou, kácením pralesů, desertifikací atd. Jde přece o naprosto zásadní věc. Profesor Moldan správně píše o bezprecedentních změnách. Takovým musí předcházet široká veřejná i odborná diskuse, ale musíme si v ní říkat vše, ne jenom to, co se nám zdá, že by mohlo být správné. Místo toho nás tu někdo tlačí do unáhlených opatření. Je přitom signifikantní, že o jediné možné cestě nás přesvědčují stejní lidé, co před nedávnem podobně hlasitě obhajovali biopaliva I. generace. Vypalování pralesů, ničení půdy, smrt orangutanů a jiná zvěrstva, která jsme tím spáchali na přírodě, by mohla být dostatečným varováním. Stejně jako u bioapliv ani dnes neslyšíme čísla z druhé strany rovnice. Kolik budeme muset postavit větrných a solárních elektráren, kolik máme k dispozici dřevního odpadu, plastů, živočišného tuku, fritovacího oleje, kolik to bude stát, jak dlouho to bude trvat, kolik na to bude potřeba materiálu, kde ho vezmeme a co to v místě jeho těžby a zpracování způsobí.

„Znamená to na prvním místě úplně se obejít bez fosilních paliv, jejichž spalováním vzniká nevyhnutelně CO2, což platí i pro „nejčistší“ palivo zemní plyn. Mnohé studie dokládají, že obnovitelné zdroje, a zvláště slunce a vítr by měly být ve svém úhrnu globálně i regionálně dostatečné.“

Příklad České republiky ukazuje, že obnovitelné zdroje nedokáží konvenční energetiku nahradit. Někde možná, ale na globální úrovni? Kdybychom například postavili solární elektrárny na střechy všech rodinných domů v zemi (cca 1,55 milionu), tak bychom při vynaložených nákladech kolem 600 miliard korun získali cca 7,5 TWh ročně. Roční spotřeba elektřiny v Česku je však téměř 9x vyšší a stále roste. Výroba elektřiny pomocí větrných elektráren je a vždy bude v Česku pouze doplňkem energetického mixu. Abychom jimi totiž nahradili výrobu z fosilních zdrojů, musely by jich vyrůst desítky tisíc za biliony korun. V globálním měřítku je tato zásadní energetická změna ještě větší utopií, a to i v případě, že by se na ní dokázala nalézt globální politická shoda. Není na ní totiž dostatek surovin a tuto takzvaně čistou energii by si mohli dovolit pouze ti bohatí. To je ale zase v příkrém rozporu s Cíli udržitelného rozvoje OSN. V případě, že by k transformaci přistoupila pouze Evropská unie, bude to mít z pohledu boje s klimatickou změnou marginální vliv. Naopak politické, ekonomické a sociální důsledky takového kroku by byly velmi neblahé.

„Splnění cíle uhlíkové neutrality bude vyžadovat přebudování celého energetického systému, což povede i k hlubokým změnám celé ekonomické soustavy, tak jak se ustavila v průběhu posledních nejméně dvou set let, kdy žijeme v období nazvaném antropocén.“

Energetický systém i ekonomická soustava jsou výsledkem postupného vývoje, jehož součástí byla již řada ozbrojených konfliktů. Představa, že by nyní během několika málo desetiletí došlo k jejich zásadnímu přebudování, a všichni na tom vydělali, je mimořádně ambiciózní, ale to je tak všechno. Nalezení globální politické shody lze s pravděpodobností hraničící s jistotou považovat za nemožné.

„Naplnění klimatického cíle neznamená zastavit společenský rozvoj, avšak je třeba dosáhnout oddělení hodnot ekonomických indikátorů od indikátorů environmentální zátěže.“

Společenský rozvoj nelze prakticky měřit jinak než hospodářským růstem. A bylo již mnohokrát prokázáno, že růst blahobytu, který měříme pomocí HDP, jde ruku v ruce s růstem spotřeby energie a emisemi CO2. Výrazné omezení emisí tak lze docílit pouze zásadním omezením výroby a spotřeby, tedy dramatickým snížením životní úrovně. Jsou na to lidé připraveni? A připojí se rozvojové části světa? Oddělit ekonomické a environmentální indikátory je prakticky nemožné, navíc i rizikové. Je totiž nepochybné, existuje řada lidí či firem, kteří právě na tento moment čekají, aby jej využili k vlastnímu obohacení. Jakýmsi malým lokálním mementem budiž tzv. solární boom, který vyjde české daňové poplatníky na neskutečný 1 bilion korun.

„Čeká nás velká změna společenských norem. Uskuteční se však jen tehdy, jestliže lidé pochopí svou vlastní odpovědnost a budou podle toho jednat.“

Počet obyvatel planety neustále roste, stejně jako roste spotřeba elektrické energie a spotřeba obecně. Zejména v rozvojových zemích roste spotřeba raketovým tempem. V bohaté části světa je zase patrný politický tlak například na rozvoj elektromobility, která bude vyžadovat obrovské množství elektrické energie a rovněž drahých kovů. Změna společenských norem je přitom možná pouze tehdy, pokud zmíněnou odpovědnost pochopí opravdu všichni obyvatelé planety, nebo alespoň zásadní většina. Je to reálné?

Chceme-li se mít stále lépe, myšleno tedy globálně v duchu dokumentu OSN s názvem „Cíle udržitelného rozvoje 2015-2030,“ čeká nás neskutečná práce. Jelikož schopnosti vykonávat práci se říká energie, pak to znamená, že si musíme přestat myslet, že ji nějakým zázrakem dokážeme spotřebovávat stále méně a méně. Tady opravdu platí fyzikální zákony, které ale znaly i naše babičky. Bez práce nejsou koláče.