MALÉ ZELENÉ LŽI

Uveřejněno dne 22 července 2014 000 10:38

1.9.1993
Jonathan H. ADLER

Chybná ekologická výchova amerických dětí

Jonathan H. ADLER analyzuje ekologickou politiku v Competitive Enterprise Institute ve Washingtonu. Svým příspěvkem se podílel na knize Ekologická politika: veřejné výdaje, soukromý prospěch (Environmental Politics: Public Costs, Private Rewards), vydané nakladatelstvím Praeger.

Z anglického originálu “LITTLE GREEN LIES – The Environmental Miseducation of America’s Children” (Policy Review č.61, léto 1992)

přeložil Eduard Geissler.

Někteří mluví o “moci eko-dětí”, pro jiné je to “nová noční můra rodičů”. Nejnovější šílenství, které se zmocnilo mládeže tohoto národa, je ekologické uvědomění, způsobené v nemalé míře pronikáním ekologických záležitostí do školních tříd. Toto hnutí zasáhlo téměř každou školu v naší zemi a děti jsou stále více poučovány o tom, jak je důležité být “zeleným”.

V Pennsylvánii navštěvuje více středoškolských studentů třídy s výukou ekologie než třídy s výukou fyziky. Aktivně se zapojila i federální vláda. V roce 1990 podepsal prezident Bush Národní zákon o ekologické výchově (National Environmental Education Act), kterým přiděluje po dobu pěti let 65 milionů USD na provoz Kanceláře pro ekologickou výchovu (Office of Environmental Education) při Úřadu ochrany životního prostředí (Environmental Protection Agency – EPA). Tato kancelář slouží jako středisko pro sbírání a distribuci studijních materiálů “zelených”.

Většina znalostí o životním prostředí, které děti získávají ve škole, včetně většiny těch, které jsou na seznamu clearingového střediska EPA, pochází z literarury a učebních příruček koncipovaných a rozesílaných hlavními ekologickými skupinami. Tyto materiály obsahují vše, od “Studijních materiálů o mizení deštných pralesů”, kterou vydal Světový fond přírody (World Wildlife Fund) a “Co mohu udělat, abych zachránil záliv” z Nadace pro záliv Chesapeak (Chesapeak Bay Foundation) až po studijní text Nadace kyselých dešťů (Acid Rain Foundation) “Znečištěné ovzduší a stromy” a informační bulletin, který vydává Sierra Club, “Sierraekologie”. Podobné materiály míří i za dětmi domů, včetně knihy 50 prostých věcí, které mohou děti udělat, aby zachránily Zemi, jíž se prodalo téměř milion výtisků, a oblíbeného televizního “Kapitána Planety a planetářů”, nemluvě o nedávno promítaném celovečerním filmu Kapraďová strouha … poslední deštný prales.

Je zcela správné, aby se děti učily o životním prostředí. V každém zevrubném přírodovědném programu pro základní a střední školy by měla být zahrnuta diskuse o potravním řetězci, životním cyklu různých druhů a základech meteorologie. Výlety do přírody a pobyt v divočině mohou být cennou studijní zkušeností, zvláště jsou-li děti vedeny tak, aby rozuměly tomu, co vidí. Bohužel, mnohé z toho, co se dětem vykládá, je přihlouplé a nepřesné. V rostoucím počtu dezinformací, šířených ve školních třídách, je i deset mýtů, které dětem brání v plném pochopení záležitostí životního prostředí.

1: Recyklace je vždy dobrá

Americké školy ovládlo recyklační šílenství. Od jednoho pobřeží k druhému pořádají děti recyklační akce na školách a mezi svými sousedy, třídí odpadky a posílají lahve , plechovky, noviny a domovní odpadky do místních recyklačních center. Různé ekologické skupiny, stejně jako EPA se svou kampaní “Recyklujte dnes!”, podporují aktivně recyklaci jako prostředek, jak “pomoci zdolat skřítka Smeťáčka”. Animované postavy jako Henry Cyklus a Kapitán Planeta popularizují recyklaci mezi dětmi na základních školách.

V jedné z příruček pro rodiče a učitele – Tato planeta je moje – Mary Metzgerová a Cynthia Whittakerová tvrdí, že recyklace je “zdaleka nejrozumnější a energii šetřící způsob zpracování odpadků.” Tento názor se ozývá i v materiálu EPA Redukujme a recyklujme: studijní materiál k pevným odpadům, kde se dětem šestých tříd říká, že recyklace snižuje znečištění a šetří zdroje, energii, peníze a skládkové prostory.

Recyklace je sice často rozumný způsob likvidace pevných odpadů, není však zcela zřejmé, že je vždy prospěšná pro naši planetu. Hliníkové plechovky jsou sice po léta se ziskem recyklovány – a společnosti skutečně za použité plechovky platí -protože recyklovaný hliník stojí méně peněz i energie než výroba plechovek z přírodních surovin. To je však možná spíše výjimka než pravidlo. Recyklovaný papír sice můžeme použít při výrobě novinového papíru, méně kvalitního papíru a lepenkových krabic, není však vhodný na výrobky, u kterých vyžadujeme větší pevnost, neboť kvalita vláken se během recyklačního procesu zhoršuje. Bělení recyklovaného papíru způsobuje větší znečištění vody než bělení papíru z přírodních surovin. Dokonce i tehdy, je-li materiál k recyklaci nasbírán, není často k tomuto účelu použit. V Islipu ve státě New York jsou hory barevného skla z lahví sebraných k recyklaci, a ve washingtonských skladištích se mezi novinami, určenými k recyklaci, usadila hniloba.

V televizním programu společnosti CBS “Přestávkový zpravodaj” bylo dětem řečeno, že “recyklace papíru zachraňuje stromy” a že kdybychom recyklovali všechen papír, zachránili bychom týdně 500 000 stromů. Ale 87 procent veškerého papíru je ve Spojených státech vyrobeno ze stromů, které pro tento účel vysadil a vypěstoval papírenský průmysl. Kdyby se snížil trh s výrobky z nerecyklovaného papíru, znamenalo by to pravděpodobně také menší pobídku vysazovat stromy. Je tudíž recyklace skutečně cestou, která slouží k záchraně stromů? Nebo může vlastně zvrátit současný trend růstu amerických lesů? Roger Sedjo ze Zdrojů pro budoucnost, mozkového trustu pro životní prostředí, poukazuje na to, že za posledních čtyřicet let ve Spojených státech stále přibývalo zalesněných ploch a “firmy, které hledají zdroje zisku, v nevídané míře vysazují, pěstují a těží lesy”. Tento nárůst podnítila existence zvyšující se poptávky po materiálech vyrobených přímo ze dřeva.

Navíc není jasné, zda je recyklace z hlediska životního prostředí vždy vhodnějším způsobem nakládání s pevným odpadem. Například praní dětských plenek může na první pohled vypadat hospodárněji než vyhazování plenek na jedno použití. Ale shromažďování a sterilizace plenek vyžaduje značné množství vody, energie (na ohřev i dopravu) a čistících prostředků, nemluvě o dalším čase, vynaloženém na praní. Jestliže recyklace vyžaduje zvýšenou spotřebu energie, nemusí vést k záchranné síti zdrojů, po které touží environmentalisté.

2: Plasty jsou špatné

Plasty se dostaly na samý vrchol žebříčku nepřátel eko-dětí. Mezi “55 zábavnými způsoby, kterými děti mohou něco změnit”, vyjmenovanými v O’Brianově práci Pomáhal jsem zachraňovat Zemi, najdeme: “Nepoužívej plasty, ale papír”, “Nekupuj nápoje v plastických obalech” a “Kupuj zboží balené v kartonech, ne v plastech”. 50 prostých věcí, které mohou děti udělat, aby zachránily Zemi vyzývá všechny děti, aby potíraly pěnový polystyren, protože “používání pěnového polystyrenu znamená vyčerpávání drahocenných zdrojů … a přidávání dalšího smetí na náš svět”. Dále se zde tvrdí, že “plastická pěna se často vyrábí z chemikálií, které zvětšují ozonovou díru!”. Jedna newyorská matka řekla reportérovi z New York Times, že odmítavý postoj vůči plastům je u jejího dvanáctiletého syna tak prudký, že “je-li něco v plastu a já to chci používat, musím to mít schované”.

Toto poselství očividně mělo pozoruhodný důsledek. V Closteru ve státě New Jersey byla dětské skupině na základní škole “Děti proti znečištění” (Kids Against Pollution – KAP) připsána zásluha za úspěšné uvedení zákazu používání pěnových obalů v jejich obci do života; tyto děti velmi důrazně nutily McDonalda, aby se vzdal svých polystyrenových “škeblí”.

Jedním z důvodů, proč jsou plasty napadány, je to, že jsou často obtížně recyklovatelné. Navíc většinou nepodléhají biologickému rozkladu, a co je asi nejdůležitější, nejsou “přírodní”, ale vyráběné synteticky z umělých chemikálií. Používání plastů je tudíž považováno za nevyhnutelný zdroj znečištění a zbytečný příspěvek k záplavě pevných odpadků.

Jelikož jsou jen zřídka recyklovány, většina plastických výrobků nakonec putuje na vyvážky. Největší starostí ekologů, vyburcovanou používáním skládek, je možnost, že jedovaté odpady prosáknou do spodních vod dané lokality. Avšak typickou vlastností plastů je inerce a je tudíž jisté, že se nerozkládají. Stálost plastů – to, že nepodléhají biologickému rozkladu – chrání lidské zdraví, jsou-li uloženy na skládku.

Mnoho dětí samozřejmě znervózňuje představa, že plasty uložené na Zemi dnes zde zůstanou po staletí. Ale jestliže plasty na skládkách nepodléhají biologickému rozkladu, zřídkakdy mu podléhá cokoliv jiného. Výzkum, který prováděl William Rathje z Arizonské univerzity ukázal, že i novinový papír na skládce vzdoruje biologickému rozkladu po desítky let. Námitky, vznášené proti plastickým hmotám, mohou být stejně dobře vznášeny i proti papíru.

Děti znepokojené používáním plastů se možná zeptají, proč je jejich používání v současné společnosti tak časté. Plastické obaly snižují možnost rozbití a poškození obsahu, a umožňují dopravovat potraviny a léky na větší vzdálenosti při výrazně nižších nákladech. Z plastů lze vyrobit pevné, ale lehké obaly na vše od bonbonů a nealkoholických nápojů po vitamíny a zeleninu, které by jinak vyžadovaly obrovskou spotřebu přírodních zdrojů. Nevyváží tyto výhody – alespoň částečně – starosti ekologů s jejich likvidací?

Vezměme sterilní balení, krabice z umělých hmot na džus, které si tolik dětí nosí do školy ke svačině. Jedna z námitek proti sterilním obalům zní, že téměř neexistuje možnost je recyklovat, i když skoro v každém jiném ohledu jsou tyto obaly z hlediska životního prostředí výhodnější než jiné. Sterilní obaly nejen nevyžadují chlazení, aby se jejich obsah nezkazil, ale na jejich výrobu je zapotřebí méně než jedna desetina energie potřebné na výrobu skleněných lahví.

Co platí pro krabice na džus, platí také pro jiné druhy obalů z plastických hmot. Používání polystyrenu může vzhledem k jeho izolačním vlastnostem neuvěřitelným způsobem omezit plýtvání potravinami. (Díky těmto vlastnostem jsou polystyrenové šálky na ranní kávu mnohem žádanější než papírové.) Výroba polystyrenu také vyžaduje mnohem méně surovin než jeho soupeř – papír. Časopis Science dokládá, že šálek z polystyrenu může být vyroben při spotřebě jedné šestiny hmot, jedné dvanáctiny páry a jedné šestatřicetiny elektrické energie oproti šálku papírovému. Není divu, že polystyrenové šálky jsou o šedesát procent levnější. Měli bychom také věnovat pozornost tomu, že – na rozdíl od obecně rozšířených představ – výroba polystyrenu již léta nevyžaduje používání freonů a není tudíž žádnou hrozbou pro ozonovou vrstvu.

Prospěšnost plastů pro životní prostředí je denně demonstrována tím, že více než milion amerických studentů dostává mléko v plastických sáčcích ve tvaru polštářku, jejichž výroba vyžaduje méně materiálu než tradiční mléčné minikartony, a které objemově tvoří o sedmdesát procent odpadu méně. Typickou vlastností plastů je to, že zabírají méně místa než jiné druhy obalových materiálů, a snižují tudíž množství pevných odpadů.

Mnoho bojovníků za životní prostředí nyní připouští, že rozhodování mezi plasty a papírem není tak jednoznačné, jak se kdysi domnívali. John Ruston z Fondu na ochranu životního prostředí (Environmental Defense Fund) přiznal v listu New York Times: “Myslím si, že nemáme jasný důkaz, že jedno je lepší než druhé.” Výzvy proti plastům jsou nicméně stále vypouštěny mezi děti školního věku jako součást výchovy o životním prostředí.

3: Máme příliš mnoho odpadků

Populární dětská kniha 50 prostých věcí, které mohou děti udělat, aby zachránily Zemi prohlašuje: “Naděláme tolik odpadků, že na mnoha místech není dost prostoru na jejich uložení.” Jiná publikace – Dětští hrdinové životního prostředí – tvrdí, že “Amerika stojí tváří v tvář ‘odpadkové krizi’; docházejí nám místa, kam bychom mohli vysypat smetí.” Příručka vydaná Radou pro řešení otázek pevných odpadů (Council for Solid Waste Solution) dětem radí, jak zakládat školní recyklační programy, protože “přetékající skládky ohrožují Matku Zemi”. Příručka pro učitele, vydaná státem New Hampshire ke Dni Země v roce 1990, požaduje od studentů, aby psali obchodním společnostem stížnosti na “přebytek obalů”, a studijní plán k pevným odpadům, který vydala EPA, dokonce tvrdí, že narůstající “odpadková krize” je problémem, který “hrozí oslabit naše města a zničit cennou část naší základny přírodních zdrojů”. Mnoho starostí našich dětí o životní prostředí vychází ze základního předpokladu, že vyprodukujeme příliš mnoho odpadků, a ty není kam uložit.

Máme nicméně hojnost prostoru, kam můžeme uložit odpad Ameriky, pokud by takový přístup byl žádoucí. Jak ukázal výzkum A. Clarka Wisemana ze Zdrojů pro budoucnost, všechny pevné odpady, vyprodukované v Americe v příštích tisíci letech, se snadno vejdou na jedinou skládku zabírající méně než jednu desetinu procenta rozlohy Spojených států. Tato skládka by měla délku a šířku asi 44 mil, a hloubku pouhých 100 stop. Máme-li více než dost místa na uložení amerických odpadků, můžeme skutečně říkat, že máme moc smetí? Platí-li, že skládky jsou podstatně levnější než většina jiných možností likvidace odpadků, pak zastávat názor, že skládky nebudou používány znamená, že budeme vynakládat více peněz na likvidaci odpadků a méně jich budeme mít k dispozici pro jiné účely. Některé obce dokonce objevily, že moderní přírodní skládky mohou být vítaným doplňkem jejich sousedství, přinášejícím další pracovní příležitosti a finanční zdroje, aniž by s sebou nesly ekologická nebezpečí a námitky z hlediska estetiky, které provázely smetiště v minulosti.

Zatímco přírodní skládky zůstávají nadále ekonomicky i ekologicky schůdnou cestou, neustále se rozvíjejí další způsoby likvidace odpadků. Jednou ze stále přitažlivějších možností je vývoj zařízení “energie z odpadu”, ve kterých se odpadky mohou změnit ve zdroj energie. Až více obcí začne počítat s tímto přístupem k likvidaci odpadu, stanou se odpadky skutečně důležitým zbožím. Navíc, kdyby se někdy prostor na přírodní skládky skutečně stal vzácností, následný růst nákladů na likvidaci odpadků by vedl občany ke snižování jejich množství a k rozvoji alternativních možností jejich likvidace.

Je důležité připomenout si, že činnost člověka vždy zahrnovala i produkci odpadu, a že snaha redukovat nebo dokonce vyloučit odpady musí jít nakonec na účet mnoha lidských činností. Obal může skončit na haldě odpadků, ale během svého života plní důležité funkce, jako jsou konzervace a ochrana zboží, které podléhá zkáze. Pokud má společnost dostatek schopností zbavovat se odpadu, který produkuje, pak se zdá, že je málo důvodů k tomu, aby trápila děti obavami z předpokládané “odpadkové krize”.

4: Pesticidy jsou vždy špatné

Dětská kniha Abeceda pro lepší planetu s nesmírně populárními Želvami Ninja doporučuje, aby děti “přiměly své příbuzné kupovat ovoce a zeleninu pěstované organicky, tj. bez chemických pesticidů. Organicky pěstované zboží možná nevypadá dokonale, ale chutná báječně – a to je pro vás dobré.” Kniha Lindy Loweryové Den Země určená dětem ve čtvrtých třídách tvrdí, že “lidé nemusí na své záhony a trávníky používat chemikálie. Máme bezpečnější, mnohem přirozenější způsoby, jak chránit rostliny a pomáhat jim růst”.

Aby ještě více zdůraznil znepokojení nad pesticidy, požaduje Národní zákon o ekologické výchově, aby EPA každoročně udělovala “Cenu Rachel Carsonové” na počest autorky, která v roce 1962 svou knihou Mlčící jaro poprvé vnesla strach z pesticidů do obecného povědomí. Životopis R. Carsonové je také jedním z prvních v nové edici dětských knih nakladatelství Simon & Schuster’s Silver Burdett Press.

Carsonová si sice zaslouží uznání za to, že probudila vědomí možnosti škodlivého vlivu DDT na orly a orlovce říční, avšak mnohé z obav, které zdůrazňovala, jako kupř. nebezpečí zbytků pesticidů v potravinách, byly značně nafouknuté. Metzgerová a Whittakerová říkají v knize Tato planeta je moje rodičům a učitelům ekologie, že používání pesticidů zabíjí miliony lidí a že “děti často dostávají větší dávky pesticidů” než dospělí. Průkopnická práce Bruce Amese, biochemika na Kalifornské univerzitě v Berkeley, však dokazuje, že zbytky pesticidů v takových potravinách jako ovoce a zelenina nepředstavují žádné závažné nebezpečí pro naše zdraví.

Ames píše, že “99 procent objemu všech pesticidů, které přijímáme s potravou, jsou pesticidy přírodní, které produkují ovocné stromy a zelenina jako součást svých ochranných mechanismů”. Můžeme je nalézt v mnoha běžných potravinách. Zatímco “každý si láme hlavu s okamžitým množstvím dioxinu”, Ames objevil, že “v brokolici je mnohem větší množství přirozených sloučenin podobných dioxinu, než jakému jsme kdy byli vystaveni díky dioxinové kontaminaci našeho okolí”. Ames však upozorňuje na to, že dokonce i vyšší hladina karcinogenních sloučenin v potravinách představuje pro naše zdraví pouze zanedbatelné nebezpečí.

Následkem poplachu kolem Alaru – látky používané na posílení jablečných stopek jako ochrany před tím, aby se stromu padala jablka nedozrálá – vyděšené matky telefonovaly do EPA, aby zjistily, zda lze jablečný džus bez obav vylít do odpadu, přestože rezidua Alaru nepředstavovala pro jejich děti žádnou hrozbu. Profesor Joseph Rosen napsal, že Alar “nebyl ani jedinkrát zjištěn jako příčina rakoviny u dítěte”. Podle Sanforda Millera, děkana Texaské univerzity, “je riziko vyplývající z pesticidních reziduí pro spotřebitele prakticky nulové”. Jak řekl bývalému žurnalistovi Warrenu Brookesovi, “toto řeklo nějakých čtrnáct vědeckých společností, reprezentujících více než 100.000 mikrobiologů, toxikologů a odborníků na stravu v době směšného poplachu kolem Alaru. Ale všichni nás ignorovali”.

Zatímco zbytky pesticidů nepředstavují žádné zjevné ohrožení lidského zdraví, Ames se zmínil, že pravděpodobným důsledkem úsilí omezit používání pesticidů “bude zvýšené nebezpečí rakoviny, neboť dojde ke snížení spotřeby právě těch potravin, které jsou nejprospěšnější jako prevence proti rakovině”. Pesticidy, včetně sloučenin používaných v boji proti hmyzu, plevelu a houbám, zvyšují zemědělskou produktivitu a pomáhají chránit potraviny před zkázou. Výsledkem je to, že zelenina a ovoce jsou spotřebitelům snadněji dostupné za nižší ceny. Zvýšení zemědělských výnosů pomocí pesticidů umožnilo farmářům produkovat více potravin na menší ploše půdy. Kácí se méně stromů a vysouší méně bažin, aby byla uspokojena zvyšující se poptávka po potravinách.

5: Kyselé deště ničí naše lesy

Želvy Ninja sdělují našim dětem, že “‘kyselé deště’ znečišťují řeky a zabíjejí ryby a stromy”. Kniha 50 prostých věcí prohlašuje: “Kyselý déšť je mimořádně škodlivý pro rostliny, řeky a jezera … Na některých místech likviduje lesy. A znečišťuje vodu, kterou zvířata i lidé potřebují k pití”. Ve své brožuře “Materiály k výuce o životním prostředí pro učitele a mládež (12. třída)” uvádí EPA Nadaci kyselých dešťů jako zdroj materiálů pro výuku. Tyto materiály nabízejí výukové aktivity zaměřené na kyselé deště pro děti čtvrtých až osmých tříd a učební plány pro šesté až dvanácté třídy, které znovu a znovu opakují tato obvinění.

Podobné informace jsou dostupné rovněž z jiných zdrojů. Dětská knížka Voda v tvých rukách, vydaná Společností pro péči o půdu a vodu (Soil and Water Conservation Society) a distribuovaná federální vládou tvrdí, že “kyselé srážky mohou ublížit rostlinám na polích stejně jako rostlinám a živočichům, kteří žijí ve vodních tocích a jezerech tisíce mil od zdroje znečištění. Existuje již mnoho jezer, kde díky vysoké koncentraci kyselin může žít pouze pár organismů”. Navrhovaným řešením je, aby lidé spotřebovávali méně energie. Měli by méně jezdit auty a “spotřebovávat méně elektřiny. Čím menší bude spotřeba, tím méně jí budou muset vyrábět elektrárny spalující uhlí. To může znamenat méně kyselých srážek”.

Učební osnovy správně uvádějí, že na východě Spojených států hyne mnoho stromů, že v jezerech a vodních tocích na severovýchodě je méně pstruhů a jiných lovných ryb, než kolik jich bylo dříve v tomto století, a že spalování fosilních paliv může zvýšit kyselost dešťů. Ale závěr studie Národní program na stanovení výše kyselosti srážek (National Acid Precipitation Assessment Program – NAPAP), kterou zadal Kongres a která stála 700 milionů USD zní, že kyselé deště nejsou nejvážnějším zdrojem problémů v lesích a rybářských oblastech na východě.

Dusík obsažený v kyselých deštích ve skutečnosti naopak lesům na východě velmi pomáhá, neboť stromům zajišťuje nezbytnou výživu. Ukázalo se také, že většina jezer na severovýchodě byla kyselá po většinu doby své existence. Ryby v nich mohly žít pouze přechodně, když mýcení lesů za účelem získání zemědělské půdy a suroviny na výrobu papíru způsobilo vyšší alkalizaci povodí; ale vody se vrátily ke své původní aciditě, když se farmy a mléčný skot přestaly vyplácet a obdělávané plochy se opět zalesnily. Podle NAPAP lze kyselým dešťům ve Spojených státech připisovat jen malé škody, a i pak pouze na malých oblastech ve vysokých polohách. (Druhořadé účinky kyselých dešťů a historii acidity jezer ve Spojených státech vyložil odborník na půdu Edward C. Krug v článku “Rybí historie” v jarním čísle Policy Review z r.1990.)

6: Máme příliš velkou spotřebu

V loňském roce uveřejnil list New York Times příběh o “nové noční můře rodičů”, o “eko-bystrém dítěti”, které neustále otravuje své rodiče, aby omezovali spotřebu a “uchovávali” energii, protože jednou by nám mohla dojít. Tato nutnost zčásti vyplývá z takových školních materiálů, jako jsou knihy o aktivitách dětí při šetření vodou, které vydává EPA a ve kterých se dočteme: “Musíme šetřit vodou! Nazývá se to také ‘uchovávání’ vody – ne plýtvání, abychom jí v budoucnosti měli dost!” Zvláštní televizní pořad, natočený podle 50 prostých věcí, říká dětem: “Přivřete topení a natáhněte si svetr”, protože to je účelnější využití zdrojů.

Děti se učí sledovat “plýtvání”, kterého se dopouštějí jejich rodiče. Dee Klossová řekla pro Philadelphia Inquirer o své osmileté eko-uvědomělé dceři: “To dítě mě sekýruje! Když si při čištění zubů nechám puštěnou vodu, ječí na mne. Křičí: ‘Zavřít, zavřít, zavřít. Plýtváš vodou.’” Ironií je, že některé skupiny, zabývající se lidským zdravím, doporučují po otevření kohoutku nechat vodu před použitím jednu minutu odtékat kvůli olovu a jiným potenciálně toxickým usazeninám.

Tato snaha střežit vodu bohužel obráží povrchně zjednodušující pohled na přírodní zdroje. Voda ve Spojených státech “nedojde”, i když může dojít k nerovnoměrnému rozdělení. Téměř ve všech případech se nedostatek vody objevuje jako důsledek politických zásahů: například problémy, které má Kalifornie, lze přičíst uměle sníženým cenám vody pro zemědělské potřeby. Co se energie týče, ceny nafty a zemního plynu jsou nejnižší za poslední desetiletí, což je jasným znamením, že zásoby fosilních paliv jsou hojné. Ceny rostou, jestliže zásob ubývá. Ale ceny naprosté většiny neobnovitelných zdrojů – od hliníku po zinek – během posledního století klesaly.

Dokonce i kdyby se některý zdroj stal vzácným, nebyl by to konec světa. Jeho cena by vzrostla a ekonomika by podpořila zvýšení účinnosti a hledání alternativních řešení. Je tudíž pochopitelné, že zvýšení energetické účinnosti v USA o 80 procent v letech 1973 – 1988 bylo výsledkem růstu cen energie. Obavy z hrozícího nedostatku uhlí v Anglii nejen popohnaly vývoj účinnějších technologií, ale nakonec také podnítily nahrazení uhlí naftou. Když podobně nedostatek velrybího tuku zvedl jeho cenu, byla to pro podnikatele pobídka k zušlechťování ropy jako náhrady, použitelné ke svícení a jiným účelům.

V případě energie by nemělo být cílem “šetření” pouze ve smyslu nižší spotřeby, ale “účinnost” – používat méně a dosáhnout více. Jinak by snížení spotřeby energie znamenalo smířit se se ztrátou osobní pohyblivosti, samostatnosti a životní úrovně. Každá vážná snaha omezit osobní spotřebu by vyžadovala vzdát se různých činností, od přepravy osob a nákladů po topení, svícení a vaření. Jízdou autem do školy nebo do kanceláře a zpět se spálí nějaké palivo, ale ušetříme určitý čas, který potom můžeme věnovat jiné důležité činnosti. Téměř každá snaha zvýšit účinnost energie zahrnuje směnu finančních výdajů v současnosti za značné úspory energie v budoucnosti. Tato vzájemná výměna ústupků a zisku je obsažena v každém vážném úsilí snížit spotřebu energie, a vždy ji musíme brát v úvahu. Nicméně velmi zřídka se o ní mluví ve školních učebnách.

7: Na světě je příliš mnoho lidí

Jak lidská populace roste, tak se bude zvyšovat i vliv člověka na přírodní prostředí. Větší množství lidí na Zemi znamená, že více lidí se zabývá činnostmi, které přetvářejí svět kolem nich. Děti učíme, že následkem toho Země stojí tváří v tvář strašným ekologickým důsledkům, od vyčerpání přírodních zdrojů po hladomor a vymření. Od Zpráv o Zemi, které EPA rozeslala učitelům šestých tříd, až po studijní materiály Nulového populačního růstu (Zero Population Growth) jako “Ve jménu Země” a “Populační výzva”, se studijní materiály týkající se nárůstu populace stávají hlavní částí učiva o životním prostředí.

Jedna studijní příručka, šířená ve spojení s pořadem Turner Broadcasting “Zachraňte čas Země”, obsahuje pracovní výkaz, ve kterém je “základním úkolem studentů chránit životní prostředí kontrolou populace”. Text pro středoškoláky (vydavatel Addison-Wesley) hovoří dokonce o “novátorských” populačních opatřeních, která spatřila světlo světa v Čínské lidové republice, zemi, která je známá svým donucováním k potratům a krutými zákony, omezujícími velikost rodiny.

Některé výchovné materiály jsou ve svých obhajobách kontroly porodnosti mnohem určitější. Tato planeta je moje nabádá učitele, aby dětem řekli, že růst populace zapříčiní vážné problémy životního prostředí, “jestliže se více nerozšíří používání metod kontroly porodnosti”. Při navrhovaných činnostech by vyučující měli “hovořit o tom, co by se stalo s planetou, kdyby všichni lidé na světě generace po generaci měli velké rodiny”. Také Kapitán Planeta a planetáři říkají dětem: “Až se dostanete na řadu vy se zakládáním rodiny, zůstaňte u malé. Čím více lidí, tím více zatěžujeme naši planetu.” Populační poselství je dobře zrekapitulováno v “Zeleném tipu”, uveřejněném v každodenním kresleném seriálu o Želvách Ninja: “Svět roste každý rok o 95 milionů lidí, Spojené státy o 3 miliony. Můžeme velmi pomoci tím, že všichni budeme mít méně dětí a budeme uvažovat o adopci.” Dětský program “Jedno dítě – jeden hlas” tvrdí, že růst populace je příčinou zvětšování Saharské pouště v Africe. Zcela přehlíží zprávu časopisu Science, že poušť se v poslední době ve skutečnosti zmenšovala, a její zvětšování mohlo být spíše důsledkem klimatických podmínek než tlaků souvisejících s populačním nárůstem.

Jestliže je růst populace tak strašnou hrozbou, proč souběžně s ním vzrůstá po celém světě životní úroveň? Dokonce i ve třetím světě je zvyšování zemědělské produkce rychlejší než populační růst. Je-li pravdou, že ustavičné narůstání populace překoná hranice světové nabídky potravin, proč potom většina světa zažívá zvyšování zemědělské produktivity, které daleko překračuje růst počtu lidí? Jsou jistě oblasti, kde přetrvává hlad, ale tyto oblasti jsou většinou zmítány občanskými válkami a prudkými nepokoji, které rozvracejí distribuci potravin. Neměli bychom se divit, že v zemích s totalitní vládou, takovou, jaká byla nedávno sesazena v Etiopii, byl také nedostatek potravin. Ale tento nedostatek byl důsledkem spíše problémů politických než schodkem světových zásob potravin.

Navíc se děti jen zřídka dovídají, že když se zvýší prosperita společnosti, populační růst se nakonec zpomalí a zdroje jsou využívány účinněji, s menšími škodami na životním prostředí.

8: Ovzduší se zhoršuje

Běžný refrén na znečišťování ovzduší ve školních materiálech zní, že “problémy jsou zde a narůstají alarmující rychlostí” (Tato planeta je moje). Kniha 50 prostých věcí tvrdí: “Ovzduší je dnes na některých místech tak znečištěné, že dýchat je někdy nebezpečné!”, zatímco “až do doby před nějakými sto padesáti roky byl vzduch jasný a čistý”. Ozvěna tohoto názoru se ozývá ve filmu Charlie Browna, vyrobeného pro Americkou plicní společnost, na který poskytla grant EPA. V tomto filmu je ovzduší tak znečištěné, že Lucy pro velký smogový mrak nevidí do vzduchu odpálený basebalový míč.

Ve školních osnovách nalezneme málo uznání pro skutečnost, že podle většiny měření se kvalita ovzduší ve skutečnosti zlepšuje. Podle vlastních údajů EPA se množství ozonu při zemi, znečišťující látky známé jako smog, ve většině městských oblastí výrazně snižuje. Dokonce i kdyby množství ozonu neklesalo, je málo důkazů pro to, že průměrné množství naměřené ve většině měst nese zodpovědnost za dlouhodobé účinky na lidské zdraví.

Virginský oddíl Kontroly znečišťování ovzduší “Vzdušný kanárek” má potíže s lety díky “podlé špíně”, která vznikla zvýšenou průmyslovou a obchodní činností. Nicméně po počáteční industrializaci je typickým výsledkem hospodářského růstu úbytek částic ve vzduchu, té formy znečištění, která má nejvýznamnější dopad na zdraví. Koncentrace částic ve městech jako Teherán a Kalkata je téměř desetkrát vyšší než jejich koncentrace zjištěná v New Yorku. Jak poznamenal prezident Zdrojů pro budoucnost Paul Portney: “Je důležité mít na paměti, že města ve Spojených státech, která jsou podle našich měřítek relativně znečištěná, by v jiných částech světa mohla být považována za naprosto čistá”. Platí to zvláště ve srovnání s městy bývalého Sovětského svazu.

V dětech sice pěstujeme odpor k autům, nikdo jim však neřekne, že ne všechna auta znečišťují ovzduší stejně, nebo že ve většině případů je emisní příspěvek osobních vozů zanedbatelný. Většina znečištění ovzduší je výsledkem nedokonalého spalování. Jak se technologie v průběhu doby zdokonaluje, výkonnost aut přirozeně roste a množství znečišťujících látek klesá. Mnozí sice připisují tyto úspěchy federálním zákonům, snižování automobilových emisí však začalo mnohem dříve, než vešel v platnost první národní zákon o čistém ovzduší.

Jiným zdrojem znečišťování ovzduší, který je často přehlížen, je přírodní prostředí. Zatímco vina za znečišťování ovzduší je téměř vždy svalována na lidskou činnost, v některých oblastech pochází většina znečištění z přírodních zdrojů. Zvláště silné jsou v některých oblastech výrony metanu a jiných těkavých organických sloučenin – základních složek smogu – z rostlin a zvířat. Topografie některých oblastí z nich navíc dělá přirozené pasti na nečistoty v ovzduší. Následkem toho města v údolích nebo proláklinách, jako např. Los Angeles, často trpí větším znečištěním než oblasti, kde by vlastně mohla být úroveň znečištění vyšší.

9: Globální oteplování nás všechny zabije

Na samém začátku seznamu starostí o životní prostředí dnes stojí strach z globálního oteplování. Diskutuje se o tom, že rostoucí koncentrace kysličníku uhličitého, metanu a jiných skleníkových plynů zapříčiní nevratné změny světového podnebí zvýšením průměrných teplot o několik stupňů. Nemělo by tudíž být žádným překvapením, že diskuse o globálním oteplování zaujaly přední místo ve školních třídách. “Pryč s horkem: výzva CO2″, kterou společnost Scholastic rozesílá učitelům tvrdí, že “svět je dnes teplejší než kdy byl během zaznamenávané historie”, ale zapomíná přiznat, že “zaznamenávaná historie” přesných teplot sahá sotva sto let nazpátek.

Ve výchovném textu pro páté a vyšší třídy Skleníkový efekt: život na teplejší planetě – který School Library Journal velebí jako knihu, která je pozoruhodná zvláště pro svůj klidný, vyvážený přístup k aktuálním námětům – se dětem říká: “Úvahy o ubývání světových zásob potravin nebo celých ostrovech mizejících ve stoupajících mořích vyvolávají zděšení. Vědci však předpokládají, že takto by mohl náš svět vypadat v příštím století, jestliže se v atmosféře budou stále vytvářet skleníkové plyny.”

Po úvodním pořadu Po oteplení koncipoval její výrobce Maryland Public Television příručku pro učitele tak, jakoby program – který zaznamenával “historii” zhoršování životního prostředí do roku 2050 – byl postaven spíše na faktech než na nadsazených domněnkách a nepodložených dohadech. Dětský pořad “Jedno dítě – jeden hlas” tvrdí, že skleníkový efekt by mohl zvýšit teplotu až o 5 nebo 6 stupňů. Knihy jako 50 prostých věcí říkají dětem, že při skleníkovém efektu se “teplé oblasti tak ohřejí, že žít tam nebude možné, a … v oblastech, kde se pěstuje většina našich potravin, by mohlo být příliš horko na to, aby ještě vůbec mohly dát nějakou úrodu”. Jednoduše řečeno, globální oteplování je ve školních třídách líčeno jako hrozba celé lidské civilizaci.

Zatímco jsou tyto argumenty ve školách předkládány jako vědecká fakta, podle různých průzkumů se mezi odborníky na podnebí objevuje málo shody v tom, jak se bude podnebí měnit v průběhu příštího století nebo jaký je vztah mezi lidskou činností a těmito změnami. Ještě menší shoda panuje v názoru na potřebu naléhavého zásahu ze strany Spojených států. Podle jednoho průzkumu mezi odborníky na podnebí, provedeného hnutím Greenpeace, bylo zjištěno, že o nezbytnosti zásahu na odvrácení “splašeného skleníkového efektu” je přesvědčeno méně vědců (45 procent) než těch, kteří jsou jiného mínění (47 procent).

Dokonce i kdyby se svět skutečně ohříval, vyšší teploty by docela dobře mohly být prospěšné. Podle mnoha výzkumů by se rostlinám v atmosféře obohacené kysličníkem uhličitým dařilo dobře, a o něco teplejší podnebí by vytvořilo zdravější planetu. Zemědělští odborníci poukazují na to, že jelikož kysličník uhličitý působí na většinu rostlin jako hnojivo, zvýšení jeho koncentrace zvýší zemědělskou produktivitu. Také je třeba dodat, že většina zvýšení teploty byla v posledních letech zaznamenána v noci, což znamená menší teplotní rozdíly mezi dnem a nocí, a tudíž méně vražedných mrazů.

Každá vážná snaha omezit ohlašovanou hrozbu oteplení podstatným snížením emisí skleníkových plynů by měla drastické ekonomické důsledky. Jedna nedávná studie ministerstva pro energetiku říká, že snížení emisí kysličníku uhličitého o pouhých 20 procent pod úroveň roku 1990 by stálo 95 miliard USD každý rok – a pro mnohé obhájce životního prostředí je takové snížení pouze prvním krokem. Jsou-li obrovské výdaje násilně směrovány na odvrácení globálního oteplování, je méně zdrojů dostupných pro použití v jiných oblastech ekonomiky, od výživy a vzdělání po zdravotní péči a bydlení. Jak potvrdil Richard Stroup z Centra výzkumu politické ekonomie (Political Economy Research Center) před společným ekonomickým výborem Kongresu, “jestliže kupujeme ‘pojistku’ proti jednomu nebezpečí, jakým je kupř. globální oteplování, za cenu omezení hospodářského růstu, pak snížení automatického pojištění, představovaného bohatstvím a sociální pružností, kterou toto bohatství zajišťuje, je cenou, kterou zaplatí příští generace”. S touto cenou prevence se při školních výzvách k rozhodným činům počítá jen zřídka. Místo toho dětem radíme, aby se politicky angažovaly.

Děti byly například podněcovány k psaní dopisů prezidentu Bushovi, aby navštívil “Summit Země”, který pořádaly Spojené národy v Riu a kde globální změny podnebí byly na předním místě pořadu jednání. Seriál “Zachraňte Zemi”, jehož součástí byla i epizoda z populárního kresleného seriálu Kapitán Planeta a planetáři o nutnosti jet do Ria, byl z valné části snahou zmobilizovat ovlivnitelnou mládež pro tuto populární záležitost prostřednictvím programů pro děti a výchovných materiálů.

10: Ozonová vrstva mizí, a my s ní

Další hrozbou světovému životnímu prostředí, která v noci nedá dětem spát, je obava, že lidská činnost ničí ozonovou vrstvu a vystavuje tak lidské bytosti – a když už jsme u toho, veškerou flóru a faunu – nebezpečným dávkám slunečního záření. Želvy Ninja dětem říkají: “Ozonová vrstva nás chrání před smrtícím slunečním zářením … ale ozonová vrstva je každým rokem tenčí.” Podle knihy Tato planeta je moje způsobí vyčerpání ozonu “poškození DNA a z toho plynoucí genetické defekty”. Navíc “ultrafialové paprsky také přispívají k dramatickému zvýšení výskytu rakoviny kůže, šedého zákalu oka … a poškození lidského imunitního systému, což snižuje naši schopnost vzdorovat chorobám”. Při nedávné debatě na půdě Senátu zanotoval senátor Albert Gore (dnes viceprezident USA – pozn. překl.): “Je třeba říci našim dětem, že musejí změnit svůj vztah k obloze, že musejí začít pohlížet na oblohu jako na nebezpečnou součást jejich životního prostředí.”

Děti se jen zřídka dozvědí, že ozonová vrstva každý rok slábne a narůstá přirozenou cestou v sezónních cyklech řízených Sluncem. Freony jsou obviňovány z toho, že ničí ozonovou vrstvu, zatímco je příznačné, že přirozené zdroje látek, které ozon ničí (kupř. oceány a vulkány), jsou přehlíženy. Ačkoliv molekuly chlóru mohou přispívat k ničení ozonu, Linwood Callis z Oddělení atmosférických věd při NASA tvrdí, že “73 procent celkového úbytku ozonu v letech 1979 – 1985 je nutno přičíst přirozeným jevům, spojeným s činností Slunce”. Jestliže tato tvrzení nejsou všeobecně uznávána společenstvím vědců, je jasné, že k dětem se dostává pouze část velmi spletitého příběhu – příběhu, který stěží opravňuje obavy z hrozící apokalypsy.

V protikladu k tomu, co se učí na školách, okrajový úbytek ozonu, který mohou zapříčinit freony, může způsobit pouze okrajové zvýšení ultrafialového záření. Kdyby například zítra zmizelo 10 procent (což je běžný odhad nejvyššího případného úbytku ozonu) ozonové vrstvy nad Washingtonem, úroveň záření by stoupla přibližně na úroveň typickou pro Richmond ve Virginii, téměř sto mil na jih. Úroveň přirozeného ultrafialového záření ve skutečnosti prudce stoupá, když se přibližujeme k rovníku nebo stoupáme do vyšších poloh. Ten, kdo bydlí v Denveru, je vystaven výrazně vyšším dávkám ultrafialového záření než člověk, který bydlí v Minneapolis. Ale tuto skutečnost budeme sotva uvádět jako důvod, proč se nestěhovat do “města míli nad mořem”. Je také nutné zmínit se o tom, že existují některé neprůkazné doklady, že hladina ozonu v atmosféře byla v osmdesátých letech vyšší než v letech padesátých.

Pro školní materiály je typické, že se jim nedaří vysvětlit významný prospěch, který lidem přináší používání freonů. Tyto chemické látky kupříkladu pomáhají zachraňovat miliony životů tím, že lidem celého světa umožňují levné chlazení potravin a léků. Stejně jako mnoho jiných ekologických křížových válek, i úsilí o odstranění freonů – i kdyby bylo oprávněné – zahrnuje vzájemnou výměnu ústupků a zisků, o které by děti také měly vědět.

K hezčímu odstínu zelené

I když environmentalismus bude v nadcházejících letech pravděpodobně osou vzdělávání, neznamená to, že americké děti mají být odkázány na učivo sestávající z polopravd a politických obhajob. Místo toho se děti mohou – a měly by se – dovídat fakta, ne dohady, a měly by slyšet celý příběh, včetně toho, jak záležitosti životního prostředí zapadají do širších ekologických i ekonomických souvislostí. Spíše než jim vnucovat potřebu politické obhajoby, měli bychom děti povzbuzovat, aby hledaly vlastní řešení poté, co jim předložíme veškerá fakta. Je-li na pořadu voda, dítě by mělo znát hydrologický cyklus; jedná-li se o pevné odpady, mělo by se dítě učit, odkud papír pochází a kde může skončit. V tomto bodě by pro školáka mohlo být užitečné vyslovit vlastní hypotézu, jak by se veřejná nebo soukromá činnost mohla chopit záležitostí, vyvolaných danou otázkou. Učitelé by dětem neměli říkat, aby podepisovaly petice, schvalovaly politická řešení problémů nebo psaly prosebné dopisy prezidentovi.

Je třeba, aby děti pochopily, že různé činnosti v moderní době nepůsobí pouze “negativně” a že každá snaha zmírnit jejich dopad je “pozitivní”. Je třeba děti učit, že v každé sporné otázce, týkající se životního prostředí, se skrývá vzájemná výměna ústupků a zisků. Recyklace papíru může redukovat kácení stromů (ačkoliv stromy jsou bezpochyby obnovitelným zdrojem), ale může zvýšit spotřebu energie a vody. Zákaz freonů teoreticky může ovlivnit množství ozonu ve stratosféře, ale snížil by dostupnost chlazení, potřebného k uchovávání potravin a léků v třetím světě.

Také je třeba, aby děti studovaly záležitosti životního prostředí vyváženě. Jestliže mezi vědci panuje nejistota v otázce pravděpodobnosti a předpokládaných důsledků změn globálního podnebí, je naprosto nepřiměřené strašit děti tím, jak jejich rodiče ničí Zemi. Předpisy týkající se životního prostředí mohou mít výrazný dopad na ekonomiku regionů a zemí, nicméně bohatší společnosti jsou nejen zdravější, ale také se pravděpodobně více starají o životní prostředí. Také toto by měl být důležitý námět k úvahám.

Ekologická výchova může být hodnotným doplňkem školních osnov, ale jen tehdy, je-li vedena pečlivě, promyšleně a neideologicky. Školy jsou koneckonců určeny ke vzdělávání, nikoliv k politické indoktrinaci. Budou-li vyučující přistupovat k otázkám životního prostředí vyváženě, naše děti možná nebudou “politicky správné”, budou však alespoň “ekologicky chytřejší”.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist