Co se Šumavou?

Uveřejněno dne 10 května 2017 v 10:37

Kontraverze kolem zákona o národních parcích (který je navíc účelově napasován na Šumavu) ukázala jednoznačné rozdělení společnosti.

Lžistorie o divočině

Zelení, jako obvykle hlásají „alternativní pravdu“ o tom, že Šumava je divočina, kterou je nutno zachovat.

Realita o divočině

Realita (nealternativní) je ovšem naprosto jiná. Šumavské lesy byly vykáceny během období, které trvalo od pozdního středověku zhruba do průmyslové revoluce. Část dřeva byla spotřebována přímo na místě sklárnami a hutěmi, které v této „pustině a divočině“ prosperovaly celá staletí. Část byla exportována po Vltavě a sloužila jako stavební a palivové dříví v podstatě od měst a dalších sídel na horním toku Vltavy až po zájemce o dříví při ústí Labe do Severního moře.
Průběžně s kácením docházelo k masovému vysazování smrků, a to i na lokalitách, kde smrky nejsou přirozenou dřevinou. To se ovšem v té době nevědělo a podobné problematické výsadby se prováděly i jinde.
V Jeseníkách např. najdeme smrky vysazené někdy v 19. století, které dodnes narostly jen do nějakých 3 – 4 metrů, protože jsou nad přirozenou hranicí lesa. Najdeme zde i sesuté svahy, které záměnou listnáčů za mnohem mělčeji kořenící smrky ztratily stabilitu, a které byly v 50. a 60. letech horko – těžko obnovovány.
Šumava je geologicky starší pohoří, a tak se zde výsadba smrků na nepřirozených lokalitách projevila především obrovskými kůrovcovými kalamitami. Asi největší a nejznámější proběhla koncem 19. století a známá je proto, že ji popsal známý šumavský spisovatek Karel Klostermann.
Při likvidaci velké kůrovcové „klostermannovy“ kalamity byly prováděny na Šumavě výsadby opět nevhodných smrků, navíc byly (pro potřebu výrazně převyšující kapacitu tamních lesních školek) dováženy sazenice z Alp i Karpat, tedy horských masivů jiného geologického složení a ležících v jiných podnebných podmínkách (Alpy jsou jižněji, Karpaty mají větší vliv vnitrozemského klimatu, obojí pohoří mají strmější svahy než Šumava).
Vyjma ostrůvků v nejvyšších polohách (původně kolem 13 procent plochy národního parku) neexistují na Šumavě žádné původní přírodní lesy. Veškeré ostatní lesy jsou uměle vysázený hospodářský les, který navíc nerespektuje druhové složení původních lesů (doložitelné jak dobovými dokumenty tak i např. pylovými rozbory vrstev rašeliny). Neexistuje zde tedy prakticky žádná divočina. Pozůstatky skutečné divočiny jsou na tak nepřístupných místech, že se je ani v dobách největšího hladu po dříví nevyplatilo vytěžit. Z tohoto hlediska jsou naprosto absurdní úvahy o tom, že by tyto zbytky skutečné divočiny byly lidskou činností nějak ohroženy. Nedošlo by k tomu ani v případě, pokud by byla ochrana Šumavy formou národního parku zcela zrušena (navíc mají tato území speciální ochranu jako rezervace).

Kůrovec

Katastrofa, zaviněná především ekologisty, kteří bránili likvidaci napadeného dřeva (primárně vytvořeného orkánem Kyrill v roce 2007), vedla k obrovským kůrovcovým kalamitám, které v podstatě vylikvidovaly hlavní části nepřirozeného smrkového lesa. Tento les se také neobnovuje. Mrtvé smrky dost dobře nemohou být zdrojem semen. Navíc pod mrtvými smrky v důsledku ztráty zástinu bují plevelné byliny, jaké známe např. z příměstských rumišť a skládek. Jedná se tedy o degradovaný biotop, který nemá nic společného ani s původním lesem, ani s následným hospodářským lesem.
Tyto degradované biotopy jsou zpravidla velice odolné (navíc se v nich vyskytují velice často invazívní druhy typu bolševníků a podobných rostlin) a dokáží zabránit přirozené obnově lesa i v situaci, kdy by existoval nějaký zdroj stomových semen. Vzhledem k nepřirozenosti jsou tyto porosty i problematické z hlediska původních chráněných druhů (tetřev a další), protože ty tam nenajdou ani potravu ani útočiště.
Dalším problémem je, že uvedené rostliny nejsou s to zabránit erozi na svazích, takže výsledkem jejich existence bude postupné ztrácení půdy a obnažování matečné horniny, na Šumavě většinou holé skály, na níž, pochopitelně, prakticky nic nevyroste.
Můžeme se jistě dohadovat o tom, co je a co není „příroda“ (ona i na holé betonové desce uprostřed sídliště nebo skládky se najde tu a tam nějaká bakterie a pokud na ni nějaký čas prší, tak na ní vybují některé odolné řasy a sinice). Faktem ovšem je, že původní lesnatá krajina se změní v dohledné době v totální pustinu s velmi řídkými stromy a keři, připomínající odlesněné svahy na mnoha místech Balkánského poloostrova, případně křemencovou soutěsku v rezervaci Šárka v Praze.
Problém s kůrovcem spočívá také v tom, že masívní infekce (nálety) ze zbytků dosud nevyhubeného hospodářského lesa hrozí zlikvidovat i smrky ve zbytcích původního lesa. Ty totiž, protože jsou na pro smrk přirozeném místě, vydrží a zlikvidují běžné nálety, ale masové nálety zcela jednoznačně překračují kapacitu jejich přirozené obranyschopnosti. Je to podobná situace, jako s přípravky proti hmyzu na bázi nepatogenního Bacillus thuringiensis, které při běžné manipulaci zdravého človeka neohrozí, ale při nehodách typu polití velké plochy kůže tímto přípravkem, nebo vdechnutí koncentrovaného aerosolu, dojde k těžké celkové infekci, která by bez razantní léčby pravděpodobně končila fatálně.

Věda versus lidé

Je jistě vedecky zajímavé, jak se neobhospodařovaný hospodářský les mění na degradovaný biotop. Lze na tom zcela jistě i „nahonit“ spousta publikací, protože prakticky nikde jinde na světě nejsou tak blbí, aby nechali šílené vědce takto „experimentovat“ na stovkách čtverečních kilometrů.
Niméně „vědecké výsledky“ z tohoto zkoumání nemají naprosto žádný praktický význam. Pokud by ti samí vědci sledovali přirozené procesy v uměle vysazených lesích na rekultivovaných skládkách a výsypkách, bylo by to pro společnost daleko užitečnější (protože by to mohlo vést k vylepšení metodiky rekultivací takovýchto ploch, kterých máme a mít budeme až příliš).
Na druhé straně tento „vědecký experiment“ v podstatě zdegradoval původně hospodářsky i rekreačně cenné území na cosi, co se stále více prodobá brownfieldům v oblastech opuštěných průmyslových areálů. Navíc jsou tyto degradované plochy naprosto nesmyslně chráněny, protože tam jednak nic k ochraně není, jednak se to už víc poničit nedá, ani kdyby po tamních cestách jezdily kropící vozy s herbicidem.
Tento nesmyslný a škodlivý experiment navíc vyhání ze Šumavy stále více lidí a v podstatě je likvidační i pro všechny ty, kteří zde bydlí.

Ekologie versus lidé

Katastrofu na Šumavě naprosto jednoznačně zavinili ekologisté. Ti bránili normální sanaci lesa, která by zamezila katastrofickému přemnožení kůrovce. Část lidí, napojená na „ekologické“ vedení parku, na tom nehorázně vydělala, protože právě za tohoto vedení se na Šumavě kácelo (s následným prodejem dříví) nejvíce.
Katastrofa má také ekologicko – ideologický rozměr. Podle ekologistů je třeba lidi z krajiny vyhnat (nejlépe následně vybít, jako to dělal významný ekolog Pol-Pot) a krajinu uvést do „přírodního stavu“ (tedy z ní udělat megarumiště, jak to ukazuje praxe).
Ekologisté mají smůlu i v tom, že jimi zaklínaná Amazonie byla identifikovaná jako potomek záměrně lidmi vypěstovaného (a také hospodářsky využívaného) lesa a s divočinou nemá prakticky nic společného. Pokud je na Amazonii něco hospodářsky a turisticky cenného, je to proto, že lidé tuto obrovskou plochu pečlivě obhospodařovali, což je něco, čemu se ekologisté na Šumavě zuřivě snaží zabránit.

Zahraničí versus Šumava

Pokud nenecháme Šumavu zpustnout na totální rumiště, bude NP. Šumava vyloučen ze sítě národních parků a vůbec se začnou dít strašlivé věci.
Takto a podobně vyhrožují ekologističtí aktivisté všem, kdo se snaží o nějako racionální aktivity na tomto území.
Je třeba říci jasně: Mezinárodní společenství národních parků má naprosto nulovou hodnotu. Nic nám nepřináší a pokud dojde k vyloučení NP Šumava z tohoto společenství, nebude nás to stát ani korunu.
Naopak, pokud bude Šumava (a pro tuto akci je za pět minut dvanáct) revitalizována, může se stát významným turistickým centrem, nesoucím výtěžek do státní ekonomiky. Výtěžek mnohonásobně převyšující honoráře za pochybné „vědeké“ publikace o pustnutí hospodářského lesa na degradovaný biotop.

Co by se mělo udělat?

Jsem toho názoru, že Šumava tu není od toho, aby se po jejích cestách prohánělo pár zdrogovaných nebo ožralých ekofanatiků v terénních vozech za vřískání, že chrání přírodu. Není tu ani od toho, aby si pár biologických analogií doktora Mengeleho dělalo „vědecké“ studie na martýriu zbytků hodnotných partií této krajiny.
Šumava by měla být uměle (protože přirozená sukcese vhodných druhů je prakticky nemožná) zalesněna spektrem druhů, odpovídajícím co nejvíce původnímu stavu, před začátkem umělého odlesňování ve středověku a nahrazování listnatých stromů nepůvodními smrky v pozdější době.
Toto zalesnění, pochopitelně, vyžaduje rozsáhlé pracovní vytížení, do něhož by se mohli zapojit i místní obyvatelé, které ekologistické aktivity v podstatě připravují o možnost normálního výdělku.
Šumava by měla být zpřístupněna veřejnosti, přinejmenším v té míře, jaká je v našem státě obvyklá. Je naprosto absurdní, že jsou pro turistiku zavírány tradiční, od raného středověku používané, stezky jak přes Šumavu na bavorskou stranu, tak i po hřebenech. Včetně toho, že byla uměle zlikvidována lidská sídla, existující na Šumavě od nepaměti (mnohdy) až do poloviny 20. století (a některá až do začátku tohoto století), tedy často stovky a možná i přes tisíc let.
Existence takto starých komunikací a sídel je jasným důkazem, že jejich provoz (byť v nějakém kontrolovaném režimu) nepředstavuje pro zvířecí i rostlinné druhy žádné významné nebezpečí.
Další věcí je, že „ochranářské“ zavírání se týká i těch partií Šumavy, které ekologisté společně s „vědci“ totálně zdevastovali, takže tam ony chráněné druhy nejsou. Buď vyhynuly, nebo se odstěhovaly mimo devastovaná území (případně i mimo území „národního parku“).

Jak na to?

Musí být zamezeno tomu, aby o Šumavě rozhodovalo pár desítek až stovek lidí pochybné kompetence, podporovaných naprosto bezcennými fanatiky, jejichž vzdělání v oblasti přírodních věd je prakticky nulové a slouží jen jako „kanonenfutter“ těm předchozím.
O podobě tohoto území by IMHO mělo být vyhlášeno celostátní referendum, které by jasně odpovědělo, zda si občané tohoto státu, kteří platí jak ty „vědce“, tak i valnou část „aktivistů“, přejí „bezzásahovou divočinu“, tj. totálně zdevastované území, navíc pro normálního člověka bezcenné, protože tam není vpuštěn, nebo kvalitní zalesněné území, využitelné k normálním lidským aktivitám.
Výsledky tohoto referenda by měly být závazné.

Vzhledem k volebním výsledkům „zelených“, kteří dostávají od voličů řádově kolem jednoho procenta hlasů, je třeba zamezit tomu, aby se jejich ideologické hovadismy prosazovaly nedemokratickými a parademokratickými cestami, které jsou mimo voličskou kontrolu. Bez ohledu na to, že lidé ekonomicky zainteresovaní na dalším šíření kůrovcové kalamity nebudou mít nynější astronomické výdělky.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist